Vnoučata mě nebaví... Případ pro psychiatra?
Ilustrační foto: ingimage.com

Vnoučata mě nebaví... Případ pro psychiatra?

3. 6. 2018

Jsou ženy, pro které mateřství není nejdůležitější rolí v životě. A stejně tak nejsou ani nadšenými babičkami. Ne, že by své děti a vnoučata neměly rády, to ne. Jen mají pocit, že jsou v životě i zajímavější věci. Výsledek? Ony mají výčitky svědomí, okolí je nechápe.

Není jednoduché říct něco v tomto smyslu: raději, než abych si hrála s vnoučaty, jdu do společnosti. Říct toto veřejně, je žena označena za divnou a sobeckou. Jenže každý člověk je jiný. To obnáší i fakt, že ženy mají různé mateřské cítění. Pro některé se děti a tím i vnoučata stanou středobodem světa, hned po jejich narození ztrácejí většinu zájmů a tužeb, žijí jen pro ně. To je považováno za přirozené a správné. Jenže jsou ženy, které narozením potomků nijak nemění svůj dosavadní způsob života. Stejně důležitá  jako jejich děti je pro ně jejich práce. A když se stanou babičkami, projeví se to dvojnásob. Jsou to takové vlažné babičky.

„Nemůžu to říct synovi, snaše ani kolegyním, ale nemám pocit, že by se narozením vnuka můj život nějak změnil. Vlastně na něj ani moc nemyslím, moc mě nezajímá,“ říká šestašedesátiletá Marta, která podniká ve stavebnictví. „Slyšet to syn a snacha, zešíleli by, i když syn ví, že ani jako máma jsem nebyla moc příkladná. Práce mě vždy velmi bavila, zabírala mi hodně času a stále se jí věnuji. Po roce 1989 jsem vybudovala firmu, stále v ní působím. Už dříve, po mém rozvodu se syn od patnácti let tak trochu vychovával sám. Byla jsem typ, který mu raději dal peníze, ať si něco koupí k jídlu, než abych doma vyvařovala na týden dopředu. Prostě jsem byla taková máma a jako babička nejsem lepší,“ vypráví.

Kamarádky a kolegyně si z ní často utahují a nechápou ji. „Copak tebe nezajímá, jak vnouček roste, co už umí, jak je roztomilý?“ divily se jí, když jim oznámila, že vnuka posledního půl roku neviděla.

„Mladí bydlí mimo Prahu. No nechce se mi tam o víkendu jet, jsem vždycky utahaná z práce. Raději si pospím, pak si dám večer nějakou kulturu, divadlo, koncert a tak. Prostě se mi nechce štrachat se dvě hodiny za Prahu, tam tři hodiny šišlat a jásat, že malý udělal bobek a jet zase dvě hodiny zpátky,“ říká Marta. Dodává, že ji možná bude vnuk zajímat, až bude starší, až si s ním bude moc povídat. Ale tvrdí, že ji hraní si s malými dětmi vlastně nijak nenaplňuje.

Případ pro psychiatra? Ale ne, proč? Otevřená a sebevědomá žena, která se nechce přetvařovat a chovat tak, jak společnost očekává. Přístup k takzvané babičkovské roli se v posledních letech značně proměnil a čím dál více žen už nemá pocit, že jsou povinny věnovat svým vnoučatům veškerý volný čas.

Socioložka Lucie Vidovičová a její kolegyně dělaly průzkum na téma Význam a obsah prarodičovské role u mladých českých seniorů a seniorek. Zkoumaly, jakou roli prarodičovství hraje v životě lidí ve věku padesát až sedmdesát let. Většina dotázaných žen označovala to, že jsou babičkami, za svou nejvýznamnější životní roli a popisovala způsoby, jakými se s vnoučaty stýká,  jak se jim věnuje, jak svým dětem s výchovou pomáhá.

„Pokud jsme na základě empirických dat měli možnost zhodnotit, jaká péče je v rámci prarodičovství poskytována a jaké činnosti jsou realizovány, zajímaly nás v dalším kroku důvody, proč se někteří respondenti těchto konkrétních typů výpomoci neúčastní,“ uvedla socioložka Vidovičová. „V rámci dotazníkového šetření jsme těm, kteří negovali angažovanost v některé z nabídnutých možností prarodičovské péče, nabídli několik možných důvodů,“ vysvětlila.

Lidé nejčastěji odpovídali, že rodina nemá potřebu, aby se jako babičky či dědové nějak angažovali.  Sedmadvacet procent z nich uvedlo, že rodiny jejich dětí si vše zajišťují bez jejich pomoci, patnáct procent tvrdilo, že vnoučata jejich pomoc a pozornost nepotřebují, deset procent uvedlo, že důvodem je velká prostorová vzdálenost a stejný počet tvrdil, že nemá na vnoučata čas, protože chodí do práce. Dvě procent uvedla, že vůbec nemají zájem vnoučatům, respektive svých dětem, které mají děti, nějakou péči či službu poskytovat.

„Měla jsem dlouholetou kamarádku, ale když se stala babičkou, změnila se,“ vypráví na toto téma zajímavý příběh osmapadesátiletá Ivana z Prahy. „Když si vyrazíme do obchodního centra, stráví veškerý čas v hračkářství. Mě to nebaví ohlížet si tam s ní vláčky a traktory. Začala na sobě neuvěřitelně šetřit. Už si nedá ani kávu v restauraci, ale škudlí, aby mohla vnukovi kupovat stále další příšerné barevné plastové hračky. Musí tím být už zavalen. Navíc mi o něm stále vypráví. Nemluví už o ničem jiném. Nemám si s ní co říct. Přestala chodit do divadla, přestala si kupovat oblečení. A pořád mi vysvětluje, co bych měla svým vnoučatům koupit, co s nimi dělat a podobně. Dost mě to štve a začala jsem se jí vyhýbat,“ dodává.

Ivana je přesný opak své přítelkyně. Na Vánoce dává dceři obálku, ať vnukům něco koupí. Chodit po hračkářstvích ji nebaví. Když své dva malé vnuky hlídá, žádá za to zásadně nějakou protislužbu. „Třeba odvoz večer z koncertu nebo odvoz nákupu na chalupu, zkrátka, zadarmo nehlídám. Vycházím jim tím vstříc, tak ať mi to oplácejí. To hlídání pro mě není žádná radost a zábava, jak si možná někdo myslí. Možná pro některé ženy je radost, když jsou s vnoučaty, pro mě je spíše únavné. Kluci jsou fajn, mám je ráda, ale prostě nejsem typ, který by chtěl strávit poslední fázi života nakupováním hraček, žvatláním a odříkáním si toho, co mám ráda já,“ vypráví.

Lidé, kteří odpovídali v už zmíněném průzkumu, ukázali také další zajímavý fakt. Čím je vnouče starší, tím klesá potřeba a zájem prarodičů se o něj starat. Jenže je to rozdílné u žen a mužů. Ženy, pro které se vnoučata stala středobodem života, někdy mají strach, že se se stárnutím vnoučat jejich význam v jejich životě utlumí, že se jejich kontakt omezí. Naopak dědečkové často očekávají, že jejich vztah s vnoučetem bude lepší a smysluplnější, až když vnoučata budou starší. Berou to tak, že se jim otevřou nové možnosti společných aktivit. A podobně uvažuje už zmíněná Marta.

„Až bude vnuk starší a pokud bude mít zájem o kulturu a společenské dění, můžu ho seznámit s zajímavými lidmi, uvést ho do světa byznysu, doporučit mu zajímavou literaturu. V tomto směru jsme mu schopna něco dát, pokud bude chtít. Ale s miminy a malými školáčky to fakt moc neumím a nebaví mě to,“ říká.

Vztah k prarodičovské roli je pěknou ukázkou toho, jak jsou lidé rozdílní. Není však třeba za to nikoho odsuzovat, ani se mu divit. Ostatně, možná, že nakonec vnuci a vnučky více ocení trochu potrhlou, hodně pracovně vytíženou babičku, která je jednou vezme na zajímavé divadelní představení, než babičku starostlivou, která jim každou neděli nosila nového plyšáčka.

 

Hana Charvátová

 

 

 

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 4 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Wymarová
Základem každé společnosti je rodina. Sama jsem byla aktivní a angažovaná babička, stihla jsem ale i dovolené jen s vnoučaty, vaření a různé volno časové aktivity s nimi i bez jejich rodičů. A že jich mám pět. Je mi trochu líto těch babiček, které vnuci nebaví, neví o co krásných chvil se připravují. A až budou tak staré, že už jejich práce nebude naplňovat, co jim zůstane? Vzpomínky na co ? Čas se nedá vrátit. A samota je zlá.