Bylo, nebylo, koncem čtyřicátých let se na Slovácku narodilo děvčátko jménem Liduška. Mělo velkou kamarádku – sestřenku Marii. Spolu rostly, až vyrostly. Liduška se vdala a zůstala v rodné obci, celý život pracovala jako dělnice v továrně na letadla, doma na ni čekalo hospodářství. S manželem vychovali děti a svépomocí postavili rodinný domek. Pomáhala s péčí o vnoučata. Její tvarohové vdolečky a ořechové rohlíčky jsou vyhlášené široko daleko, stejně jako láska k folkloru a lidovým tradicím. Je zkrátka tam, kde se něco děje.
Sestřenčin život se odvíjel jiným směrem, vdala se na švarného Indonésana, který byl v šedesátých letech na studijní stáži v letecké továrně. Osudy obou dívek se rozdělily, každá se ocitla na jiné části Zeměkoule.
Na prahu sedmdesátky paní Ludmilu zasáhl osud, po dlouhé nemoci jí zemřel manžel. Překonat smutek a najít nový elán do života jí pomohly děti. Tušily, jaký je maminčin veliký sen, a prostřednictvím Ježíška jí nadělily poukaz na cestu snů, do Indonésie za milovanou sestřenicí. Prvotní šok přešel ve veliké těšení a chystání, ale určitě nechyběly ani obavy. Cestou tam maminku doprovodila dcera Blanka, zkušená cestovatelka. Letěly z Vídně přes Dubaj, kde pět hodin čekaly. Následoval osmihodinový let do hlavního města Indonésie Jakarty. „Let mi utekl jako voda, v letadle bylo 580 lidí, výborně fungovala obsluha, jídlo bylo moc dobré, pouštěla jsem si filmy, nic mi nechybělo ke spokojenosti. Silné turbulence, kterými letadlo chvílemi procházelo, a mnohé pasažéry děsilo, mně nevadily. Vždyť jsem u letadel celý život pracovala, věřím jim,“ vzpomíná paní Ludmila.
Přivítání na letišti bylo bouřlivé i dojemné, sice se se sestřenicí párkrát viděly, když doprovázela manžela na služebních cestách do Evropy a při té příležitosti si odskočila na rodné Slovácko, ale toto bylo něco jiného.
Paní Ludmila na pobyt ráda vzpomíná: „Hned jsem se tam cítila velmi dobře, Indonésané jsou srdeční, pohodoví lidé. Nespěchají. Je tam velké vedro, prostě musí žít jinak, než u nás. Měla jsem možnost vidět řadu památek, navštívili jsme úžasnou zoologickou zahradu a další turistické atrakce. Až člověku oči přecházely. Velmi mi tam chutnalo, Indonésané jedí během dne více porcí, ale menších. Žaludek tak líp tráví. Na jídelníčku je hlavně rýže, nudle, výtečně upravené maso. Na dochucení používají skvělé dresinky a koření, jejich volbou dodávají jídlům požadovanou ostrost. Není tedy pravda, že indonéská kuchyně musí být hodně ostrá. Oblíbená jsou jídla z mletého masa. Sestřenice pro rodinu sama peče výborný chleba, rohlíky a koláče.
No, a v čem je proti nám největší rozdíl? To je ovoce a zelenina. Ta chuť je úplně jiná, než na jakou jsme u nás zvyklí. Třeba kokosový ořech má dužninu vláčnou asi jako jablko, dlabe se krásně lžící. Na ulici prodávají tyto ořechy osekané od slupky, do otvoru se zapíchne brčko a popíjí kokosové mléko. Opravdová lahůdka! Banány mají rádi ty s hnědou slupkou, ale kupodivu jsou uvnitř krásně tuhé a chutné.
Co se mi v indonéské společnosti líbí, je zjevná úcta ke stáří. Ne jako u nás, kde to občas vypadá, že jsou senioři na obtíž. Ve městě jsou jak katolické kostely, tak mešity. Vždyť i sestřenčin manžel je muslim, chodí do mešity, ona je katolička, chodí v neděli do kostela a žijí spolu už víc jak padesát let, a spokojeně.
Co mě naopak v Indonésii zarazilo? Určitě bída mnoha lidí, propastný rozdíl v životní úrovni,“ vzpomíná paní Ludmila.
Na závěr našeho setkání ještě dodala, že nesmí zapomenout na vynikající obchody. Úžasný výběr zboží, krásné orientální látky. Inu „šopování“ v Indonésii je prý na jedničku.
Z vyprávění paní Ludmily každopádně vyplývá: Když je to jen trošku možné, nebojme se plnit své sny. I ona, která po celý život takřka neopustila rodnou obec, tu odvahu našla a pustila se do dobrodružství. Jistě to nebylo jednoduché.
A na závěr ještě dodatek: Zpáteční cestu už z větší části absolvovala sama. Bez problémů zvládla let do Dubaje i orientaci na jeho obřím letišti. Tam už si ji vyzvedli příbuzní a v pořádku se všichni vrátili do České republiky. Z domu paní Ludmily se opět line lákavá vůně vdolečků.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec...
Alena Kučerová pro portál i60
