NDR a její "bylo-nebylo". Co mi utkvělo v paměti - část čtvrtá (závěr)
Foto: autorka

NDR a její "bylo-nebylo". Co mi utkvělo v paměti - část čtvrtá (závěr)

5. 7. 2018

Po sjednocení Německa a definitivním odstranění hranic jsem se při jedné ze svých prvních návštěv podívala do muzea na věhlasném berlínském hraničním přechodu Checkpoint Charlie. Zde bylo možno spatřit dokumentaci a věcné exponáty související se zdařilými i ztroskotanými pokusy o útěk na Západ. Právě tak jsem měla možnost zhlédnout na předměstí Berlína část Berlínské zdi se zabezpečeným koridorem a strážní věží. Vše reálně, jak to předtím fungovalo.

Vedle toho se však v Berlíně i v jiných městech bývalé NDR vyrojila nostalgická muzea a výstavy, prezentující někdejší život v této socialistické zemi. V bývalém Východním Berlíně se objevily i prodejny s nápodobami někdejšího zboží a dokonce i restaurace, kde bylo možno platit ve východních markách a vzpomínat na staré zlaté časy.

Na co si tedy ještě vzpomenu?
Občané NDR měli Balt, a přesto často jezdili k nám na Lipno. Některá střediska na Baltu totiž byla přednostně určena pro odborářskou rekreaci. Navíc byla část území vojenským prostorem se zakázaným vstupem všude do lesů. Byla tam rozmístěna početná sovětská armáda, a to i s rodinami, jimž byla v některých městech, např. v Postupimi nebo v Brandenburgu, vyhrazena celá sídliště. Cestovat směli občané NDR hlavně k nám, do Bulharska, do Maďarska a Rumunska. K nám dostávali velmi malý příděl peněz, asi 30 Kčs na den. Když nám na stáži v Brandenburgu docházelo kapesné, na něčí doporučení jsme načerno měnili koruny za marky v jednom obchodě, jehož majitel pak koruny prodával s přirážkou svým spoluobčanům, chystajícím se k nám.

Fenoménem 70.- 80. let byla v NDR pracující žena jako přednost socialismu. V zemi byla exploze svobodných matek, žen, které se nevdávaly záměrně, i když ve skutečnosti žily s otci svých dětí. Jako samoživitelky těžily ze všech vymožeností, které jim stát poskytoval. Bydlení, jesle a školky, upravené pracovní doby a navíc vždy jeden placený den v měsíci pro vyřizování úředních záležitostí nebo služeb. V NDR byla 10letá povinná školní docházka. Protože tam mládež začínala velmi brzy se sexem, stávalo se, že dívky otěhotněly ještě během základní školy. Proto tam bylo zdravotnictví, ale i rodiče a škola, velmi benevolentní k brzkému užívání antikoncepce u dívek. Jak mi bylo řečeno, "ze dvou zel volili to menší". Ženy se po porodu většinou v nejbližším možném termínu vracely do zaměstnání a děti daly do předškolních zařízení. Práce pro ně byla společenskou vizitkou a daly jí přednost. Dbalo se na to, aby ženy zastávaly vysoké funkce v politice, ale i v průmyslu, dopravě, armádě.

Kromě většinou podnikových bytů s levným nájemným měli občané NDR z velkých měst i chaty nebo často jen zahrádky na předměstí s chatičkami, kam jezdili na víkend. Z automobilů převažovaly domácí značky Trabant a Wartburg, následovány naší Škodovkou nebo ruským Moskvičem. Na domácí auta se čekalo v pořadníku řadu let. Bylo mi řečeno, že když někomu konečně přidělí auto, rovnou se zapíše znovu do pořadníku kvůli dětem.

Jak už jsem se zmínila v předchozí části, byla NDR zásobována značně nerovnoměrně. Právě tak byla nerovnoměrná výstavba a údržba měst. Vzhledem k velké návštěvnosti turistů ze Západu bylo nákladně zrekonstruováno centrum Berlína, tzv. Muzejní ostrov s historickým muzeem Pergamon, třída Unter den Linden, Berlínský dóm, na jehož opravě se podílela i NSR, nostalgická čtvrť Nikolaiviertel, celá Postupim a další města včetně středověkých městeček Quedlinburg či Wernigerode v pohoří Harz. Turisticky navštěvované bylo i berlínské avantgardní divadlo s tvorbou Bertolda Brechta Berliner Ensemble, ale i Friedrichstadtpalast, známý revuálními programy.

Byl to opravdu svět dvojí tváře, pravda a lež. Ano, žila jsem tam, a to ještě v izolovaném mezinárodním prostředí pedagogů, vcelku nejdéle půl roku. ale i tak jsem pochopila, že to je stát, který nestojí na pevných historických základech, a že Němce hranice ani odlišná oficiální politika nerozdělila a nesmířili se s ní. Přiznávám však, že by mě nikdy nenapadlo, že se to jednou změní a já budu stát u známé Braniborské brány z druhé strany.

Hodnocení:
(4.9 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Pivcová
Včera jsem mezi starými knížkami na chalupě objevila zpěvník Thälmannových pionýrů ze 70.let, který sestra dostala na kurzu v NDR. Už z přeložených názvů písní je jasné, jak politika ovládala školství a výchovu. (Mým šperkem je můj šátek... V našich písních vlaje rudá vlajka... V našich srdcích žije Leninovo slovo... Kosmonaute, jak se ti daří tam nahoře?). Přiznám, že i u nás ve škole byly osnovami dány různé budovatelské písně, ale takhle silně angažované snad přece jen nebyly.
Eva Mužíková
Zase jsem díky Tobě Zuzko o něco chytřejší:)))
Antonín Nebuželský
Ať je to jak chce, rad jsem tam jezdil :-)
Věra Ježková
Zuzko, moc hezky napsané. Potěšila jsi germanistku. Pergamon Museum je pro mě nezapomenutelné. Poprvé jsem se tam setkala zblízka s antickými památkami.
Dana Puchalská
Vzpomněla jsem si na mého známého co měl tetu v NDR. A vyprávěl mi, že v pondělí měly ženy volno na domácí práce. Koukala jsem na to jako zjara. Byl to zvláštní kus Německa. Ano pořádek tam měly takový až z toho mrazilo.
Lubomír Müller
Moc zajímavé vzpomínání. Díky za něj, Zuzko.
ivana kosťunová
Ani my jsme nevěřili, že existují dvojí Němci a vždy jsme tušili, že to je lež, která nevydrží navěky. Ale když jsme po revoluci vyrazili do světa, po přejezdu německých hranic jsme byli překvapeni čistotou a úpravou německých měst.