Nebezpečné nálepkování. Znáte ho?
Ilustrace: pixabay.com

Nebezpečné nálepkování. Znáte ho?

27. 7. 2018

Babička je pánbíčkářka, strejda sukničkář, vnuk mamánek a neteř sluníčkářka. Setkali jste se někdy v rodině s takovým značkováním? Pozor na něj, zdá se být neškodné, ale není.

Mnohdy si někoho zařadíme do nějaké škatulky, aniž bychom dovedli vysvětlit, proč. Kluk od sousedů, který je celý potetovaný a nezdraví, je prostě grázl, na kterého je třeba si dát pozor. Ale co když je ve skutečnosti velmi nadaný v nějakém oboru, přitom nejistý sám seboum a tak svůj zmatek v duši zakrývá drsňáckým tetováním a chováním? Co když je to kluk, který by starému člověku přispěchal v nouzi na pomoc dříve, než ten sympaťák z vyššího patra, který chodí v obleku, a tudíž je určitě slušný člověk?

S tím, jak je svět rok od roku složitější, roste u mnoha lidí snaha si osoby ze své rodiny i okolí nějak označkovat, onálepkovat, zaškatulkovat. Zkrátka, udělat si jasno, co jsou zač.

„V rodině mi neřekne jinak než pánbíčkářka, protože si občas zajdu do kostela. Vím, že si ze mě kvůli tomu mí blízcí dělají legraci, protože v rodině ze strany mého muže víra nikdy neměla místo, rodina byla silně komunistická,“ vypráví pětašedesátiletá Věra. Slyší poznámky typu: Prosím tě, proč tam chodíš, chováš se jako stará bába, to ženské v tvém věku cestují a seznamují se a ty sedíš v kostele. Přitom svou vírou nikoho neobtěžuji, nikomu ji nevnucuji, s nikým o ní nemluvím. „Ale přesto si mi mojí blízcí klidně dovolují říkat do očí, že jsem pánbíčkářka a mou víru zpochybňovat. Připadá mi to neslušné, ale nechci vyvolávat v rodině rozepře, tak mlčím,“ dodává.

Na rodinných sešlostech zní často různé podivné věty: Ááááá, přijel náš mamánek. Jak se má Klára, ta naše zlatokopka, už v té své vysněné Praze sbalila nějakého pracháče? Nestýkej se s tím dědkem ze sousedství, vždycky to byl sukničkář a jde po tobě jen proto, že jsi dobře zajištěná vdova. To všechno jsou věty veselé, mnohdy ne špatně míněné, ale divné.

„Nálepkování máme ve zvyku. Proto v letošní kampani upozorňujeme na škatulkování, které ve většině rodin probíhá. Příbuzní často přisuzují ostatním členům a členkám rodiny nálepky na základě jejich chování či vrozených dispozic, ať se jim to líbí nebo ne,“ uvedla Hana Kulhánková, ředitelka festivalu Prague Pride. Ten už dávno není jen průvodem lidí bojujících za práva homosexuálů a leseb, ale akcí, které poukazují na diskriminace různého druhu.

Zejména lidé vyššího věku často velmi dobře vědí, co to diskriminace je, i když se v tomto směru mnohé mění k lepšímu. Ale v mnoha rodinách stále platí: Babička je stará, tudíž už nemá co mluvit do toho, jestli rodinný dům zastavíme bance. Děda špatně slyší, tak proč bychom za ním chodili, stejně nerozumí, co říkáme a je mu to jedno. Teta je stará popleta. Skutečnost je mnohdy taková: Babička rozhodně nesouhlasí s tím, aby dům, který postavila spolu s mužem, byl zastaven bance a má právo s tím nesouhlasit, protože je rovnoprávný člen rodiny a je úplně jedno, jestli je jí devadesát nebo třicet. Děda sice špatně slyší, ale velmi ho zajímá vše, co se kolem děje a moc rád by si o tom s někým promluvil, což by klidně šlo, protože má naslouchátko. Teta působí v poslední době zmateně, protože se u ní začíná projevovat řada nemocí, ale nikoho z rodiny to nezajímá, a tudíž se nemá komu svěřit. Takže není popleta, ale smutná bezradná osamělá dáma. V poslední době ke škatulkování přispívá celková atmosféra ve společnosti i řeči mnoha politiků.

Objevují se nové kategorie škatulek: sluníčkáři, vítači uprchlíků, pravdoláskaři, babišovci, zemanovci. Zkrátka, když člověk ve společnosti řekne, koho volil, kterou stranu podporuje či nějak okomentoval dění ve světě, šup, a hned je v nějaké škatulce. Tak pokud se někdy někomu třeba bude zdát divný jeho vnuk, protože žije v jednom bytě s klukem, má podivné tetování, jezdí na koloběžce a jezdí meditovat do Tibetu, neměla by se pro něj automaticky vytvořit nějaká škatulka, kterou by vyjádřil, že mu připadá jiný, divný. Mnohem zajímavější a přínosnější je snažit se mu porozumět. Nebo si ho prostě nevšímat.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Škodová
To nálepkování je obvykle specialitou lidí hodně mdlého rozumu - většinou nálepkují lidi, které nedokážou pochopit. A je jedno, jestli je to "odvázaný" umělec, člověk s tělesnou vadou či jen hezká holka, na kterou ten nálepkující primitiv nemá. Je sice snadné si to takto sám pro sebe vysvětlit, ale žít se špionem za oknem je docela náročné.
Marie Faldynová
Všímat si druhých je správné a přirozené, zesměšňovat druhé správné není. Kdo se dovede podívat i na své chyby, nesoudí tak snadno druhé. A přejímat bezmyšlenkovitě názory druhých je také chyba. Není nad to se s člověkem seznámit a udělat si vlastní názor. Já myslím, že se všichni máme celý život co učit...
Dana Puchalská
Jejda to znám. A nejsem sama,jak tak čtu. Šprtka, žalobka, drzá, hodná,spící panna, to bylo ve škole. Ale i slepejš, ale to je už dávno. A pak v dospělosti to je fakt na pováženou. Kdo nemá nervy jak "kotevní lana v Hamburku" a je lepší zmizet. Přece se nebude trápit nesmysly. Já mám v sousedství dámu a té všichni hromadně říkáme Oživlé rádio. A nikdo jí to už asi neodpáře. Ovšem může si za to sama bábrle děs - běs.
Jitka Caklová
V naší rodině se nálepkování nekonalo, prostě každý měl své jméno. Peklo s nálepkováním, pro mě osobně, začalo s přestupem z obecné školy na druhý stupeň. Podmínky ze kterých jsem pocházela a fyzické "nedostatky" byly dostatečnou inspirací pro autory a jejich "poskoky". Poznamenalo mě to na dost dlouho a není zrovna snadné se z toho vymanit. Je to takový druh šikany, který verbálně i nonverbálně zraňuje na těch nejcitlivějších místech.
ivana kosťunová
Všichni máme tendenci zařazovat si lidi do určitých kategorií. Není třeba to brát příliš vážně a není to tak, že zařadím li si člověka do určité kategorie- nebo chcete-li dám mu nálepku, tak přes to nejede vlak, a jiné už to nebude. Osobně své názory o lidech měním, vyvíjejí se tak, jak se vyvíjí každý člověk v průběhu svého života. A neříkejte mi, že žena označená jako "štramanda, nebo fešanda " by chtěla tuto nálepku měnit :)) . A my zde na íčku máme nálepky, které se nikde jinde neobjeví : " Mendlíkovci" , případně Nemendlíkovci " :))
Zuzana Pivcová
Souhlasím. Někoho označit nálepkou bývá někdy pomalu doživotní. Je pravda, že toto platilo mnohdy už ve škole. Někteří učitelé si o jednotlivých žácích vytvořili svůj názor (je to lajdák, drzoun, vzorná žákyně) a nebyli ochotni ho měnit. Někteří žáci si pak řekli: Proč se snažit. stejně mi nedá lepší známku...Opravdu si to pamatuji. A když se takový názor na jedince třeba rozšíří v celé malé obci, tak to aby se ten dotyčný mnohdy raději odstěhoval, má-li možnost.
Danka Rotyková
Ať je to jakkoli, mně se nálepkování nelíbí od dětství. Ale vím, že se s tím nedá moc dělat, možná jen toho hlupáka, co nálepky rozdává, upozornit, že to tak nemusí být. I když se to často děje mezi přáteli, může to dotyčnému minimálně pokazit náladu.
Marie Doušová
Nálepkování bylo a bude. Např...kráska, šprt, hovňousek. budiškničemu a pod. Myslím si , že to nemůže moc ublížit , vždyť každý ví , že je to jen hloupé přirovnání. Rozumný člověk nikoho neškatulkuje a většinou se to používá v kolektivu přátel.
Jana Kollinová
Obdobné "nálepkování" známe již od útlého dětství, ze školních let nebo z vyprávění prarodičů. Asi to není totéž jako přezdívka, ale má to mnohé shodné znaky. Pánbíčkářka, andělíčkářka, drbna, grázl, sukničkář, patolízal, šplhoun, ´šprt, křivák a dále se mi nechce zabývat je těmi nepěknými nálepkami. Byly i milé přezdívky jako krasavice, šlušńák, sporťák, správňák. Většinou vznikaly ze znalosti jejich povahy, profese, chování a totéž platí i dnes. Rodiny, které znám se většinou nevyznačují nálepkováním vlastních příbuzných, ale setkávala jsem se s tím v pracovním kolektivu kde šéf byl onálepkován všemi možnými přezdívkami, v místě bydliště kde jsou nepříjemní sousedé nebo ve virtuálním světě, kde vám někdo prskne nálepku, které se jen těžko zbavujete. Nevšímavost je fenoménem našeho současného denního hektického žití a tak se jen nad nějakým podivínem pozastavíme a jdeme dál za svým cílem. Horší je vědomé ignorování jedince bez znalosti jakýchkoliv jeho vlastností protože to očekává okruh našich přátel, a to dle mého názoru patří do kategorie nebezpečného nálepkování bez důvodu a navíc dotčené lidi poškozuje. :-(((((
Libor Farský
Velmi výstižné české termíny, jestlipak něco podobného existuje v cizích jazycích? Jen mi není jasné kdo je sluníčkář, vždyť opalování již vyšlo z módy. Že by to byl nějaký divňousek, který má rád lidi a usmívá se na ně jako sluníčko?