Příběhy naší republiky:  Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část druhá)
FOTO: archiv České televize

Příběhy naší republiky: Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část druhá)

8. 8. 2018

Se spartakiádou jsem se setkala ještě jednou, po letech v Praze jako doprovod cvičenek - žákyň. S těmi už ale skladbu nacvičila kolegyně tělocvikářka. Dívky cvičily tak dobře, že se po řadě "předváděček" probojovaly až na Strahov, což bylo tehdy opravdu ocenění.

Škola končila asi v polovině června a pak už na Strahově probíhaly jen "secvičné" a přípravy na vystoupení. Ti necvičící buď už odjeli na prázdniny, mladší chodili do družiny, starší do různých táborů a oddílů, ale stále ještě zbývalo dost dětí, o které se měli postarat učitelé. Ve škole bydleli mimopražští cvičenci. Takže jsme měli na výběr, do čeho se jako dozor zapojíme, budeme chodit na hřiště, na vycházky nebo snad pojedeme do mumraje ve městě?

Řekly jsme si s kolegyní: Když už mumraj, tak raději organizovaný, a jezdily jsme dobrovolně s dvanácti vybranými cvičícími dívkami (plus asi dvěma náhradnicemi) na Strahov. Z počátku nás cesta poněkud vyvedla z míry, ale rychle jsme si všechny zvykly. Z cvičení jsme my učitelky mnoho neviděly - hlídaly jsme nástupy, věci v šatně, po vystoupení jsme se co nejrychleji vracely domů. Cestou jsme jen hlídaly, aby se nám některá žákyně neztratila v tom neuvěřitelném množství cestujících. Denně jsme přestupovaly na Karlově náměstí, kam najížděly autobusy ke Strahovu doslova jeden za druhým. Celou situaci dirigovali zaměstnanci Dopravních podniků, což kupodivu zvládali celkem dobře.

Ačkoliv se naše skupina vždy držela pohromadě, zůstala jsem jednou jako poslední přede dveřmi naprosto plného autobusu. Když chtěl řídící zaměstnanec DP dát pokyn k odjezdu, vykřikla jsem: "Já tam mám holky, musím se tam dostat!"  Tak mě doslova vtlačil na poslední schod, než se dveře zavřely. Jiný den pořadatelé na stadionu po odcvičení poslali dívky do šaten jinou cestou. Po chvíli čekání jsme s kolegyní zjistily, že už šatnou prošly a jsou pryč. Éra mobilů ještě nezačala, odjely jsme tedy obě bez nich, jinak to řešit nešlo. Druhý den byly zase všechny nastoupené před školou - s úsměvem, že to zvládly samy.

Jednotlivé skladby jsme v závěrečné fázi vlastně téměř neviděly. Připouštím však, že byly velkolepou podívanou. Škoda jen, že cvičení opravdu nebylo vždy dobrovolné, že pro řadu nacvičujících i cvičenců a jinak zúčastněných byla spartakiáda spíše nemilou povinností. A že hlavní ocenění za zásluhy připadlo jako vždy vysokým funkcionářům.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Obruč neměli, měli malé bílé oblouky a dorostenky obruč, holky chtěly měnit s klukama , na oblouky se ušila taška, veliký hit doby..Takže domů se vezly i ty obruče..
Hana Rypáčková
Hlídat děvčata bylo těžké, ale mladší žáky , s míčem, obručí a švihadlem.Horor. Nejen , že nářadí ztráceli, ale byli jako pytel blech. Naštěstí se nikomu nic nestalo a neztratili se, měli cedulky s místem ubytování. Mobily nebyly...
Jitka Hašková
Teď jsem si vzpomněla, že na spartakiádě bylo pro na naši školu něco dobrého. Náš ředitel byl náčelník spartakiády, a v této době nebyl ve škole. Což bylo prima. Měl ve zvyku stát ráno v prvním patře nad schodištěm a pozorovat přicházející studenty. Dívky, které přišly v kalhotách, vracel domů, aby se převlékly-tenkrát před rokem 1962 jsme nesměly v kalhotách chodit do školy - a také hlídal pozdě příchozí, aby jim dal poznámku.
Zuzana Pivcová
Tahle spartakiáda se mě osobně vůbec netýkala. Ale zato nezapomenu, jak řádil ten, co přepadl a zabil několik žen. Nechce se mi ho pojmenovat. To byla hodně pochmurná atmosféra.
Dana Puchalská
Ano disciplina být musela, jinak by to v tom mumraji vůbec nešlo. DP tenkrát zvládli neuvěřitelné situace v dopravě. A vzpomněla jsem si na svojí spolužačku. Tak dlouho chodila ve volném čase (někdy se ulila i z vyučování s tím, že na trati byla zácpa nebo bouračka) obdivovat do stanového městečka ty fešáky vojáky,až se z toho stala láska na první pohled. A vydrželo jim to hodně dlouho. Ještě teď jsou manželé a mají spolu 2 děti. A jednomu říkají z legrace Strahováček. Ovšem nejhorší bylo to, jak vysvětlit rodičům že máme stále odpolední výuku. A proč má stále v indexu pozdní příchody a občas i neomluvenou docházku, když do té doby se nic takového nestalo.