Ideální partner? Ano, ale až po smrti
Ilustrační foto: ingimage.com

Ideální partner? Ano, ale až po smrti

24. 8. 2018

Byl hodný, obětavý, věrný, miloval mě. Byla to ta nejlepší ženská na světě, žádná se jí už nikdy nevyrovná. To často říkají lidé, kterým zemřel partner, partnerka. Jenže jejich okolí ví, že ve skutečnosti to bylo úplně jinak.

Třiasedmdesátiletá Lída štve své kamarádky tím, že jim při každém posezení pořád dokola vypráví o tom, jaký byl její manžel ideální partner. Zemřel přes pěti lety.

„Myslely jsme, že ty její řeči jsou důsledkem stresu, že se tak lépe vyrovnává s jeho odchodem. Jenže ona to asi myslí vážně. Sama uvěřila v to, co nám vypráví, přestože musí vědět, že víme, jaká byla realita,“ říká její přítelkyně. Potíž je v tom, že Lídin manžel byl fešák, typ, kterému se říká proutník či rovnou sukničkář. Lída věděla o tom, že má kromě ní sem tam nějakou známost. Jednou dokonce odhalila, že jí lhal. Tvrdil, že jede na podnikový zájezd s kolegy z práce, a ve skutečnosti vyrazil do Bulharska sám s o dvacet let mladší přítelkyní. „Lída zvládala to, co by ustála málokterá žena. Chápeme, že ho milovala, že se nechtěla kvůli dětem rozvádět. Ale proč nám teď, pět let po jeho smrti vypráví, že byl skvělý, obětavý, věrný? Vždyť on, když byl výjimečně doma, jen ležel na gauči a sekýroval ji, zatímco ona ho obskakovala,“ má jasno její kamarádka.

Co s tím? Ženy přemítají, zda Lídu upozornit, že jim neříká pravdu. Nebo ji mají pořád dokola poslouchat, protože ona si tím evidentně ulevuje od bolesti ze ztráty manžela? Neublíží jí v jejím žalu ještě více, když jí řeknou, co si myslí?

Podobných případů je hodně. Znají je i v různých rodinách. Všichni třeba vědí, že děda byl despota a alkoholik, ale babička na každé rodinné sešlosti vypráví, jak byl obětavý a spořivý. Nebo všichni vědí, že maminka byla poněkud líná a marnivá, ale ovdovělý otec všem stále říká, jaká byla výborná hospodyňka a že nikdo neuměl takové koláče jako ona. „Jenže nikdo z rodiny si nevybavuje, že by máma někdy nějaký koláč upekla,“ říká se smíchem jeho syn. Idealizování si zesnulého partnera patří podle psychologů k velmi častým jevům.

„Mnohdy se lidé tímto způsobem vyrovnávají se ztrátou partnera, svým způsobem tak bilancují i svůj život,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Zkrátka, odjakživa se říká: o mrtvých jen dobře. Takže mnohým je nepříjemné, když poslouchají něco, o čem vědí, že je to lež, ale zároveň jim nepřipadá vhodné na to upozornit. Však tím už ničemu stejně nepomohou, naopak tím jedině pozůstalému ublíží.

Psychologové používají výraz zdravé idealizování. Jde o to, že určité idealizování si partnera vede ke zdravému a pevnému vztahu. A platí to, i pokud partner zemřel.

Američtí psychologové pozorovali tři roky přes dvě stě manželských párů. Každý půl rok jim dávali podrobný dotazník. Měli v něm popisovat, jaké skvělé vlastnosti jejich partner má a jaké mají oni. Dotazník byl koncipován tak, aby z něj psychologové poznali, kdo si vztah idealizuje a kdo je naopak realista, ba přímo skeptik. Závěr byl jasný. Páry, které se idealizovaly, považovaly za ideální, byly ve skutečnosti pevnější a šťastnější, než ty, ve kterých panovala kritika.

A podobné je to v případech, kdy někomu partner zemře. Vdova, která vzpomíná výhradně na Vánoce, kdy jí manžel dal krásný šperk, a na jejich jedinou dovolenou u moře, a vypráví všem i sama sobě, jak to bylo úžasné a jak byli šťastni, ve skutečnosti pro sebe zřejmě dělá dobře. Má optimistický přístup k životu, pouští si do něj pěkné myšlenky, vytěsňuje ty špatné. Dělá pro sebe lépe, než kdyby mluvila o tom, že o většině Vánoc dostávala jen zástěru a papuče a že ten šperk dostala jen jednou a to ještě proto, že si o něj sama řekla. A že si nic neužila, protože u moře byli jen jednou a to se tam ještě manžel každý večer namazal a pohádali se. Ne, ona si ze života vybrala to hezké. Namalovala si to na růžovo a teď s tím žije. A vlastně dělá dobře pro svou vlastní duševní pohodu. Poněkud otravné to může být pro její okolí.

Ale to, zda do takových věcí šťourat nebo raději velkoryse pokyvovat hlavou, si musí rozhodnout každý sám. Ostatně, nikdo neví, jak by se v takové situaci, kdy by přišel o partnera, sám zachoval.

Hodnocení:
(5 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Přesně toto znám od ženy ,která si zažila se svým manželem peklo, ale dnes vzpomíná jen na to dobré i když toho moc nebylo. Byl hrozně žárlivý , despota a sobec. Dlouho trvalo , než si zvykla na svobodný život. Stále ještě říká ,co by tomu asi řekl manžel. Dlouho dodržovala jeho zákazy a vždy jsme jí museli říct ,že nemusí nikam spěchat ,protože ji nikdo doma nevynadá a nebude z pozdního příchodu plísněna. Učí se žít vlastním životem a věřte , že nyní si teprve začíná užívat života/výstavy, divadla,kino, výlety/ a o žádném chlapovi nechce ani slyšet, natož se seznámit.Nyní tvrdí, jak je krásné vracet se domů a nekoukat na hodinky ,aby byla včas doma. Musela mít vždy uvařeno přesně na čas ,který si určil a večeře také museli být čerstvě uvařené. Neznala nic, než chvilky strávené se mnou a to ještě měla zakázané. Dnes je šťastná , ale stále tvrdí , že přece jenom ji manžel hodně miloval ,když na ní tak blbě žárlil. No nechávám ji při tom ,říkat jí něco jiného nemá cenu a ona je spokojená , že to s ním vydržela 40 let, až do jeho skonání.
Libor Farský
To je zajímavá formulace - "vdova vlastní rukou".
Věra Halátová
Já to od těch žen vyslechnu, prostě to tak bývá, lidi mají někdy takové chování. Málokdo je suchý realista. Já jsem vždy tvrdila, že se rozvádět nebudu, co jsem si vybrala, s tím musím vydržet, až budu sama, tak jenom jako vdova, byť i vlastní rukou.
Radana Chybová
Myslím si,že k idealizaci partnera vede i to,že si jeden nechce připustit, že si kdysi špatně vybral. Kdyby to připustil, udělá že sebe hlupáka. A to nikdo nechce.
Jitka Caklová
Nemám v tomto smyslu zkušenost, ale občas slýchám: "S prevítem to nestálo za moc, ale bez prevíta je ještě hůř". Třeba to tak vnímá i v článku zmíněná Lída.
Dana Puchalská
Sice se říká o mrtvých jen dobré, ale.... je to občas spíše milosrdná lež.
ivana kosťunová
K tomu bych se přikláněla též. Nač řešit, jestli to tak bylo, nebo ne ? Tomu konkrétnímu člověku to pomáhá a komu to škodí ?
Zuzana Pivcová
Je to asi jako s většinou vzpomínek. Člověk má potřebu to horší vymazat nebo alespoň nějak přikrášlit. To je součást pudu sebezáchovy. :-D
Marta Kovacsiková
Proto nemám ráda na pohřbech řečníky. Zažila jsem případ že muž ženu mlátil jak žito a když si vzala život i s dítětem, tak na pohřbu mluvili jak ji miloval a jak byli šťastni. Každý si časem asi idealizuje partnera který jej opustil po dlouholetém vztahu.
Zdenka Jírová
Libore, nějakou činnost přece musejí vyvíjet, tam je ještě mnohem více všelijakých...logů než u nás. i u nás je podobných "výzkumů" víc než je zdrávo.
Libor Farský
Mne ovšem zaujala tato věta "Američtí psychologové pozorovali tři roky přes dvě stě manželských párů. " Rád bych věděl kdo a proč ten rozsáhlý průzkum financoval, nevidím na něm nic užitečného, jen konstatování obecně známého jevu.
Danka Rotyková
Článek je citlivě napsaný a přímo ze života. Hodně nedorozumění se stává právě tak, že někteří mezi námi kritizují, aniž by situaci poznali osobně. Nedá se to popsat a každý se s tak obrovským stresem jako je ztráta manžela, vyrovnává jinak. S tou kamarádkou bych to přešla a snažila se hovor stočit jinam.