Největší přání seniorů? Soběstačnost
Ilustrační foto: ingimage.com

Největší přání seniorů? Soběstačnost

12. 8. 2018

Raději sám v malém bytě, než v luxusním domově pro seniory. Zajít si nakoupit, umět si uvařit, ve všem si pomoci sám. A mít doma internet. To jsou přání většiny českých seniorů. Netouží po přepychu ani po asistentech. Za nejdůležitější provažují soběstačnost.

Pro každého, kdo se dostal do vyššího věku, na tom není nic překvapivého, mladší lidé se však divit mohou. Mnozí si představují, že když seženou pro babičku luxusní penzion se službami, bude automaticky šťastnější, než když žila ve svém malém rozpadajícím se domku a vše tam musela zvládnout sama. Jenže dotyčná paní je pak v novém domově, byť obklopena péčí a pěkným prostředím, nešťastná. Mnohem spokojenější byla, když z posledních sil dotáhla nákup a sedla si unavená na zahrádku.

„Čeští senioři si ze všeho nejvíce přejí soběstačnost. Naše zjištění boří mylné představy, které o dříve narozených mnohdy máme,“ uvedla Lea Kubíčková z Ústavu marketingu a obchodu brněnské Mendelovy univerzity. Ten dělal průzkum, po čem čeští senioři touží, co by jim zlepšilo život, co považují za podstatné. Ukázalo se, že mnohem více než po nejrůznějších nabídkách pomoci si naopak přejí co nejdéle a co nejvíce zvládat život sami, bez pomoci druhých.

Například se ukázalo, že příliš nestojí o nápad, aby staří lidé měli ve velkých supermarketech k dispozici asistenty, kteří by jim pomáhali nakládat věci do vozíků, manipulovat s nimi, odvážet jim domů nákupy. Lidé naopak uváděli, že by přivítali, kdyby v obchodech byly nižší regály, kdyby vozíky byly lehčí a lépe se s nimi manipulovalo. Rovněž by přivítali, aby na nich běžně byly lupy, jak tomu je v mnoha zahraničních obchodech. A hlavně, aby písmenka na výrobcích o jejich složení už konečně byla větší, tedy čitelná. Ostatně, malé nečitelné nápisy štvou lidi všeho věku, to nemá nic společného se stářím, písmenka jsou prostě malá, a kdo nemá zrak jako orel, je v háji, i když je mu třeba jen čtyřicet.

„Ukázalo se, že senioři netouží po luxusních domovech důchodců, příliš si nepotrpí na to, aby byly moderně a draze vybavené, aby tam měli perfektní služby. Naopak se lépe cítí doma, byť tam třeba mají život náročnější,“ dodala Lea Kubíčková. 

Průzkum také ukázal, že senioři považují za velmi důležité, aby doma měli internet. Většina uvedla, že jej považují za nezbytný k tomu, aby udržovali kontakt s přáteli a zůstávali takzvaně v obraze. Jinými slovy, aby byli samostatní, měli dostatek informací, mohli nad nimi přemýšlet, třídit si je, tedy, aby se orientovali v tom, co se kolem nich děje. Už jim nestačí jen kouknout se večer na jedny zprávy v televizi.

Zajímavé poznatky v tomto směru mají městské policie z různých měst. Když strážníci pořádali  různé akce a přednášky zaměřené na prevenci, lidé vyššího věku si na nich často žádali rady a kurzy, jak se chovat při napadení, při různém ohrožení. Kurzy jednoduché základní sebeobrany pro seniory se postupně začaly pořádat v řadě měst a je o ně velký zájem.

Když jejich absolventi dostávají otázku, co je do nich přivedlo, téměř vždy zní podobná odpověď: Chceme být soběstační, chceme se umět v rámci našich možností bránit, ne jen pasivně čekat, zda nám někdo pomůže. Touha po samostatnosti a soběstačnosti je podle lékařů a psychologů jednou z nejlepších cest, jak zvládat úbytek sil a další nepříjemné jevy provázející stárnutí. Právě lidé, kteří se snaží oddálit závislost na pomoci druhých, si prý častěji zachovají jasnou mysl a slušnou fyzickou kondici.

„Mám sousedku, která si nechává od asistenční služby vozit jídlo i uklízet domov. Přitom normálně chodí, nepřipadá mi bezmocná. Ovšem čím déle si nechává takto pomáhat, tím více tloustne a zdá se mi nějaká zpomalená,“ říká sedmasedmdesátiletá Anna z Ostravska, které naopak příbuzní vyčítají, že se takzvaně nešetří. Anna odmítá jakoukoli pomoc. Sama si chodí na nákup, sama si vaří, sama si uklízí. Má potíže se zdoláváním schodů do druhého patra, bolí ji nohy, má nemocné srdce. Obvodní lékařka jí několikrát upozornila, že do budoucna v nevyhovujícím malém bytě plném bariér a bez výtahu nebude moct sama žít, ale Anna je přesvědčena, že by ji bydlení v domově pro seniory zničilo. „I když můj syn má dost peněz a chce mi časem začít platit nějaké velmi luxusní zařízení, já to odmítám. Už to tam vyjednával, ale já mu to rozmlouvám. Jakmile by mě někdo začal obskakovat, byla by to jasná cesta ke konci. I kdybych se měla plazit, tak do obchodu si zajdu, jednoduché jídlo si udělám a byt si poklidím,“ trvá na svém.

Naučit se přijmout pomoc je ovšem také jednou z nezbytností, jak prožít poslední fázi života v co největší pohodě. Úplně největší umění je dokázat najít ten správný střed, cestu, která každému vyhovuje nejlépe, protože každý člověk je jiný. Faktem však je, a průzkum to potvrdil, že naprostá většina má stejné přání: Dokázat být co nejdéle, ideálně pořád, soběstačný.

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Svatá pravda.
Věra Halátová
No dobře. Ten nebo ta, kteří jsou přestárlí a mají stařeckou demenci, nám už k tomu nic nepoví. Ta paní, která toto napsala, radí v něčem o čem nic neví, anebo opět opsala slohový úkol od někoho jiného. Moje přání je nějaké. Ale moje zdraví se mne na to neptá. Pokud mi vypoví mozek, asi si nebudu moci vybírat, rozhodnou za mne druzí. Průzkum ukázal, že senioři ..... aby měli doma internet. Možná to považují za důležité, ale ten průzkum neuvádí, kolik seniorů nad např 80 let má internet, tedy umí omezeně pracovat s počítačem, neuvádí, jaké seniory oslovil - ten průzkum, jaké jsou jejich finanční možnosti, jaké je jejich vzdělání, jaké jsou jejich schopnosti, co se týká počítačové gramotnosti. Existuje někdo, kdo by mi chtěl poskytnout doživotní pobyt v luxusním domově důchodců? Prosím, poskytněte mi tento luxus. Adresu dodám.
Hana Švejnohová
O všech vyřčených slovech v článku nelze pochybovat. Tímto tématem se zabývám dnes a denně mnohem víc než bych chtěla... Denně střídavě pochybuji, vyčítám si, brečím a zároveň se uklidňuji, že by mamince nebylo nikde lépe než tam, kde je... Důkazem je pro mě každý rozhovor s ní, každičký telefonát, kterých je bezpočet za den z mé i její strany. Když za ní jedu a strávím s ní v Brně tři dny, plné různých návštěv a aktivit, stejně mi už po cestě domů volá do auta, jak se máme a co děláme a jestli jsme všichni zdraví... Když jsem ji naposledy vzala na pár dní k nám, pořídila jsem jí "zážitník" s fotkami a popisky a vlastnoručními malůvkami, aby si vzpomínky mohla pak kdykoli oživit... Ale už ho má zase někde v knihovně zastrčený a pokud jí všechno znovu nepřipomenu, nic neví. Přesto mám pocit, že je šťastná. Milovala svůj byteček a kdyby byla jen trochu soběstačná ve smyslu článku, určitě by tam byla. Teď bydlí v podobném, jen jí už Alzheimer nedovolí ani uvařit si, nakoupit, postarat se o peníze, platby atd. Fyzicky je na tom skvěle... a teď mi právě dovyprávěla další veselé historky, které si upravuje podle svého, ale hlavně , že se u nich směje a že jí v Domově seniorů není smutno. Mám pocit, že to mnohem hůř snáším já než ona... Je to opravdu složité a velmi individuální téma.
Věra Ježková
Ano, někomu nastane doba, kdy už soběstačný není. Nebo jen velmi omezeně. A musí do DS jít. A postupně se smiřovat s tím, že je odkázán na pomoc druhých. Jako moje maminka. Díky za článek.
Oldřich Čepelka
Soběstačnost a určitá nezávislost je pro každého člověka velmi důležitá. Přece to víme všichni. Řekl bych, že to je jedna ze dvou základních potřeb (nepočítám-li jídlo apod.) lidí zhruba od 80 let. Jde o osamělost (hlavně citovou, sociální, nikoliv snad jen fyzickou) a bezmocnost. Oni ně+kdy říkají "nechci být na obtíž" - ale abych s jasnou myslí strpěl, že mě někdo krmí lžičkou a čistí mě pokáleného, to je opravdu strašná představa. Chudáci lidi, kteří se uvědomují, že jsou v nesoběstačné situaci.
Blanka Bílá
Hezký den, ono i tohle má své meze, každý se s tím vyrovná a vypořádá po svém, když už je pak pozdě...Už jsem zažila mnohé, i syna, který bral na nákupy tatínka, který byl už mocmoc jinde, vím, jak je to složité, ale chudáci prodavačky, čekali, až se pán rozmyslí, jestli vůbec něco chce, syn naopak trpěl, to, že nedokázal v těhle situacích říci ne, nakoupím jen já. Vím, jaké to je, mou švagrovou, dá se říct cizí osobu, či personál nemocnice, domova důchodců, poslechli mí rodiče hned a bez průtahů, u nás věděli, jak nás mohou citově vydírat. Chtěli jsme se o ně ve stáří postarat, ale nechtěli být nikomu na obtíž, tak raději volili dd.Co se v některých děje, ví jen pán bůh, staříci vám úplnou pravdu nepoví.
Marie Metelková
V podstatě je to pravda. Soběstačnost je velmi důležitá, ale proč sem míchat názor Anny z Ostravy, jestli existuje. Co je jí po tom, že sousedka využívá služeb asistentů? Že by dumala, kde na to bere? A jí by její syn ihned platil nejluxusnější péči, kdyby o to stála? Nejsou to jen "kyselé hrozny"? Takže mezi moje největší přání patří i co nejméně takových sousedek.