Poprve u moře
Ilustrační foto: pixabay.com

Poprve u moře

10. 8. 2018

Tu nekonečnou linku, která v dálce spojuje obzor s mořskou hladinou, jsem prvně spatřila na vlastní oči, když mi bylo deset. A kupodivu je to pro mě dodnes nepostradatelný symbol pobytu u moře, který si kladu jako jedinou podmínku při výběru ubytování…

Psal se rok 1965 a my jsme společně s ostatními rodinami z klubu majitelů aut značky Renault vyrazili na dalekou cestu do Rumunska. Osm malých autíček s velikými přívěsy domácí výroby, spořádaně za sebou. Žádná dálnice. Pomalá jízda v koloně, abychom se jeden druhému neztratili, a každou chvíli kontrolní zastávka. Nocleh v autě nebo ve stanu na místě podle itineráře, který se připravoval na schůzích klubu dlouho dopředu.

Přesto nám legendární Mamaia tenkrát připadala jako ráj na zemi. A to jsme netušili, že příští prázdninová cesta bude ještě delší. Stejným způsobem jsme se pak vydali k Černému moři do Bulharska.  A už vůbec se nám nesnilo o tom, že jednou dostaneme devizový příslib a poznáme krásy Jadranu…

Projeli jsme celou Jugoslávii až dolů na jih, do Černé Hory. Tehdy v polovině šedesátých let byla Budva poklidnou rybářskou vesnicí, kterou nikdo neznal. Ubytovali jsme se přímo na liduprázdné pláži Bečiči. Osm stanů, a před každým z nich v písku zaparkovaná „renaultka“ s brněnskou espézetkou. Do našeho malého autíčka s velkým přívěsem se vešel život pro čtyřčlennou rodinu na tři týdny: stan, čtyři nafukovací matrace, spacáky, stůl a hliníkové židle. Nádobí, polička se záclonkou, dečka na stůl včetně vázičky. Plynový vařič a jedna bomba do zásoby. Šňůra na prádlo a kolíčky. Mouka, cukr, těstoviny, rýže a nezbytné plechovky „lančmítu“. Kupovali jsme jen chleba, broskve a rajčata. Maminka vyvářela jako doma. Jen si mezitím odskočila zaplavat do moře. A tak jsme pod jadranským sluncem baštili nejen obalované řízky z lančmítu, ale i meruňkové knedlíky, guláš či plněné papriky. A když jsme moc nezlobili, večer jsme šli do Staré Budvy na smažené rybičky, které krásně křupaly, a na zmrzlinu, jakou jsme v životě nejedli. Pozorovali jsme pohádkově osvětlený ostrůvek Sveti Stefan, který byl už tenkrát obyčejným smrtelníkům nepřístupný…

Jedinou temnou vzpomínkou pro mě dodnes zůstává obrovské množství mořských ježků. Bez gumových bot do vody jsme se neobešli.  

Nevím, jaký je stav černohorské fauny dnes, ale když se tak dívám přes internet na tamní neprodyšnou síť hotelových rezortů a pláže zaplněné slunečníky, myslím, že mořských ježků tam moc nezbylo.

Jen s těmi žraloky bych si nebyla jistá. Už tenkrát si tam jeden počíhal údajně na českou učitelku, a pokud si matně vzpomínám, tak právě tato událost způsobila, že čeští turisté se do Černé Hory rozhodně nehrnuli. Zato Makarská riviéra zní češtinou už bezmála padesát let…

Hezké vztahy a šťastné návraty vám přeje

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Je to, Hanko, pěkné vyznání i reportáž zároveň. Na své cestování k moři jsem si vzpomněla kdysi ve zdejším článku Není moře jako moře z 11. 7. 2012. Pro ty, kteří by si to chtěli po pár letech přečíst.
Eva Balúchová
Pěkně popsalá krásná,pravá prázdninová dovolená.Já jsem byla poprvé u moře od ROH a též nezapomenutelné.Pak už jenom s cestovkami,ale každá dovolená měla své plus.
Dana Novotná
Myslím, že ty doby, kdy byl Jadran plný života jsou už pryč. Ježci jsou vzácností, a vidět třeba chobotnici, kterou jsme viděli ještě v 97 roce, je nemyslitelné. Letos jsem byla vBudvě, loni na Makarské, ale MRTVÉ MOŘE. Možná kvůli turistům, i když jsem tam byla před sezonou. V 70 letech jsem byla v Dubrovníku, a Černé Hoře, a v moři to žilo!!
Zdenka Jírová
Já se s mořem poprvé setkala ve Splitu ve svých22 lketech. Byla jsem nadšená, aprotože jsem tam poprvé letěla letadlem, bylo to moje "poprvé na druhou". Popsala jsem to v jednom ze svých článků. Bylo to nádherné i přes všelijaké problémy, které nás potkaly.