Vnoučata o návštěvy prarodičů příliš zájem nemají
Ilustrační foto: ingimage.com

Vnoučata o návštěvy prarodičů příliš zájem nemají

16. 8. 2018

Několikrát týdně telefonát, jednou za dva týdny návštěva. To je kontakt Čechů se svými staršími příbuznými. Nejčastěji prostřednictvím mobilního telefonu.  

„V sobotu pojedeme k dědovi.“
„Já v sobotu něco mám.“
„Nebyl jsi tam dva týdny, takže jedeme.“
„Ale mami, já se musím učit a máme ten zápas. A kdo řekl, že musíme k dědovi každé dva týdny? Zajedu k němu na chatu koncem prázdnin.“
„K dědovi se prostě chodí každý druhý víkend a tečka.“

Tak taková debata zní v mnoha rodinách. Češi vídají své rodiče či prarodiče v seniorském věku nejčastěji přibližně jednou za čtrnáct dní. Vyplynulo to z průzkumu společnosti Rondo Data pro společnost Doro.

„Nejvíce lidí je v osobním kontaktu se svými rodiči a prarodiči každé dva týdny, jednou až dvakrát týdne své starší blízké navštěvuje osmnáct procent respondentů a denně deset procent,“ uvedl jednatel společnosti Rondo Data Tomáš Kučera. Dotazovaní dále uváděli, že největší roli v kontaktu mezi rodinnými příslušníky hrají mobily. Osmdesát procent dotázaných řeklo, že přes mobil jsou s příbuznými v seniorském věku v kontaktu několikrát týdně.

„Vůbec si nedovedu představit, co by mladí dělali, kdyby neexistovaly mobily. Neměli by mě jak hlídat a kontrolovat,“ směje se jednaosmdesátiletý Jaroslav, kterému dcera, zeť či vnučka volají každý den. „Připadám si jako malé děcko. Volají často ráno i večer a kontrolují, zda jsem neupadl, neztratil se, dokonce se holky ptají, co jsem ten den jedl. Trochu mě to štve, ale uvědomuju si, že mám vlastně štěstí, že mám rodinu, která na mě nekašle. Ale když třeba ihned nejsem na příjmu, strašně mě seřvou. Mě moc nebaví pořád nosit mobil v kapse, i když něco dělám na zahradě. Ale musím,“ vypráví Jaroslav, který žije sám na chalupě v Beskydech. 

Autoři průzkumu se shodli v tom, že telefon v dnešní uspěchané době naprosto nahradil osobní kontakt. Z domácností seniorů pomalu mizí pevné linky, nahradily je mobily. Přes šedesát  procent Čechů v seniorském věku vlastní jednoduché mobily, třetina má chytrý telefon. Přes dvacet šest procent seniorů však uvedlo, že s ovládáním telefonu mají problém, nejčastěji kvůli malých tlačítek nebo kvůli tomu, že špatně vidí na displej. Mobil má nyní podle průzkumu přes devadesát sedm procent seniorů, velmi často typ, který dostali od dětí či vnoučat, které si pořídily nový, modernější. Přes osm procent seniorů uvedlo, že vzájemný kontakt s rodinou udržují přes mobilní aplikace typu Messenger, Whatsapp nebo Viber. Zkrátka, opět se potvrdilo, že čeští senioři se moderní techniky nebojí a mobily, které ještě před deseti lety pro mnohé byly něčím novým, jsou běžnou součástí jejich života.

Na jedné straně se mluví o tom, že se rodiny odcizují a že na sebe lidé v uspěchané době nemají čas, že moderní technika lidi odcizuje. V případě rodinných vztahů však mobily a moderní technika naopak sehrávají velmi dobrou roli. Protože je určitě lepší mít možnost dědovi žijícímu na samotě každý den volat, než se za ním jen jednou za měsíc vypravit, protože častější návštěvy prostě pracovní a životní styl nedovoluje.

Takže si na závěr dejme příklad jednoho pána z Ostravy: „Nechápu, proč lidé nadávají na moderní techniku, na počítače, že prý narušují mezilidské vztahy. Nesmysl. Já se vždy těším na neděle večer, kdy se přes Skype vidím s rodinou, která žije v Londýně. Povídáme si, dám si k tomu vždy sklenku vína, jsme normálně v kontaktu, což bychom bez těch technických vymožeností být nemohli. Oni se sem dostanou výjimečně, já tam také jezdím maximálně jednou za rok. Ale díky mobilům a počítači jsme v kontaktu více, než když jsme všichni bydleli v jednom městě. Je to přece skvělý posun v životě každého z nás.“

Hodnocení:
(4.8 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jarmila Fialová
Já si na rozdíl od Věry myslím,že je dobře,když mladí denně telefonují.Není přece možné,aby byli se svými rodiči každý den,ale pokud rodiče telefon nezvednou,mohou se jet podívat,co se děje.Dříve ta možnost nebyla a přestože máma žila v domě pečovatelské služby,našli jsme ji až druhý den po smrti.
Věra Lišková
Mám dvě starší vnoučata, studují a přitom na částečný úvazek pracují, pak tři mladší vnučky, ty občas hlídám. Měla jsem své prarodiče hodně ráda, ale nepamatuji se, že bych jim často psala, nebo jim telefonovala, tenkrát to ani nešlo. Měla jsem své zájmy a nějak mi to nenapadlo. Velký zájem o svou osobu tedy neočekávám.
Zdenka Jírová
Mám dvě dcery - jednu v místě, druhou 100km . Od každé mám 1 vnouče. Když bylo potřeba, pohlídala jsem, ale trvale nehlídám, ani to po mně nikdo nechtěl.Obě dcery jsou úspěšné v životě. Navštěvujeme se podle možností a také si často telefonujeme. Víme o sobě vše, co je potřebné k běžnému životu. Pomáhají mně když potřebuji, loni ,mi samy vymalovaly byt, pomohou v případě potřeby s technikou / PC, mobil/. Nemohu si vůbec naříkat.
Jana Šenbergerová
Jsem taková babička na baterky, které většinou vybíjím jinak než starostmi o vnoučata. Jednou mi to možná vrátí. O svoje děti jsem se musela starat sama, což mi bývá občas vyčteno. V naší rodině jsou dědečci (umírali mladí) a babičky(byly příliš daleko a nakonec také nebyly) úzkoprofilovou záležitostí.
Eliška Houšková
Jsem také hlídací babička, moje nejmladší dcera bydlí nejblíže, za kopcem, cesta tam autem je zhruba tak čtvrt hodinky, další dvě dcery žijí tak sto kilometů daleko. Ale ani to jim nebrání přijet, když mám narozeniny či o vánocích, nebo jen tak.. Hlídám nejmenší vnučku, která ale v září nastupuje do školky, jinak ale mne dcery i vnuci navštěvují a volají, teď jsem tu měla vnučku s partnerem a mým pravnoučkem. Chápu, že je jiná doba a jsou pracovně dost vytížení. Ale, pane Libore, nepamatuji se, že bych prarodičům vykala, měla jsem je ráda a oni nás. A nedávno jsem sledovala desetiletou vnučku, které se podařilo na bazénu přetočit lamelový příkrov, tak se svlékla do plavek a sama si jej opravila, přestože to není žádná legrace, ale nechtěla , aby jí vůbec kdokoli v tom pomáhal, nemyslím si, že jsou naši vnuci nešikovní a kromě ovládání elektrotechniky nezvládají nic jiného. Nopak, moji dospělí vnoučci se osamostatnili, pracují i studují a zvládají dokonale svůj život bez pomoci rodičů. Když jsem ovdověla,padlo hodně návrhů, abych se dala dohromady s dětmi, ale odmítla jsem to a doufám, že samostatný život budu zvládat ještě dlouho.
Hana Rypáčková
Dobrý, Libore. Zatím jsem akční a těší mne, že když přijedu na návštěvu, přiřítí se domů velká vnoučata a výjimečně se zúčastní výletu na kole nebo pěšky kvůli mè přítomnosti., k radosti rodičů, s nimi již jen tak nezráví volný čas. Ale až budu ležet v podteli, to nevím, zda mě budou navšrěvovat.Jsem stále hlídací babička.
Libor Ptáček
A nedá mi to….Ten stojan z titulní fotky bych chtěl mít doma, dával benzín za 3,50.- Ale našel jsem povýšení z roku 1975 kdy jsem bral celých 6,50.- na hodinu, tak že to vyjde v podstatě stejně.
Libor Ptáček
Je to odstup ob jednu generaci a je to znát. Tenkrát se rodičům ještě Vykalo, a neposlechnout bylo o život. Dnes to vidím u sousedů. ON asi šestiletý klouček je osobnost a nebudeme mu bránit ve vývoji. Tak mu pořídili trojkolku na baterku. Uměl tenkrát šlapat plyn, držet se, jet rovně a nespadnout. Dospělí udělali kroužek a chytali jej. Jak cvičená opice za tři mrkve denně. Později to samé s motokárou. Výbava za několik tisíc, helma, něco na záda, kombinéza ale ovládání stejným způsobem. Až mu vběhl do cesty smrček, následovalo salto a hned pohotovost v nemocnici. Vsadím se že neumí vzít do ruky šroubovák a neví na jakou stranu se utahuje šroubek. Když si naše generace pořídila mopeda, musela na něj našetřit, rozebrat a spravit jej a pak se pomalinku učila jezdit, včetně nemoci „silniční lišej“. Z toho ale vyroste hodně sebevědomá generace bez základních lidských zkušeností a hodnot. Vysvětlit tento problém rodičům bylo beznadějné. No co, patří nám to.
Libor Ptáček
Vím že jsem obešel téma článku, ale pra.. nerozumí moderním technologiím a musí se u nich poslouchat, tak co tam.
Věra Halátová
Když mi bylo -náct, taky jsem nebyla nadšením bez sebe, když jsme povinně jeli k dědovi a babičce. Pak mne to přešlo. Ke vztahu k prarodičům se musí každý dopracovat sám. Ten pán, kterému příbuzní telefonují denně a vyptávají se, zda se mu něco nestalo? To nemá logiku. Když se mu něco stane, tak co? Nebyli s ním.
Danka Rotyková
Já osobně si zatím stěžovat nemohu, ale podobné chování k naší mamince vnímám u své sestry. Je mi to líto, protože mám obě moc ráda. Ale změnit to nedokážu. Proto jsem teď tak ráda, že to mamince můžu vynahradit. Je to moje NEJ aktivita v důchodu.
Lenka Kuchařová
Moje zkušenost je ještě ,mnohem horší,než popisuje článek.Naštěstí zatím nemám žádné zdr. problémy a mám i spoustu jiných ktivit,než vnoučata,ale velmi mne mrzí,že za mnou většinou přijde jenom syn sám ,když něco potřebuje.Vnoučata už jsou velká,takže ,,hlídací " babička už není potřebná a vnoučata mají jiné zájmy,než se zajímato babičku,která je sama v bytě.
Zorka Horká
Moje zkušenost je jiná. Mám asi v životě veliké štěstí a nesmírně si toho vážím.