Hádáme se čím dál víc
Ilustrační foto: ingimage.com

Hádáme se čím dál víc

21. 8. 2018

Počet lidí, kteří se hádají se svými rodiči, se za posledních třicet let téměř zdvojnásobil. Už dávno neplatí model, kdy děda, hlava rodiny, o něčem rozhodl a jeho žena, dospělé děti i vnuci se tím řídili. Mizí autority i úcta k nim.

Ale pozor, tento jev má i svá pozitiva. Jen asi každý desátý člověk může říct, že se vždy vyhnul ostrému názorovému sporu se svými rodiči. Je jedno, jestli jde o puberťáka a čtyřicetileté rodiče nebo čtyřicetiletého dospělého člověka a rodiče v seniorském věku. Mezigenerační spory jsou častější než dříve.

Tak nějaké příklady ze života.

„Vzpomínám si, že když mi bylo kolem dvaceti, moje tehdy šedesátiletá babička, která mně, mimochodem, připadala ukrutně stará, často říkala: Udělejte si to, jak chcete, děti. Na mě už nezáleží, já vám do toho mluvit nebudu,“ vypráví třiašedesátiletá Helena, prodavačka z Prahy. „Co se týká názorů, babička vyklízela pole, ať šlo o to, zda se na domě udělá nová fasáda nebo jestli se vydláždí dvorek. Žila pohromadě s mými rodiči a pak jsem se do domu přistěhovala ještě já s manželem a miminem. Nehádali jsme se, táta vždy o něčem rozhodl, a my všichni ostatní to brali jako fakt,“ vzpomíná.

V současnosti se Helena hádá často. Sdílí totiž společnou chatu s dcerou a zetěm. „Přijedu a zjistím, že je v rohu nový záhon se zeleninou. Nelíbí se mi. Řeknu to, zeť se naštve. Dcera mi vynadá. Já jí odpovím, že přece mám právo říct, že se mi něco nelíbí. Zeleninu na zahradě nechci, chci tam kytky. Oni chtějí zeleninu. Bio. Takže když jsem použila prostředek na hubení vos, dcera málem zešílela, že jsem znečistila životní prostředí,“ vysvětluje.

Podobné zážitky má další rodina, která pochází z Beskyd. „Přijedu k babičce a ona se mě jízlivě zeptá, jestli mám na zadku další obrázek. Nesnáší totiž tetování a nemůže se smířit s tím, že jich na těle pár mám,“ líčí šestadvacetiletá Monika. Stojí si za tím, že tetování je výhradně její věc a babička nemá právo ho hodnotit. Babička, jednasedmdesátiletá Stanislava, říká: „Očekává se ode mě, že přijedou, já napeču buchty a budu se tetelit štěstím, že si na mě vzpomněli. Cokoli řeknu, považují za nevhodné. Představují si babičku, která je bude obskakovat a chválit. Ale já fakt nebudu chválit vnučku za to, že vypadá jako by přišla z kriminálu.“

Maličkosti? Jen zdánlivé. Tyto situace hodně vypovídají o vývoji, jakým jsme prošli. Dnešní senioři jsou sebevědomí a nebojí se vyjadřovat své názory. Jejich děti a vnuci jsou ještě sebevědomější, mnozí prošli v práci přímo různými kurzy asertivity, tedy se učí, jak se prosadit, jak říct svůj názor.

„Mezigenerační spory často pocházejí z nepochopení potřeb a názorů,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Častý je model, kdy sice rodiče a dospělé děti bydlí v jednom domě, ale minimálně se stýkají. Osamělá starší žena žije v jednom patře, snacha s malým dítětem ve druhém, ale vidí se minimálně, mluví spolu minimálně, protože se v mnoha názorech neshodují.“

Psychologové a analytici, kteří výzkum zpracovávali, se však shodují: Umět si stát za svým názorem není špatné. A je dobré, že se to učí čím dál více lidí vyššího věku, kteří vyrostli v době, kdy byl žádoucí mlčet, držet krok s davem a nijak z něj nevybočovat.

„Vzpomínám si, že mi rodiče často doma říkali: Hlavně na sebe nijak neupozorňuj, nepouštěj se do ničeho, jinak budeš mít maléry,“ říká Alena, která dospívala počátkem šedesátých let. „Doznívaly politické procesy, ve společnosti vládl strach, všichni chtěli mít hlavně klid. Teď zírám, když vidím, jak mladí se svými dětmi diskutují. Patnáctiletý vnuk se mně nedávno ptal, co si myslím o našem prezidentovi. Jenže já byla naučena, že člověk nemá říkat, že si něco myslí o prezidentovi. Pak se můj malý vnuk se svým tátou, mým zetěm, na téma Miloš Zeman vášnivě pohádal. Bylo to krásné a já si uvědomila, že jsem se v životě nenaučila diskutovat, hádat, bojovat za svůj názor,“ vypráví.

Otázkou tedy je, co považujeme za konflikt a co za diskusi. Hranice bývá tenká a je na každém, jak je odolný. „Mladá generace je čím dál více vedena k vyššímu sebevědomí, takže se konflikty v rodinách dají očekávat čím dál častěji,“ míní psycholog Tomáš Novák.

Ovšem z výzkumu na toto téma vyplynula jedna zajímavá věc. V některých věcech se lidé shodují, ať je jim osmnáct nebo osmdesát. A jsou to věci podstatné. Například téměř všichni dotazovaní lidé se shodli v tom, že v životě je nejdůležitější najít partnera, se kterým si budeme rozumět, založíme rodinu a dobře vychováme děti. Takže všichni chceme totéž, jen se hádáme, jak na to.

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Halátová
Autorita? Tam se jednalo o majetek. Držitel majetku diktoval. Já se starám sama o sebe od svých 18 let. Vdávala jsem se ve 27 letech, první dítě jsem měla v 28. Moje matka nesnášela mého manžela. On jí říkal "paní ..." a ona jemu křestním jménem, ale s "vy". Oba moje rodiče mi jednou řekli, že jsem si vzala, no nebudu reprodukovat. Já jim na to odpověděla, že oni se vzali také mezi sebou a nikoho se neprosili o radu. Toho muže jsem si vzala já a oni to musí respektovat. Později matka ovdověla a když ke mně přijela, a to už mi bylo padesát, kritizovala i to, jaké nosím spodní kalhotky. Jí se nelíbily. Autorita je přirozená a nemusí nikomu říkat, co má nebo nemá dělat. Takové věty, jako "že mám právo říct, ...". Já nic takového neříkám. Ať si dělají, co uznají za vhodné. Hádání se s někým? To není ani úcta ani neúcta a už vůbec ne projev autority. Matka mého vnuka má na na zadku tetování. Je to její zadek. Ne můj. NIkdy jsem se jí nezeptala, proč to tam má. Babička je asi z doby normalizace, kdy tetovaní byli ty "z kameňa". Ale tehdejší tetování kriminálníků a dnešní kérky, to je něco jiného. A co ta babička, co má jiného, než ostatní lidé. Má propíchnuté uši a v nich půlkilové náušnice? Proč si každý myslí, že to, co je dobré pro něj, musí být dobré pro každého jiného?