Domácí mazlíček v důchodu? Radost i starost
Ilustrační foto: ingimage.com

Domácí mazlíček v důchodu? Radost i starost

28. 8. 2018

Tři až čtyři vycházky denně. Problém, když chceme na delší dobu odjet z domova. Okolo patnácti tisíc korun vynaložených každý rok na jídlo, veterinární ošetření a další výdaje. Pořídit si psa či jiné zvíře je radost, ale také hodně starostí.

Přibývá případů, kdy si je pořizují starší lidé a pak péči o ně nezvládají. Na začátek zůstaňme u pejsků. Veterináři a pracovníci útulků čím dál častěji zaznamenávají situace, kdy lidé vyššího věku nejsou schopni poskytnout psům takovou péči, jakou by chtěli.

Tyto případy zřejmě budou ještě častější. Je to další průvodní jev faktu, že se dožíváme čím dál vyššího věku v čím dál lepší kondici. Takže si klidně v šedesáti pěti letech pořídíme štěně, protože jsme byli zvyklí mít dříve psa, který nás udržoval fit.  

Úvaha je to jasná a logická: Novým pejskem oddálíme stárnutí, donutí nás chodit ven, přinese nám společenské kontakty. Jenže v tom nadšení někteří lidé zapomenou na to, že pejsek se klidně dožije patnácti, ba i více let. A jestliže je nám pětašedesát, no počítejme, copak víme, v jaké kondici budeme za deset let? Není to vytváření strašáků, ale realistické uvažování.  

Postavení psů ve společnosti se značně změnilo. Ze psů se stali právoplatní členové rodin. Poskytujeme jim neuvěřitelnou lásku a péči. Pejskové spí se svými páníčky v posteli, dostávají často stejné jídlo, k tomu minerály a vitamíny na zlepšení srsti, kondice, nálady...

Stojí to spoustu peněz, času, sil. Pro mnohé majitele je pak šok, když zjistí, že jim ji najednou poskytnout nejsou schopni. „Vždycky přemýšlím, když má zájem o štěně člověk vysokého věku,“ říká chovatelka bišonků Gabriela Barvíková. „Na jedné straně cítím, že by se u nich mělo dobře, že jde o fajn lidi. Na druhé straně si říkám, co s tím pejskem bude za pět, za deset let, co když majitelé nebudou schopni se o něj starat. Vždy se snažím na toto téma s nimi mluvit, zjistit, jaké mají představy do budoucna, zda žijí s rodinou, zda by se v nejhorší variantě o pejska měl kdo postarat, “ vysvětluje, protože jí záleží na tom, aby psi z jejího chovu měli dobrý život.

Podobný názor má veterinářka Hana Žertová: „Na jedné straně je pes pro staršího člověka velmi prospěšný. Je to společník, se kterým komunikují, díky němu se setkávají s jinými pejskaři, mají téma hovoru se sousedy. Pes znamená bohatší společenský život i udržování se v kondici. Majitelé psů mají pravidelný denní režim, motivaci k pohybu. Jenže stačí, aby přišly třeba bolesti kloubů. Procházka několikrát za den začne být problém. Pokud mají mladého psa, mnohdy nedokáží zvládat jeho temperament. Pokud starého, těžko zvládají péči o něj, ať už finančně nebo fyzicky, když je například potřeba nosit ho do schodů. Znám řadu případů, kdy lidé zvyklí mít celý život velkého psa, se najednou ve stáří trápili s mladou dogou nebo novofunlanďanem,“ uvádí.

Případy, kdy pes může komplikovat život, mají různé podoby. Sedmašedesátiletá Dana se před rokem seznámila s o rok starším mužem. „Nevěřila bych, že v tom věku něco takového prožiju, ale velmi jsme si rozuměli a začali jsme se scházet. Jenže můj pes přítele nesnášel. Je mu deset, je zvyklý celou tu dobu žít se mnou sám. Jen když jsem nutně potřebovala odjet, pohlídal ho vnuk. Takže když přítel přišel poprvé, pes vrčel. Když mu podruhé přinesl dobroty, málem ho kousnul. To moje zlatíčko, které se mnou spí v posteli, je schopno kousnout člověka. Neuvěřitelné. Přítel v pátek večer zavolal, jestli nepojedeme v sobotu na výlet, že má být krásně. Nemohla jsem, neměla jsem kam dát psa. Když jsem přišla na návštěvu já, musela jsem brzy zpět, protože pejsek nevydrží dlouho doma sám. Je starý, potřebuje se venčit často. Pes nám zkrátka komplikoval život. Náš vztah tak nějak vyšuměl do ztracena. Jsem přesvědčená, že pes v tom hrál roli. Přítel měl zkrátka pocit, že je pro mě důležitější než on,“ přemítá Dana.

Jednasedmdesátiletý Milan na rovinu říká, že jeho život se smrsknul na péči o psa. „Co manželka zemřela, je všechna péče o našeho Žolíka na mně. Mám ho rád, mám aspoň s kým mluvit. Ale nemůžu jet do lázní, na vícedenní výlet, stále jen spěchám, aby Žolík nebyl dlouho sám doma. Pořídili jsme si ho před třemi lety, rok na to žena zemřela. Mám strach, jak dlouho budu schopen se o něj starat, už jsem dokonce uvažoval, že bych mu našel nové mladé majitele. Je mladý, temperamentní, potřeboval by běhat. Jenže já mám potíže s křečovými žílami, chodí se mi čím dál hůř, tak s ním jen dělám kolečka kolem paneláku. Možná jsme si ho už v našem věku neměli pořizovat, třeba by se v nějaké větší mladší rodině měl lépe,“ vypráví.

Na druhé straně je život se zvířetem pro lidi vyššího věku jednoznačně přínosem. Za ideální na pořízení si psa bývá označována doba, kdy děti dospěly a odešly z domova nebo když člověk odchází do penze. Existuje několik zásad, kterými by se každý, kdo si v takové situaci psa pořizuje, měl řídit. Ujasnit by si měl toto:

- Jak chce penzi trávit. Jestli cestováním a mnoha aktivitami, pes se může ukázat být přítěží.
- Zda má dostatek finančních prostředků na péči o psa. Protože, když pejsek onemocní, mnohdy jde léčba do tisícovek. Kvalitní krmivo a doplňky stravy taky něco stojí, k tomu pravidelné očkování, u mnoha plemen stříhání a péče o srst. Tisíce korun ročně letí pryč, střízlivé odhady hovoří o patnácti tisících ročně za jídlo a ostatní péči.
- Jaké plemeno mu bude vyhovovat. Můžeme celý život milovat chrty a běhat s nimi, ale s přibývajícím věkem bychom si měli uvědomit, že pes, který potřebuje rychlý pohyb, nemusí být ideální. Stejné je to s velikostí plemen. Obrovský pes, která nás táhne na zledovatělém chodníku, se zvládá jinak ve třiceti a jinak v sedmdesáti.
- Kdo psa pohlídá. Protože v životě vždy nastane situace, kdy s námi pes být nemůže. Stačí pár dnů v nemocnici a je problém, kdo ho nakrmí, vyvenčí, vezme si k sobě. A navíc by člověk neměl být otrokem svého pejska.  Mnozí lidé nemohou kvůli  psa  letět na dovolenou k moři nebo jet do lázní, protože ho nemají kam dát. Jistě, existují psí hotely. Ale je to poměrně nákladná záležitost a hlavně, mnozí lidé svého psa tak milují, že by se představou, že je v cizím prostředí sám, trápili.

„Každý, kdo si pořizuje psa ve vyšším věku, by měl mít jasný takzvaný nouzový plán. V něm má být  například, kdo se v případě potřeby o pejska postará,“ míní veterinářka Hana Žertová. Mnoho veterinářů proto seniorům doporučuje raději kočky. Co se týká komunikace, jsou stejně skvělými parťáky jako psi, odpadá povinnost je venčit, vydrží doma déle samy. Jenže problém, když člověk musí odjet na delší dobu nebo skončí v nemocnici, je tady stejný. Ani kočička nemůže být dlouho sama. I kdyby ji někdo ze sousedů či přátel či příbuzných domů chodil krmit, bude se trápit steskem. A když si ji někdo bude chtít vzít k sobě, bude naštvaná. Kočka má svůj domov a velmi obtížně se jí žije přechodně v jiném teritoriu.

Nabízí se možnost pořídit si křečka, králíčka, ptáčka. No jo, jenže mnoho seniorů hledá parťáka, se kterým si bude moct povídat, bavit se. A to křečci a další zvířátka moc nesplňují. Pes je zkrátka pes, jak tvrdí každý, kdo v životě nějakého měl. Zkrátka, psy už společnost nebere jako zvířata, ale jako bytosti rovnocenné lidem, o čemž svědčí i občanský zákoník, podle něhož už pes není považován za věc, jak tomu bylo dříve.

Takže bychom se při rozhodování, zda si pořídit ve vyšším věku psa, měli chovat stejně zodpovědně, jako když se člověk za mlada rozhoduje, zda si pořídit dítě. Zkrátka, zda je schopen mu poskytnout vše, co potřebuje. Pak z takových dobře promyšlených rozhodnutí ve správný čas a se správným nouzovým plánem může být nádherný čas strávený v penzi se psem.

Hodnocení:
(4.5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Tak to je článek jako šitý na míru pro mne. Jak většina z vás ví, již devět měsíců žiju bez pejska. Každý den stojím před otázkou jak dál, nedokážu chodit na dlouhé tolik mne nabíjející procházky, Bertík mi chybí na každém kroku. Nedokážu se konečně rozhodnout, zda si pořídit dalšího pejska, nebo se smířit se samotou. Na štěně jsem stará, přestože mne mladí ujišťují, že by se v případě nutnosti o něj postarali. Do staršího pejska člověk nevidí, nezná jeho návyky, jeho zkušenosti z předchozího života, případně jeho zdravotní stav. Tak ráda bych ještě nějakému chlupáčovi vytvořila hezký život a zároveň začala i já šťastně žít.
Blanka Bílá
Někdo tu píše o uklízení postarších pejscích, uklízet se musí, měli jsme venku žijící i doma, smířit se s tím, že mají kratší život než my, ale nám ho obohacují o moc, psy i kočky.Jejich konec žití je stejný, jak u lidí, moc mě mrzí, jestli jsem některým to jejich stáří, dožití nemohla vylepšit.Taky řeším, jestli ještě štěně nebo ne, poslední pejsci byli z útulku, rádi na ně vzpomínáme, i když ta poslední , tzv. útěkářka nám dávala zabrat, s radostí se vždy vracela, v dnešní době je to dost problém.
Danka Rotyková
Vyrůstala jsem se zvířátky, ale po provdání do Prahy jsem si musela tuhle lásku odpustit. Dnes, když jsem vdova, měla bych pejska moc ráda. Ale mám stejné myšlenky jako paní Dana v prvním příspěvku. Tak mi nezbývá nic jiného, než si taky povzdychnout *Ach jo.
Věra Ježková
Přítelova kočička je skvělý parťák. Dostal ji z útulku, je u něj šťastná. Dlouhé výlety kvůli ní omezujeme nebo se u ní střídáme. Nevadí nám to, protože ji milujeme. A užíváme si každou chvíli, kdy můžeme být spolu.
Marcela Pivcová
Mám dva kocourky, oba jsou již v seniorském věku. Od doby, kdy jsem se začala věnovat "bytovým" kočkám, mi bylo jasné, že se jim budu muset v mnoha směrech přizpůsobovat, ať už se týká času nebo peněz. Nedovedu si zatím představit, že by tito dva chlupáči měli být mými posledními zvířaty. Snad by bylo nejlépe vzít si pak nějakou dospělou kočku, třeba z útulku. Ale vím, že by mi pak bylo líto, kdybych se s kočkou musela brzy loučit, což u mladých zvířat je málo pravděpodobné.
Jana Gondášová
S článkem je třeba souhlasit, je mi 67 let a mám Border colii, živé, bystré zvíře , věčně v poklusu, drží mě v kondici a nedovedu si život bez ní představit, je jí devět let, tak jenom doufám, že to spolu doklepeme. Co je omezující, bez ní se nehnu, nechce být u dětí, všude se mnou, jsem vdova už osmý rok a neumím si představit, že by k nám mohl přibýt někdo další, ale to je právě o té volbě. Myslím, že v pozdějším věku už pes může být přítěž, někdy přímo neřešitelná.
Libor Farský
Zrovna mám těchto myšlenek plnou hlavu. Nedávno nám odešli do věčných lovišť oba kamarádi - velký Ben hlídací a malý Bertík společenský, a mně velmi chybí. Váhám. S radostí bych se věnoval novému štěněti, jenže mě trápí velké bolesti v zádech při chůzi, na procházky proto prakticky nechodím. Na druhou stranu bych ten pohyb potřeboval jako sůl. Žiji na samotě s rodinou syna a máme velký oplocený dvůr, kde by si ten psík mohl odlehčit, kdyby ho nikdo nešel vyvenčit. Ostatně tomu tak bylo donedávna u hodně starých psů, které zřejmě již měli také bolesti a před osvobozující injekcí suž sotva dolezli k misce se žrádlem. Jenže se pak ta hovínka musela sbírat a uklízet. Pokusím se pro ten nápad získat vnoučata, jenže již mají dvě kočky a papouška a ráno před školou by si na venčení psa určitě nikdo z nich přivstat nechtěl. Ach jo.
Zuzana Pivcová
Je to téma, které se tu čas od času objevuje, ale to nevadí, naopak. Při pořizování psa, ale i kočky, je opravdu třeba mít na zřeteli svůj věk a možnost náhradního "páníčka". Je to risk a zvířátku bych to neudělala, aby muselo v případě mého odchodu jít do útulku či kam. Co se týče pejsků, tak jeden známý veterinář říkal, že každý by si měl pořídit psa, kterého fyzicky unese. Tedy, pokud by to bylo nezbytně nutné ho okamžitě zvednout a někam nést.
Zdenka Jírová
Není pravda, že zákonem , že pes není už uváděn jako věc. Ten zákon platí pro všechna zvířata, tedy i koně, kočky ap. Jinak souhlasím, že by každý měl uvážit než si vezme zvíře domů, zda na to má jak zdraví, tak finance nebo záskok v případě nepřítomnosti. Mít ale jakékoliv zvíře ve stáří, je velké plus. Sama mám 2 kočky a neumím si život bez nich představit. Mé dvě dcery je jistí v mé případné indispozici.
Marie Doušová
Článek je pravdivý , sama se starám o psa své dcery ,která je často v nemocnici . Život se psem je opravdu krásný ,ale náročný. Pes není hračka a potřebuje hodně lásky a pozornosti a také stojí opravdu hodně peněz.Každý kdo si pejska pořizuje by na tohle měl myslet!
Dana Puchalská
Mám pocit, že tenhle článek vyvolá mezi čtenáři portálu hodně diskuzí. Pes je závazek na neskutečně dlouhou dobu. Ale je to zároveň parťák do pohody i nepohody. Kdyby to jen trochu šlo, měla bych pejska doma" natotata".