Žít více než sto let. Je to fajn?
Ilustrační foto: Elena Valeriánová

Žít více než sto let. Je to fajn?

7. 9. 2018

Sto sedmnáct let. To je věk, ve kterém v poslední době zemřeli nejstarší lidé světa. Jde o náhodu nebo nejvyšší hranici, které se člověk může dožít? Názory se v tom liší. Ale hlavní otázka stojí takto: Je to vůbec k něčemu dobré?

Za nejstarší žijící ženu světa byla považována Japonka Nabi Tadžimová. Zemřela letos na jaře, zůstalo po ní údajně sto šedesát potomků: dětí, vnuků, pravnuků, prapravnuků, praprapravnuků. Krátce před ní zemřela ve stejném věku Jamajčanka Violet Brownová a krátce po ní Čijó Mijaková, kterou svou předchůdkyni Nabi přežila tak krátce, že ani nebyla jako nejstarší žijící člověk zapsána do evidence.

Evidování nejstarších lidí světa se zabývají vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles, protože oficiálně někoho prohlásit za nejstaršího není vůbec jednoduché. Mnozí velmi staří lidé nemají doklady, nemají jak svůj věk doložit. Je to běžné zejména v horských oblastech zemí jako je Ázerbajdžán, Kazachstán či jihoamerické země. Právě tam se čas od času objeví zprávy o někom, kdo má hodně přes stovku, jenže potíž je v tom, že to tvrdí pouze jeho sousedé či příbuzní. Nedávno se objevily články o jisté dámě jménem Koku Istambulová z Čečny, které je údajně sto dvacet devět let. Problém je, že nemá rodný list ani jiný doklad, který by to dokazoval. Ovšem je v dobré kondici a dokáže vzpomínat na různé historické události, takže lidé, kteří s ní mluvili, říkají, že je jasné, že její věk je opravdu vysoký a vůbec není vyloučeno, že číslo, které udává, je pravdivé. Vyšlo o ní několik článků a říká v nich například toto: „Tak vysoký věk považuji za boží trest. Už téměř nevidím, všechno mě bolí. Nemám chuť k jídlu, piju jen kefír. Můj život nebyl radostný a nevím, proč právě já tady musím trpět tak dlouho. Přežila jsem všechny své děti. K čemu mi teď život je. Je lepší umřít mnohem mladší.“

Ano, dosáhnout co nejvyššího věku nemusí být terno. Oslavy s tím spojené si většinou užívají více rodinní příslušníci, novináři a politici, kteří se často s takovými rekordmany fotí. Ono to působí hezky, když někdo přinesl kytici a dortík hodně staré babičce nebo dědečkovi. Nyní je oficiálně za nejstaršího žijícího člověka označena další Japonka, stopatnáctiletá Kane Tanaková. Nejstarším mužem je, jak jinak,  také Japonec, Masazo Nonaka, kterému je o dva roky méně.

Za člověka, který se dožil nejvyššího věku vůbec, a dá se to doložit, je oficiálně prohlášena Francouzka Jeanne Calmentová, která žila sto dvacet dva let. Také ona ke konci života příliš nadšená nebyla, přestože vešla do dějin jako dáma s jiskřivým humorem, smyslem pro ironii a schopností dělat si legraci sama ze sebe. Nakonec říkala: „Už nemůžu ani každé ráno dělat rozcvičku, už sama ani nezvládám promazávání se olivovým olejem, což jsem celý život dělala. Dokonce mi už přestaly chutnat i cigarety a čokoláda. Není o co stát, raději bych zemřela někdy krátce po stovce.“

Že zřejmě opravdu není o co stát, o tom svědčí i nedávný příběh australského vědce Davida Goodalla. Ve věku sto čtyři let si sám stříkl pomocí infuzní kanyly do žíly smrtící lék. Celý život byl zastánce eutanázie a bojoval za to, aby na ni lidé měli nárok. „Ještě v devadesáti jsem si život užíval, ale nyní chci zemřít. Ztrácím zrak, sluch, smysl žít. Lituji, že jsem se tak vysokého věku dožil, lepší je zemřít dříve,“ řekl.

Je to velké téma. Čím dál častěji se objevují články s propočty, že se lidé budou dožívat čím dál vyššího věku, ale nikdo už nedomýšlí, co to ve skutečnosti obnáší.

„Cílem by nemělo být lidský věk prodlužovat, ale snažit se prodlužovat dobu, ve které jsou lidé schopni vést plnohodnotný život, dobu, kdy mají ze života ještě radost,“ říká Iva Holemrová, ředitelka Gerontologického centra v Praze. Podle současných propočtů a srovnání s tím, jak se lidský věk stále prodlužuje, by se časem lidé běžně mohli dožívat stovky. Ostatně, stoletých lidí je nyní na světě mnohonásobně více než jich bylo třeba před padesáti, natož před sto lety. Otázkou tedy zůstává, zda je to zpráva dobrá nebo spíše děsivá. Jeanne, David, Koku či Nabi, kteří takovou zkušenost mají, by se, k překvapení mnoha mladých lidí, přiklonili k druhé variantě.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Lišková
Tak já bych těch 30 let do stovky brala. Jenže tolik času to asi nebude, stačila by alespoň půlka. Život mi baví.
Jana Šenbergerová
Když my , lidé, pořád klademe důraz na kvantitu a kvalita za ní pokulhává. Většina neví, proč žije, jak by mohla vědět, proč umře "příliš brzy, příliš pozdě". Všechno má svůj důvod. Krátký život, dlouhý život, snadný život, těžký život. Škoda, že nám unikají souvislosti. Proč bych tu měla chtít být dlouho za jakoukoliv cenu, když vím, že si to mohu zopakovat?
Jitka Caklová
Věřím a díky tomu jen upřesním svůj příspěvek z 7.9.2018 17:34. Honzou je myšlen šéfredaktor tohoto portálu i60 Jan Raška, "Vratislavě Hofmanové" bude přibližně stejně a docela by mě zajímalo, zda takto přemýšlí i o sobě. "Malování čerta na zeď" v tomto věku a ještě k tomu pro seniory není zrovna povzbudivé. Já nevím jak bude vypadat svět až mi bude 100 let, ale jedno vím určitě, že stále bude "teď". Žiji a stále budu žít přítomným okamžikem a až přijde můj čas "odejdu" A jestli někdo chce lámat rukama nad tím co ho čeká a nad životy druhých a myslet si, že sobě nebo druhým tím pomůže, tak prosím. Každý má právo volby.
Zdenka Jírová
Nechtěla bych se tak vysokého věku dožít. Nejen ze zdravotních důvodů, ale ve vysokém věku je už také těžké chápat nový svět kolem sebe a také většinou všichni blízcí přátelé už odešli a není s kým si popovídat o věcech z minulých časů.
Danka Rotyková
Taky bych ráda žila ještě dlouho, ale ne za každou cenu. Rozhodně bych chtěla být soběstačná, nezávislá na cizí pomoci. Dnes jsem byla opět na návštěvě v DD, kde je některým klientům přes 90 let a všichni už nějakou pomoc potřebují. Naprostou samozřejmostí je pravidelné sprchování, což je pro citlivější jedince docela dost nepříjemné. Tak tohle bych zrovna zažívat dlouhodobě nechtěla.
Zuzana Pivcová
Ráda bych žila ještě docela dlouho, ale aby to samozřejmě byl ještě trochu radostný život, ne utrpení.
Jitka Caklová
Při pohledu na foto Elen si říkám, "tak takto budu vypadat a chodit s nákupem za cca 32 let, Honzovi bude 81 let a portál budou tvořit dnešní dvacetiletí až padesátiletí a výše" :-)
Věra Halátová
Paní Hoffmannová, v den svých 117. narozenin vám řeknu, jak mi je. Otázka je, zda to ještě někde uveřejníte.
Jana Slavíková
Záleží na kvalitě života. Pokud je člověk alespoň částečně soběstačný a vnímá, co se kolem něj děje, je vysoký věk prima. V případě jen přežívání na LDN a nevnímání, co se s člověkem děje, kam ho vezou a do s ním dělají, je vysoký věk na nic.
Alena Tollarová
Ráda vidím u článku ilustrační foto z databáze íčkařských fotek. :)
Alena Tollarová
Já vím, v 64 to možná je rouhání. Ale já se nechci dožít toho, kdy budu v základních životních potřebách odkázaná na pomoc druhých. A je jedno, jestli mi bude sedmdesát pět nebo sto ...
Jana Kollinová
NE!
Jitka Caklová
Není to kritika, ale nevím čemu má tento článek posloužit. Osobně jsem nevěděla do svých čtyřiceti čtyř let že žiji. Práce, domácnost, děti, vaření, šití, pletení, práce s rodiči na poli, stavba rodinného domku atd. atd. A dnes mám číst o tom jak hrozný bude můj konec? Alespoň jeden povzbudivý příběh by nebyl? Věřím, že těch šedesát let života PROŽITÉHO mi bude dopřáno :-)
Dagmar Bartušková
Pokud je to v tomto pozdním věku jen o přežívání, je to o ničem.
Anna Potůčková
Je to tak asi 1 rok, co jsem četla na netu nějakou studii, že lidé by se mohli dožívat až 130 let, s tím jak jde lékařská věda dopředu. Ale dožít se tohoto věku a alespoň trochu se postarat sám o sebe - jinak bych nechtěla být na obtíž nejen dětem, ale také společnosti. Už tak se někteří dnešní mladí chovají ke starším ne zrovna vhodně!
Elena Valeriánová
Téma k zamyšlení. Maminka od kamarádky se dožila 96 let, ale už několik let nekomunikovala, nepoznávala nikoho z rodiny ... Můj otec se dožil skoro 93 let, ale ty poslední roky byl smutný, bez nálady. Nebyl sice ležák, ale pracovat už nemohl, nikam nechodil a ztratil se i jeho humor ...