Mužský kód aneb Mohou muži projevovat city?
Ilustrační foto: ingimage.com

Mužský kód aneb Mohou muži projevovat city?

13. 9. 2018

Chlapi nepláčou. Nechovej se jako baba. Jdi si tvrdě za svým, musíš být chlap. Takové věty muži slýchávali od malička. Teď je kluci slyší čím dál méně. Je to správné nebo ne?

V poslední době se často používá výraz Mužský kód. Na počátku byla stejnojmenná kniha amerického psychologa Roberta Garfielda, která pojednává o intimních vztazích mužů. Pozor, nepředstavujme si pod tímto výrazem nic eroticky laděného, jde o mužské kamarádství, svěřování se, zkrátka parťáctví. O to, co si s muži obvykle příliš nespojujeme.

Máme zafixováno, že na vínečko a kávičku chodí ženy, že tam spolu hodiny klábosí, že každá má svou věrnou kamarádku, že se navzájem svěřují se svými starostmi, bolestmi i radostmi. Ale muži? Správný chlap přece mlčí. Starosti dusí v sobě. S kamarády se na pivu baví o fotbale a o práci, ale ne o tom, co ho trápí, co ho bolí, co se mu nedaří. Tak to máme zafixováno.

Přesněji, takto to má zafixováno především starší generace. „Mužská role se v posledních desetiletích mění a na muže je vyvíjen tlak, aby přestali své emoce skrývat,“ uvádí Robert Garfield. Připomíná, že donedávna se muži řídili jakýmsi pevným souborem pravidel a norem, které považovali za správné. Jenže, co když správné nebyly?

„My byli s bratrem celou dobu vychováváni otcem i matkou v tom smyslu, že nikdy nesmíme dát najevo slabost, že co je doma, se nemá probírat venku a že nemáme příliš důvěřovat ostatním,“ říká šedesátiletý Petr. Myslí si, že jde o důsledek života za socialismu. Jeho otec totiž kvůli odlišným politickým názorům přišel o vedoucí pozici v práci, jeho matka rovněž. „Zatrpkli a neustále nám dávali najevo, že jako správní chlapi uspějeme jedině tehdy, když nikdy neukážeme slabost, uzavřeme se a nikomu nebudeme důvěřovat,“ vypráví. V podstatě nyní nemá žádného blízkého kamaráda. Bratr mu zemřel. Proto silně vnímá, jak odlišně se nyní chová jeho syn. „Já mu sice taky říkal takové ty věty, že chlapi nepláčou a že musí být silný chlap, ale ve skutečnosti jsem nevěděl, co si pod tím představit. On je nyní mnohem otevřenější. Dokáže dát své city k manželce najevo na veřejnosti, mazlí se na veřejnosti se svými dětmi, s kamarády si povídá otevřeně a při jedné rodinné oslavě byl tak dojatý, že plakal. To já nikdy nedokázal a vlastně se mi to na něm líbí, i když můj otec by asi řekl, že jsou to projevy zženštilosti, že takto se muž nechová,“ přemítá Petr.

Donedávna platilo, že muži své vnitřní světy sdílejí sporadicky. Porušili by totiž nepsaná pravidla, jak se mají chovat,“ uvedl psycholog Martin Jára, který vede organizaci Liga otevřených mužů, jež se touto problematikou mimo jiné zabývá. „Muži si často nechtějí přiznat nejistotu, váhání a co teprve neúspěch. Žena, když ji něco bolí, jde k doktorovi. Ale muž to často vnímá tak, že návštěvou doktora přizná nedostatečnost, slabost. Ale myslím si, že není pravda, že se muži neradi svěřují, že si neradi povídají. Jde jen o to, aby měli příjemné prostředí a dobrého posluchače,“ říká. Spolu s kolegy se snaží mýty o tom, jak by se takzvaně správný muž měl chovat, poněkud napravit, změnit. „Myslím, že by ženy klukům například neměly říkat, že správný muž nemá brečet. Je to příklad tradičního mužského kódu, myslíme si, že by muž to či ono neměl dělat. Ale proč ne? Mámy by měly říkat, že i kluk si může někdy zabrečet. Že projevení citů neznamená, že není chlap,“ podotýká.

Je to přání snad každých rodičů a prarodičů: vychovat z potomků takzvaně správné chlapy. Takové, kteří v životě obstojí a zároveň se přitom na sebe takzvaně nebudou stydět podívat do zrcadla. Jenže se mnohdy liší právě v představách, co si pod pojmem správný chlap představit. „Za mého mládí platilo heslo, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu,“ říká se smíchem téměř osmdesátiletý Vojtěch. Pracoval ve strojírenském podniku, kde patřilo k normě, že každý zaměstnanec si občas domů něco odnesl. „Bralo se to tak, že je to ze státního majetku, takže to nikomu nevadí, nikdo to nebral jako krádež,“ podotýká. On to nikdy nedělal a často za to kolegy káral. Dokonce to i nahlásil nadřízeným. Výsledkem je, že neměl mezi kolegy kamarády. Stranili se ho, nedůvěřovali mu.

„Já se pak tak nějak uzavřel sám do sebe a když jsem ovdověl, zjistil jsem, že si nemám s kým promluvit. Že vlastně nemám kámoše. Byl jsem někdy tak osamělý, až se mi chtělo brečet. Dostal jsem se do spirály psychických potíží, začal jsem se nadměrně kamarádit s alkoholem. Dostal mě z toho až soused, který to vycítil. On mi ukázal, co je mužské kamarádství. Jednoho dne u mě zaklepal, řekl, že bychom si spolu někdy měli sednou a popovídat. Já se tehdy dokonce při jednom z našich následných povídání fakt rozbrečel, jak jsem byl na dně. On mě držel kolem ramen, já bulel. Dříve bych to bral jako totální selhání, trapas. Jenže z nás se díky domu stali kámoši a vzájemně si teď povídáme i celé hodiny. Já se vždy považoval za toho jediného správňáka, hrdinu. To, jak jsem se choval v práci, dodnes považuju za správné, ale chybou bylo, že jsem si tam za celý život nenašel nikoho, kdo smýšlel jako já. Prostě kamaráda,“ vypráví.

Jeden pětasedmdesátiletý muž z Ostravska zásadně nechodí na pohřby svých přátel, protože ví, že by neudržel slzy. Nechce, aby ho někdo viděl, jak pláče, tak na pohřby nechodí. Přitom se pak trápí tím, co si o něm pozůstalí myslí. Takže se jim pak vyhýbá. Oni samozřejmě nevědí, proč, a považují ho za morouse. Další sedmdesátník před časem vyhuboval svému synovi za to, že na veřejnosti objal a políbil svou ženu. „Příliš ji obskakuješ, lidé si budou myslet, že jsi pod pantoflem. Máš se chovat jako chlap,“ říkal mu. Hodně se kvůli tomu se synem pohádali, protože syn vůbec nechápal, co mu otec říká. „Co to je být chlap? Dělat ze sebe drsňáka a nechovat se hezky ke své ženě, když ji miluju? Co je to za pitomost?“ zlobil se syn.

Mladší muži se už nyní mnohdy větám typu Chlapi nepláčou nebo Chovej se jako chlap spíše smějí. Mnozí už jsou zvyklí své city projevovat, přestávají rozlišovat takzvaně mužský a ženský svět. Někdo si myslí, že to je dobře. Někdo to naopak považuje za ukázku zženštilosti, zjemnělosti mužů a naopak sílícího feminismu žen.

Každopádně je fakt, že mnoho mužů, kteří si za život nenašli kamarády a nebyli zvyklí se někomu svěřovat, ve stáří trpí pocity osamělosti. Možná, že až zestárnou současní mladí muži, už takové starosti mít nebudou. Protože budou vědět, že mít si s kým takzvaně pokecat je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. A čím je člověk starší, tím více to platí.

Hodnocení:
(5.2 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Hlavně být upřímný a tak ani bolest a city neskrývat...
Josef Borecký
Vždy když slyším z rádia píseň Léto léto mý s Ivetou Bartošovou, mám zvlhlé oči, slzy to nejsou, ale vždy si představím ten její smutný konec a jaká je jí škoda. Dojímá mě to vždy i když viditelné to na mě asi není.
Oldřich Čepelka
Asi bychom to neměli vidět černobíle – brečet, nebo nikdy nebrečet. V dětství by se měl kluk (ale i holka) naučit, že nemá hned brečet… A ve stáří zas víme, že i muži jsou citlivější, snáz se dojmou. Mě dojímá ani ne tak film, pečlivě vymyšlený na efekt, ale skutečná událost, kde je nevinná oběť. Ale dojetí je taky z toho, že někdo přes všechny překážky čelil osudu a udělal to, co bylo potřeba. Taky si myslím, že lidé, kteří se nikdy nedojmou, mají malou představivost (ale to je jen taková „hypotéza“).
Věra Ježková
Vše už za mne vyjádřily dámy níže. Dodám jen, že nechodím na vínečko a kávičku, ale na víno a kafe.
Zuzana Pivcová
Rozhodně by se mi nezamlouval muž , který by fňukal sám nad sebou, jak mu všichni ubližují, jakou má smůlu. Slzy v očích, vyvolané nějakou smutnou událostí, jsou zcela přirozené. Žádná emoce, ve chvíli, kdy je opodstatněná, by se neměla potlačovat. Ale také ne v ní zbytečně dlouho setrvávat.
Jana Šenbergerová
City jsou k tomu, aby se projevovaly. Kdo to neumí, zadělává si na fyzický nebo psychický problém. Ufňukaný muž by mi vadil stejně jako ufňukaná žena. Pláčem se uleví muži stejně jako ženě. Když se rozpláče muž, většinou nejde o nějakou prkotinu.
Libuše Křapová
Ono není o co stát ani u ufňukané ženské. Ale citlivý chápající muž je poklad
Danka Rotyková
Já mám ráda citlivé chlapy, kteří se umí dobře chovat a nestydí se před ostatními ani za své slzy. Žádného muže, který by se choval zženštěle, neznám, ale citlivého muže jsem si vzala.
olga skopanova
Chlapi můžou plakat pokud se jedná o vážnou situaci na druhé straně podle mě ufňukaného chapa,který brečí nad každou bolístkou, nikdo obdivovat nebude.