Příběhy první republiky: Čtyři generace kantorů
Foto: archiv autora

Příběhy první republiky: Čtyři generace kantorů

5. 9. 2018

Letos jsme si připomněli 110 let od narození mého tatínka Lumíra Bárty, rodáka z Poruby u Ostravy. Svá školní léta prožil ve zdejší obecní škole, kterou řídil jeho otec Josef Bárta. A není divu, že jako jeho nejmladší syn jej následoval v učitelském povolání. Po dobu studia na Učitelském ústavu ve Slezské Ostravě bydlel v jeho blízkosti v podnájmu a domů dojížděl pouze na neděli. Po maturitě narukoval k 8. pěšímu pluku do Českého Těšína, odkud přešel do vojenské školy pro záložní důstojníky v Opavě (později Vojenského gymnázia J. Žižky) a po jejím absolutoriu byl přidělen k 8. slezskému pěšímu pluku v Místku jako četař aspirant. Po odchodu do zálohy v r. 1929 byl každé dva roky povoláván k tomuto útvaru na jednoměsíční tzv. vojenské manévry a dosáhnul zde hodnosti nadporučíka (dalšímu povýšení na kapitána v záloze mu zabránila Mnichovská dohoda v září 1938. U 8. slezského pluku ve Frýdku - Místku se nacházel i 14. 3. 1939, kdy se jeho 3. prapor marně vojensky vzepřel silné přesile německé armády).

Do učitelských služeb můj otec nastoupil 1. dubna 1929 na obecnou školu ve Slezské Ostravě – Zámostí, nejprve jako výpomocný, později zatímní učitel, Po jmenování definitivním učitelem pak v r. 1932 na dlouhou dobu zakotvil v Základní škole v ostravské čtvrti Muglinov, kam se také již s celoživotní družkou, Ludmilou, roz. Borákovou z Velkých Karlovic přestěhoval ze slezskoostravského bytu a setrvali v něm plných 16 let. Také moje maminka v Muglinově působila jako učitelka v muglinovské mateřské škole (později pak byla i ředitelkou).

Po válce pak můj otec krátce muglinovskou školu opustil a na doporučení prof. Jana Šoupala (rovněž muglinovského občana a později i dlouholetého dirigenta Pěveckého sdružení moravských učitelů) byl pro školní rok 1945 – 46 přijat ředitelem Matičního reálného gymnázia v Ostravě prof. Kubátem pro výuku hudební výuky, kterou učil společně i s prof. J. Šoupalem (oba jsou uvedeni v almanachu 120. výročí založení Matičního gymnázia v Ostravě z r. 2017). Otec s ním velice úzce spolupracoval, výuka nadaných gymnazistů se mu líbila a dosáhl s nimi pěkných úspěchů. Se 10členným studentským pěveckým sborem vystupoval při různých školních, kulturních a společenských událostech, počínaje městskou oslavou výročí osvobození u Památníku padlých sovětských a československých vojáků v Komenského sadech a konče natáčením v ostravském rozhlase. Působil zde až do školního roku 1948 – 49, kdy byly na základě tzv. Nejedlého školské reformy zrušeny nižší třídy gymnázia a otec se vrátil na muglinovskou základní devítiletou školu, ve které vyučoval s 26 hodinovým úvazkem. Místním národním výborem byl zároveň pověřen předsedou Osvětové besedy, kterou vykonával po dobu 4 let.

Zcela samostatnou kapitolu kromě pedagogické činnosti zasluhuje také jeho celoživotní život muzikanta, který byl skutečně velice pestrý. Už při studiu na učitelském ústavu byl angažován ve školním orchestru jako houslista a basista. V něm účinkoval pod vedením prof. Eduarda Runda v lázních v Darkově a mnoha dalších kulturních místech. Později se stal členem Ostravské filharmonie, v níž jako kontrabasista působil pod vedením šéfdirigenta Jana Pešata, působil rovněž ve smyčcovém orchestru, ale i dechovém orchestru TJ Sokol v Ostravě – Přívoze, který řídil bratr Závodník. Ten pravidelně vystupoval nejen v kavárně Praha, ale také v ostravském rozhlase. Za německé okupace založil otec 40tičlenný smíšený pěvecký sbor, který se v okresní soutěži umístil na 2. místě. Sám začal aktivně zpívat ve známých pěveckých spolcích „Záboj“ a “Lumír“, v pěveckém spolku ostravských učitelů pod vedením prof. J. Šoupala a v rozhlasové „Šestnátce“ pod vedením prof. Černockého. Založil také soubor mandolinistů „Ostravan“, který řídil po celých 15 let, s nímž dosáhl vysoké umělecké kvality a byl pravidelně zván k vystoupením v ostravském rozhlase. V 50. letech se umístili jeho mandolinisté v krajské soutěži na 1. místě a byli pozváni za odměnu k vystoupení na 1. čs. spartakiádě v r. 1955.

Lumír Bárta – učitel a muzikant zůstal v povědomí zejména mnoha muglinovských občanů a jeho žáků. Tak jako mnoho jiných učitelů této doby, také on se stal nositelem vzdělanosti a kulturnosti své obce, v níž působil. Hned po příchodu na místní školu začal hrát na klavír v taneční kapele, v muglinovské sokolovně doprovázel na klavír sokolská cvičení všech ženských i mužských složek, při nacvičování pěveckých sborů a hudebních souborů, divadelních her, školních akademií a slavností, byl sbormistrem ženského pěveckého sboru pracovníků chemického závodu Dukla v Ostravě – Hrušově, byl aktivním členem smíšeného sboru Ostravské filharmonie pod vedením prof. Lubomíra Mátla.

Po celý svůj pedagogický život byl příkladem a vzorem také oběma svým synům, Lumírovi a Jiřímu, a není žádným překvapením, že jej oba rovněž následovali a stali se celoživotními pedagogy. A jeho vnuk Lukáš Bárta?

Stejně jako jeho pradědeček Josef, dědeček Lumír a tatínek Jiří musí to své kantorské poslání asi hodně milovat, když za ještě nedávno nízkou mzdu (ve srovnání s ostatními vysokoškolskými profesemi) u něj dosud setrval a dávno nezběhl někam daleko mimo školství. Dnes už ze své důchodcovské pozice mohu sledovat jen z povzdálí život nejmladšího člena čtvrté kantorské generace rodu Bártů, který i přes mé důrazné varování zůstal věrný rodinné tradici a vyučuje na porubském Gymnáziu Olgy Havlové, v němž v r. 1998 sám maturoval. A stejně jako předkové se naprosto samozřejmě i on věnuje humanitně zaměřeným studentům i mimo výuku českého jazyka a pořádá s nimi literární a poetické soutěže, organizuje školní akademie a již 10 let vede tzv. Bezejmennou skupinu, složenou z jeho bývalých i současných studentů, která několikrát v roce veřejně vystupuje v Ostravě i mimo ni se svými autorskými divadelními, literárními i hudebními pořady, které mají u současné mládeže dlouhodobě velice příznivý ohlas. Lukáš se věnuje i spisovatelské činnosti a jako člen Obce spisovatelů vydal tiskem 5 básnických sbírek a román Průvodci. Stručně řečeno: I zde platí, že „jablko nepadá daleko od stromu“.

Hodnocení:
(4 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Bartusková
Dobrý den pane Bárto, Náhodně jsem se dostala na stránky Portálu pro aktivní seniory a právě fotografie uveřejněna na těchto stránkách ve mě evokovala vzpomínku.Hned jsem poznala pana učitele Bártu z Muglinova.Pak jsem si přečetla Váš příběh a byla jsem jak se říká „doma“. Dovolte, abych se Vám představila: jmenuji se Marie Bartusková roz.Kupková . Bydlela jsem s rodiči a sestrami Evou a Helenou do r.1961 v Muglinově (Mexiku), kde jsem také absolvovala základní školu. Vášeho pana otce si považovala celá naše rodina.Učil nejen moji starší sestru Evu, ale to možná ani nevíte , můj otec Adolf Kupka vystupoval s jeho tamburašským souborem a nazpíval s tímto souborem v r. 1942 tři gramofonové desky,které s velkou úctou uchovávám doma. Když si přečetl příběh Vaší rodiny můj manžel, který pochází z Poruby, tak mi sdělil, že jeho maminku učil Váš dědeček. Tak vidíte, jak jeden rod pozitivně ovlivní celé generace lidí a to Vás musí opravdu těšit. Muglinov, ač malá obec, žila vždy čilým společenským životem. Moje rodina z maminčiny strany tam našla svůj domov již v roce 1790. Já jsem tam žila jen do svých 17 let, ale vzpomínám na tu dobu s láskou. Se svými spolužáky se scházíme s malými přestávkami každý rok a vždy se nás sejde kolem dvaceti lidí. Kdybyste měl chutˇ si zavzpomínat na svou rodnou obec, tak náš školní sraz se koná v pátek 26. dubna 2019 v 15 hod. v Pizzerii (bývalá Centrumka) na Masarykově náměstí v Ostravě. Jste srdečně zván. S pozdravem Marie Barusková roz. Kupková Dobrý den pane Bárto, Náhodně jsem se dostala na stránky Portálu pro aktivní seniory a právě fotografie uveřejněna na těchto stránkách ve mě evokovala vzpomínku.Hned jsem poznala pana učitele Bártu z Muglinova.Pak jsem si přečetla Váš příběh a byla jsem jak se říká „doma“. Dovolte, abych se Vám představila: jmenuji se Marie Bartusková roz.Kupková . Bydlela jsem s rodiči a sestrami Evou a Helenou do r.1961 v Muglinově (Mexiku), kde jsem také absolvovala základní školu. Vášeho pana otce si považovala celá naše rodina.Učil nejen moji starší sestru Evu, ale to možná ani nevíte , můj otec Adolf Kupka vystupoval s jeho tamburašským souborem a nazpíval s tímto souborem v r. 1942 tři gramofonové desky,které s velkou úctou uchovávám doma. Když si přečetl příběh Vaší rodiny můj manžel, který pochází z Poruby, tak mi sdělil, že jeho maminku učil Váš dědeček. Tak vidíte, jak jeden rod pozitivně ovlivní celé generace lidí a to Vás musí opravdu těšit. Muglinov, ač malá obec, žila vždy čilým společenským životem. Moje rodina z maminčiny strany tam našla svůj domov již v roce 1790. Já jsem tam žila jen do svých 17 let, ale vzpomínám na tu dobu s láskou. Se svými spolužáky se scházíme s malými přestávkami každý rok a vždy se nás sejde kolem dvaceti lidí. Kdybyste měl chutˇ si zavzpomínat na svou rodnou obec, tak náš školní sraz se koná v pátek 26. dubna 2019 v 15 hod. v Pizzerii (bývalá Centrumka) na Masarykově náměstí v Ostravě. Jste srdečně zván. S pozdravem Marie Barusková roz. Kupková
Jiří Bárta
Paní Dagmar, děkuji Vám za vzpomínku na Vaše kantorské předky a zdravím milovníky krásných klobouků do Potrefené husy!
Dagmar Bartušková
Článek mě zaujal, ráda jsem si ho přečetla. I já jsem z učitelské rodiny. Moje babička měla ještě dvě sestry a všechny se staly učitelkami. Pocházela z jihu Čech a můj děda, také učitel, z východních Čech. Oba dostali umístěnku na jih Moravy, kde se poznali a vzali. Narodily se jim dvě dcery a po pár letech se přestěhovali zpátky do Čech. Poté babička onemocněla a navždy odešla. Děda nechal obě dcerky vystudovat učitelák, ale kantořině se věnovaly jen pár let. Doba se změnila a musely odejít. Naštěstí se vypracovaly ve sféře ekonomické. Nebyli jsme ve straně a mně už studium na "pajdáku" nebylo umožněno. Synek, absolvent VŠE v Praze - šel chvilku po stopách svých předků, a pár měsíců, než odjížděl do ciziny, na VŠE úspěšně přednášel. Ještě vystudoval univerzitu ve Vídni, ale to už s učitelským povoláním nic společného nemělo.
Jiří Bárta
Paní Zuzano, Ivano a Blanko, děkuji Vám, že jste si našli čas a přečetli si mou vzpomínku na mého dědečka a tatínka, díky kterým jsem se stal kantorem nejen já, ale také můj synátor. Právě po dědečkovi jsem coby nejmladší jeho vnuk zdědil také rodinnou kroniku, kterou založil poč. 30 let min. století a poctivě do ní zapisuji všechny důležitější rodinné události nejen rodiny mého tatínka, ale i jeho sourozenců. A věřím, že kronika nalezne také mého pokračovatele - kronikáře. Takže i když tady už dávno nebudeme, naši potomci se o nás snad dovědí z této kroniky (má už 3 díly).
Blanka Macháčková
Je krásné znát historii své rodiny. Proto je potřeba tyto příběhy vyprávět.
ivana kosťunová
Dnes je to dvojnásob záslužné, když si celá rodina oblíbí učitelské povolání a se zaujetím se věnuje vzdělávání a osvětě mladé generace. Určitě máte zpracovaný celý rodokmen- vím, co to dá úsilí, umím to ocenit.
Zuzana Pivcová
Báječná kantorská a jinak činorodá rodina! Věřím, že v některých rodinách se povolání či řemeslo opravdu nenásilně dědí, když děti vidí, s jakou láskou si počínají jejich rodiče či prarodiče. Teď někdy jsem četla o soukromých včelařích, kde hospodaří třetí generace a čtvrtá už to také začíná ve svém školním věku vnímat jako své budoucí povolání. Také obdivuji, jak máte zmapován Váš rod.