Jak si plnit cestovatelské sny
Foto: autorka

Jak si plnit cestovatelské sny

9. 9. 2018

Snít je krásné, ale hlavní je, si tyto sny plnit. Jsme generace, pro kterou nebylo cestování samozřejmostí, a někdy mě mrzí, že se v dnešní době na to zapomíná.

Jsme manželé v seniorském věku, Vlaďka a Ondřej, a zatímco v běžném životě jsme takové to normální manželství – tu slunce, tu mrak – na cestách jsme parťáci. To mi připadá na cestování velmi důležité. Ani ne tak kvůli sdílení krásných zážitků, ale pro případy, kdy nastane problém.

Cestovali jsme vždy. Nejdříve s dětmi po Československu a za hranice, kam umožňoval komunistický režim. První naše cesta „za hranice snů“ byla starým trabantem do bývalé Jugoslávie. Pro dva inženýry byl docela problém získat „výjezdní doložku“, podařilo se, ale dcera musela zůstat u babičky.

Po Sametové revoluci 1989 jsme si konečně mohli začít plnit sny. Se třemi dětmi jsme vyrazili na cestu po Evropě – vykoupali jsme se v moři v Itálii, pobyli u jezera ve Švýcarsku, poprvé viděli Alpy, v Lucembursku šli navštívit princeznu – to byl fór pro holky, nevěřily, že princezny nejsou jenom v pohádkách. Dojeli jsme tehdy přes Francii až na sever Španělska. Byly tři děti, nebyly peníze, jazyk jsme neuměli žádný. Takže 3 hlavní problémy, na které se lidé vymlouvají, proč nemohou cestovat.

Nemůžu, mám děti – jde to i s dětmi, musí se jim trochu přizpůsobit program, ale na zážitky je to stejně bohaté, jenom trochu jiné.

Nemůžu, nemám peníze – netvrdím, že to jde bez peněz. Je to také hodně o prioritách. Naše děti nikdy nechodily v značkovém oblečení, do restaurací jsme chodili naprosto výjimečně, prostě takoví čeští „paštikáři“. Radši s paštikou na chlebu projedu svět, než to prosedím v Česku v restauraci. Také jsme se na důchod zbavili nepotřebných realit, jako byl velký dům a maličká firma.

Neumím jazyk – kamarád google to umí za vás. Tohle je tak trochu sranda - pravda. My jsme někdy po padesátce usoudili, že jsme jako „hotentoti“ a trochu se domluvit by nebylo od věci. A tak jsme začali s angličtinou. Nedělá mi problém chodit do kurzu s vrstevníky mých dětí, mozek to sice už tak nebere, ale zase oddálíte setkání s panem Alzheimerem.

Naše “ velké“ cesty začaly roku 2007 a zatím byla každý rok jedna v délce 3-6 týdnů. Přehled cest je na úvodní fotce.

Od letošního roku 2018 chystáme cesty dvě. Jedna již proběhla v únoru letecky a druhá by mĕla následovat v říjnu autem. Chystáme se projet Francii, Španělsko až na Gibraltar. Samozřejmě během roku výletíme, sledujeme levné letenky.

Nemám ráda, když někdo říká: „Proč jezdit do světa, když u nás je tak pěkně!“

Právě proto rádi vyrážíme do světa, abychom si po návratu uvědomili, jak krásná je ta naše zemička, jaké malicherné problémy řešíme, jak konzumně žijeme a jak nám je dobře doma.

Jak řekl William Hanzlitt /angl.spisovatel/ Moudrý cestovatel nikdy nepohrdá svou vlastní zemí!

Tak hurá do světa! Věk je jenom číslo!

 

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jiřina Votavová
Paní Vlaďko, jako cestovatelka Vás musím podpořit. Také nemám ráda, když někdo říká: „Proč jezdit do světa, když u nás je tak pěkně!“ Už jsem to tu i psala a vím, že někteří z těchto lidí neznají ani naši republiku, která není zas tak velká. Pokud má člověk cestování v genech, tak neexistují žádné překážky a všechno jde. ☺ Jako tři děti jsme nikdy nebyly s rodiči na dovolené, jen jednodenní výlety. Hned po škole od mého nástupu do práce, a pak i s dětmi, cestuji. Před revolucí po republice a po revoluci po světě. Jezdíme nebo létáme několikrát za rok. Nebudu psát kolikrát. Od Kapverdských ostrovů po Emiráty, to nám stačí. Víc jak něco přes 6 hodin nelétáme. Jezdíme na zájezdy s turistikou a pobytové zájezdy přes cestovky, kde si program a výlety už organizujeme sami. Najdeme si vhodně umístěný hotel s dostupnou dopravou. Zdolali jsme tak sami i nejvyšší vrchol Španělska na Tenerife, projeli Maltu, ale i všechny Baleárské ostrovy, Krétu nebo třeba ostrov Kos. Nutností není ani auto, ani znalost jazyků, umíme jen pozdravit, poděkovat a zatím jsme se nikde neztratili. Chce to jen mít trochu odvahy a vyzkoušet si to. Teď v září jsou například Last nabídky leteckých zájezdů i za sedm tisíc s ubytováním a stravováním. Přeji pěkné cestování všem a říkám: "Všude dobře, tak co doma." ☺
Věra Ježková
Viděla jsem kus Evropy (včetně Ruska). Líbilo by se mi navštívit Řecko a severské země, ale nejde to z důvodů rodinných a zdravotních. Tak už o tom nepřemýšlím a nevadí mi to. Na vaše fotky se ráda podívám. Přeji vám šťastné cesty.
Vladislava Danielisová
Paní Fialová, já nechtěla článkem nikoho urazit, tak proč hned ta slova o "fackující hanbě". Tohle je můj život a dovolím si tvrdit, že jsem vychovala tři samostatné jedince, kteří si opravdu svoje hypotéky splácí sami a mě fakt hanba nefackuje, že si za svoje tvrdě vydělané peníze plním své sny. Mimochodem, ještě stále pracuji. Já se ráda a zcela nezištně podělím o své cestovatelské zážitky s každým, kdo o to stojí a třeba se na dané místo z nějakého důvodu nemůže podívat. Ráda si přečtu i váš článek o cestování s vnoučaty, jsem také babička a každou inspiraci uvítám. Píši do rubriky Cestování, nikoliv do rubriky Ekonomická situace českých důchodců. Možná i tato rubrika by byla zajímavá, ale já se radši budu držet cestování.
Alena Tollarová
Přestože já tímto způsobem cestovat určitě nebudu, fandím Vám a doufám, že budou cestopisné reportáže s krásnými fotkami.
Anna Potůčková
Zde všude už jsem byla, ale prstem po mapě. Neznám pořádně svoji vlastní vlast a dálavy mně nelákají. Nikdy jsme na tohle neměli a mít nebudeme a kdo neprožil můj život, nemůže jej ani hodnotit...….nebo pomlouvat. Každý žijeme dle svých možností a dle svých priorit
Jarmila Fialová
Moje děti na tom nejsou tak dobře,abych od nich přijala příspěvky na cestování po světě.To by mě asi hanba fackovala,kdybych si jezdila na takovéto zájezdy a nechala děti léta splácet hypotéky.Mnohem radši vezmu vnoučata a jezdíme po naší krásné zemi.
Blanka Macháčková
Máme to doma nastavené podobně jako vy. A naprosto souhlasím se závěrem. Při návratu z cest si vždy uvědomím, jak je u nás hezky a jaké malicherné problémy řešíme.
Marcela Pivcová
Přestože bych já z důchodu na dalekou a poměrně dlouhou každoroční cestu neušetřila, těm, kterým se daří, cesty nezávidím. Nějak mi stačí letní výlety po naší zemi. Spíš mě někdy mrzí, že do mnoha krásných míst bych se bez vlastní dopravy dostávala s obtížemi a nebo se nedostala vůbec. Chůze se nebojím, ale nejsou všechna ta místa jen tam, kam by člověk "kamenem dohodil".
Zuzana Pivcová
Kdybych to měla shrnout v těch 3 bodech za sebe, tak děti jsem neměla, peníze po listopadu jsem docela měla, mluvila jsem německy, ale to nestačilo, tak jsem přidala výuku angličtiny. Nebyl důvod se vymlouvat. Cestovala jsem hodně, ale většina těch cest byla služebních. Vyhovovalo mi jezdit na ně až na výjimky sama. Pak jsem začala jezdit hodně na pobytové zájezdy. Pořád se ještě domluvím, pořád se ještě uživím, ale zjistila jsem, že už mě to ven nějak neláká. Letos končím. Nemám zdravotní problémy, které by mi v cestování bránily. Zkrátka už budu u nás. Asi tak a žádné další zdůvodňování. Ale každému, kdo touží a může jet, to skutečně moc přeji.
Vladislava Danielisová
Obecně výlet do Asie vyjde levněji než do Chorvatska k moři a děti by se měly o své bydlení postarat sami a ne na úkor snů svých rodičů. Naše děti nás v cestování podporují a třeba k Vánocům se skládají na Low cost letenku. Cestujeme nízkonákladově, o každé cestě vedu itiner včetně nákladů. Nechci, aby můj článek vzbudil nějaké negativní reakce, chtěla jsem podpořit ty, co by chtěli vyrazit bez cestovky a nemají odvahu. Hezký den.
Jarmila Fialová
Nechodili jsme ve značkovém oblečení,nemovitosti(starou chalupu a malý byt po babičce) jsem dala dcerám,aby měly kde bydlet,přesto takovéhle cesty můžou být pro mě jen sny.Ale jinak článek beru jako bezva návod pro české důchodce :)