Spisovatelka Tereza Boehmová: první dětskou knížku jsem napsala náhodou
Spisovatel Tereza Boehmová. Foto: Radek Mikuláš

Spisovatelka Tereza Boehmová: první dětskou knížku jsem napsala náhodou

26. 9. 2018

„Věnujte dětem a vnoučatům svůj čas,“ říká 41letá spisovatelka a novinářka Tereza Boehmová. Té nyní vychází knížka pro děti Zuzanka a Goldýš. Čtěte, jak vidí své čtenáře, proč začala psát i kolik knížek je možné mít v jednu chvíli rozepsaných.

Co byste poradila babičkám a dědečkům – jak mají zaujmout svá vnoučata?
Myslím, že je úžasné, když babička a dědeček dětem čtou třeba právě pohádky. Je to takový ten idylický obrázek, co mám v hlavě. Paní ředitelka školy, kam chodí moje dvě dcery, vždycky na školních akcích říká, že největší dárek, který dětem můžeme dát, je náš čas – a to podle mě platí. Děti jsou nadšené, když se jim věnujeme – hrajeme s nimi společenské hry, čtete, povídáme si a vymýšlíte zábavu. Tohle snad bude fungovat pro dědečky, babičky i rodiče vždycky a univerzálně.

Jaké jsou podle vás dnešní děti? Jak se liší od nás čtyřicátníků?
Myslím, že pro většinu dětí v Česku je tohle velice dobrá doba. Vyrůstají převážně v rodinách rodičů, kteří ještě pamatují komunismus, kdy v obchodech nic nebylo, na ovoce se stály fronty, chyběl toaletní papír, kvalitní oblečení, nebylo Lego, hračky a především panovala nesvoboda. Hodně rodičů, chce pro své děti jiné lepší dětství a zároveň si – a to u sebe pozoruji - často kompenzujeme to, co jsme si kdysi nemohli dopřát: kroužky, výlety, hračky, cestování. To je samozřejmě dvojsečné, protože většina českých dětí má dnes všeho dostatek nebo nadbytek. Nejsou zvyklé na věci čekat, těšit se, přát si je. Chtějí mobil, dostanou ho, chtějí nové šaty, dostanou je. Všechno je hned. To může vést i k přesycení nebo neskromnosti. Snažím se na to myslet a děti tolik nerozmazlovat, ale samozřejmě je moc příjemné jim udělat občas radost. Ale s mírou a připomínat jim, že to vůbec není samozřejmé.

Čtou ještě vůbec knížky? Umí o nich diskutovat? Máte nějaký tip, jak děti ke čtení přivést?
Neumím úplně statisticky odpovědně doložit, jestli děti čtou méně nebo více, než se četlo, když jsme byli malí. Určitě je tu konkurence v podobě mobilních telefonů a počítačů, ale zároveň hodně rodičů většinou chce, aby jejich děti četly, a od mobilů je odhání, navíc existuje hodně kampaní na podporu čtení. Vím, že ve školkách paní učitelky dětem čtou a vedou je k poslechu čteného slova. Ve škole je pak povinná četba… Záleží asi na každé rodině, jak se s tím popasuje. Určitě najdete rodiny, kde se knihy nečtou skoro vůbec a rodiny, kde se čte hodně. U nás doma se čtení knih považuje za něco, co je „IN“ -  pro lidi, co chtějí být chytří. A jestli o nich umějí diskutovat? Myslím, že v rámci věku celkem ano. Dcera mě ovšem teď rozesmála hodnocením povinné knihy od Oty Pavla - Jak jsem potkal ryby, kterou četla přes prázdniny a dost u toho trpěla. Na závěr půl stránkové recenze napsala větu: „ Kniha mě nebavila, protože mi nepřišlo, že by se v ní něco extra odehrávalo. Ano, přežil 2. světovou válku, ale to je tak všechno, co mi přišlo zajímavé.“ Je dost přímá, ta moje dcera. Ale nutí mě to se zamyslet, zda jim náhodou škola nedává číst knihy, které jim dnes moc neřeknou. A jestli mám nějaký tip, jak děti ke čtení přivést? Prostě jim číst od malička, zařadit čtení jako každodenní rituál, třeba před spaním.   

Proč jste začala pohádky psát?
První knížku pohádek Zajíček Zlobílek jsem napsala tak trochu náhodou. Vlastně to byly vymyšlené pohádky, které jsem dětem vyprávěla před spaním, protože jsem nějak nemohla najít knížku, která by mi vyhovovala. Chtěla jsem pohádky pro úplně malé děti, kratší s jednoduchým poselstvím, kde nikdo neumírá. Tu a tam jsem ty jednoduché příběhy vyprávěla někde na návštěvě, když se sešlo více dětí, a zdálo se, že se dětem líbily. Kamarádky mě pak poprosily, jestli bych je pro ně nezapsala, aby je pak mohly dětem vyprávět znovu. Zkusila jsem to a postupně vznikla první knížka. Kniha Zuzanka a Goldýš vznikala podobně, jen mi už do příběhů mnohem více skákaly do řeči obě moje dcery a příběh vylepšovaly nebo zamotávaly, což nás všechny tři docela bavilo. Pohádky jsou pro mě také útěk z reálného světa, který se podle mě trošku rozbil. V pohádkách pořád zlo vítězí nad dobrem a to se mi líbí. 

Právě vám vychází knížka Zuzanka a Goldýš. O čem je a jakému dítěti byste ji doporučila?
Je to příběh o holčičce, která si k Vánocům přála živého psa a dostala plyšovou hračku. Je zklamaná, než zjistí, že pes se zlatou srstí - Goldýš - v noci ožívá a bere ji s sebou ve snech do různých pohádkových zemí. Tam – v 16 pohádkách – zažívají spolu různá dobrodružství. Zároveň se v rámcovém příběhu, který se prolíná knížkou, snaží usmířit Zuzky rozhádané rodiče. Každá pohádka končí zábavnými úkoly pro děti nebo jednoduchou hrou. Stejně jako u Zajíčka Zlobílka se i tady snažím, aby příběh měl nějaké jednoduché „výchovné“ poselství. Zní to asi jako fráze, ale myslím si, že dětem je od malička potřeba ukazovat rozdíl mezi dobrým a špatným. Knížka je určena dětem od pěti let. Ale už jsem ji četla i tříletému a šlo to.  Některé příběhy jsou jednodušší, některé složitější, doufám, že pro každé dítě tam něco je. Rodičům by se mohlo líbit, že jde o příběhy krátké, takže se nemusejí obávat pohádek na 20 stránek a mohou klidně kývnout na dvě až tři za večer. 

V knížce Zuzanka a Goldýš prý byla původně jedna pohádka o postavě připomínající Andreje Babiše? A proč ve výsledné podobě knihy není?
Ano, to byla taková legrácka - speciální pohádka o Koblihožroutovi, kterou jsem napsala před parlamentními volbami v roce 2017. Trošku z frustrace z okolního dění. Byla o zemi, kterou ovládl velice záludný a bohatý vládce a čaroděj Angrešt Řepka, který do koblih, které vyrábí, dává jakousi čarovnou směs, po které lidé přestávají přemýšlet, jsou na koblihách závislí. Čím více snědených koblih, tím menší a scvrklejší mozek. Dala jsem ji na svůj blog, kde je stále ještě k nalezení a poprosila čtenáře a známé, aby mi řekli, zda by ji do knížky zařadili. Také jsem pohádku dala přečíst editorce a nakladateli. Sice se pobavili, ale řekli, že se do knížky nehodí, protože je úplně jiná. Uznala jsem to a dohodli jsme se, že ji zařadíme jako bonusovou pohádku do e-knihy.

Kde vlastně inspiraci hledáte? Jsou Vám dcery inspirací? Probíráte s nimi příběh?
Pohádky a vymýšlení příběhů mám ráda, takže mě napadají celkem snadno. Holky se často dožadovaly, abych vymyslela novou pohádku a často i navrhovaly, o čem má být - o lžíci, o botě, o fénu… Trošku mě zkoušely, jestli to dokážu. Příběhy jsem na nich testovala a ony mi do toho skákaly a někdy to vylepšovaly, jindy kazily. Ale byla to legrace. 

Nakreslily ke knize obrázky. Těší se na to? Dělají to dobrovolně?
Zpočátku byly nadšené a těšily se a chtěly „být ilustrátorkami“, pak když zjistily, že je to docela pracné, tak občas lehce bručely, že ještě zbývá tolik kreseb. Ale nakonec to zvládly. Jak rostou, říkají, že by některé ilustrace nakreslily lépe a jinak, ale snažím se jim vysvětlit, že v tom je právě to kouzlo, že to zachycuje jejich styl v určitém věku. A je jasné, že jejich styl se vyvíjí a zejména u Aničky, které je 12, se to mění rapidně.

Už máte nápad na další knížku?
Tahle otázka mě straší i ve snu. Nejprve píšete a lidé se vás ptají, kdy už to bude. Vám to třeba zrovna moc nejde a nevíte, co odpovědět. Prostě… někdy je psací období a jindy měsíce, kdy se zadrhnete a musíte psát něco jiného a pak se vrátit k rozepsanému. Pak dopíšete jednu knihu a jste rádi, že jste to dali dohromady a už je tu otázka, co bude dál… Mám rozepsaných víc věcí – druhý díl Matky z cukru a oceli, což byla moje první knížka, fejetony o mateřství. Pak téměř dokončený takový román z červené knihovny s názvem Ester, ale je na něm ještě dost práce, některé části chci přepsat a může se stát, že to ještě potrvá, i že ho nakonec hodím do koše úplně. A teď si píšu pro radost na blog slovenských novin SME na pokračování o jedné strážné ďáblici Anděle999, co byla povýšená na anděla. Plus si dělám zápisky do složky s názvem: Deník pražské blbky. Těžko říct, co nakonec vyjde jako první…

Seznamte se: Tereza Boehmová
Tereza Boehmová vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Pracovala pro českou redakci BBC. Rok žila v USA, kde studovala Women Studies v Seattlu. V roce 2003 nastoupila do MF DNES jako editorka rubriky Názory. V roce 2008 se stala administrátorkou blogu iDNES a od dubna 2009 pracovala jako koordinátorka vzdělávacích projektů Mladé fronty Dnes a iDNES. V říjnu 2009 ji vyšla první kniha fejetonů o mateřství s názvem Matka z cukru a oceli. V roce 2010 se Tereze narodila druhá dcera Emma a zároveň dokončila druhou knihu. Tentokrát pohádky pro děti s názvem Zajíček Zlobílek, hluchý drak, natahovací Mařenka a jiné pohádkové příběhy. Spolupráci s iDNES ukončila v květnu 2017 na protest proti zasahování majitele MF DNES Andreje Babiše do obsahu novin.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.