Častolovická hraběnka: Klidně mě oslovujte Diano
Paní Diana Phipps Sternbergová, majitelka východočeských Častolovic. Foto: Zámek Častolovice

Častolovická hraběnka: Klidně mě oslovujte Diano

9. 10. 2018

Má 82 let, modrou krev a jeden z nejkrásnějších zámků v Česku. „Hlavně mě neoslovujte paní hraběnko. To mi radši říkejte jen Diano,“ říká v rozhovoru Diana Phipps Sternbergová, majitelka východočeských Častolovic.

Je vám 82 let, jak se udržujete fit?
Asi tím, že se tolik zlobím. Bolí mě nohy, špatně chodím, což je velká překážka. Ale jinak jsem v pořádku, cítím se normálně. Na stárnutí mně ovšem vadí, že už nemohu zastat všechnu tu práci, co dříve. Mým životním krédem bylo, že jsem nikdy nežádala o něco, co jsem nemohla udělat sama. Teď už některé věci nezvládám - třeba práci na zahradě.

Drží vás nad vodou, že je na zámku Častolovice tolik práce?
Naopak. To mě tahá pod vodu. Je toho opravdu hodně.

O co se na zámku staráte?
O všechno. Mozek mi totiž stále více-méně funguje, což je trochu problém: vnímám všechny nedostatky, které na zámku máme. Vy jste zde poprvé, tak to nevidíte. Ale já po 25 letech cítím, že jsme se v rozvoji zastavili. Třiadvacet let jsme šli nahoru a poslední dva roky mám pocit, že jdeme spíš dolů. Raději se mě zeptejte, o co se na zámku nestarám.

O co se tedy na zámku nestaráte?
Třeba o technické věci, těm nerozumím. Počítač opravit neumím. Organizuji, co se má ukazovat v expozici, píšu průvodcovské texty, rozhoduji, jak má vypadat park, co máme sázet a jak má vypadat květinová výzdoba. Problém je, že se tady mezi sebou lidé hádají. Máme tady milé a dobré lidi, ale moc dohromady neumějí spolupracovat.

A nejste zbytečně přísná?
Ano, jsem puntičkářka, chci, abychom byli co nejlepší. To musí být můj cíl i cíl všech ostatních, co tu pracují.  

Právě čtu úžasnou knihu vaší maminky Cecílie s názvem Cesta – Paměti české aristokratky. Píše se tam, že jste jako dítě nezlobila…
Náš život byl tak rozmanitý, že jsem ani neměla čas zlobit. Bylo mi dvanáct, když jsme z Častolovic odcházeli. V emigraci na zlobení už teprve nebyl prostor.

Mluvili s vámi rodiče na rovinu? Věděla jste, že už se ke svým hračkám nevrátíte?
Řekli mi to, u nás se vždy o všem hovořilo přímo. Když jsme pak byli v emigraci, nikdy na Čechy nevzpomínali, brali to jako uzavřenou kapitolu. To bylo na rodičích fantastické – nechovali se jako typičtí emigranti, nevyprávěli všem, co jsme vlastnili a o co jsme přišli. Na takové věci jsme neměli čas. Otec byl dost společenský. Matka měla své tři nebo čtyři dobré přátele a to jí stačilo. Oni šli dopředu.

Kniha je velmi dobře napsaná, obdivuji obrovskou otevřenost, s jak velkou lehkostí vaše maminka svůj životní příběh vypráví.
Ona taková byla. V minulosti mi to vadilo, ale dnes už vím, že se jí podařilo vytvořit krásný obrázek té doby. Je to skutečně dobře napsaná kniha. Zemřela v roce 1983. To už je více než třicet let.

Jaké jste v emigraci zažívali nejhorší chvíle?
Pro mě to bylo báječné a vzrušující. Svých prvních dvanáct let jsem žila v Čechách. Nejdříve v Častolovicích, během války jsme bydleli v Praze, zámek byl zkonfiskován Němci. V Praze jsem chodila do školy a do Častolovic jsem se vracela jen na prázdniny. A pak jsme bohužel museli odjet  – nejprve do Francie, pak do Ameriky a skončili jsme na Jamajce. Přišly i těžké chvíle. Obzvlášť pro moji matku. Ale ona se s tím vypořádala fantasticky. Vždy něco vymyslela, abychom dali dohromady peníze na důstojné přežití. Když jsem se do Častolovic vrátila, došlo mi, jak moc toho moji rodiče ztratili. Na druhou stranu pro matku to byla fantastická příležitost něco dokázat. Zvládla nás živit a také napsala výbornou kníhu. Dokonce dvě. Vybudovala na Jamajce malou továrnu na keramické šperky a společně jsme vedli malý penzion.

Jak by se tu dnes líbilo vašim rodičům?
Otec by byl šťastný, že by tady mohl zase žit. Maminka nevím.

Kdy jste se vrátila do Častolovic?
Poprvé jsem Česko navštívila v roce 1987, ale to jsem do Častolovic nejela. Přijela jsem se podívat na zámek krátce před revolucí v roce 1989. Byli jsme u Havlových na Hrádečku, protože Václav Havel tam byl v domácím vězení. Byl tam tehdy Karel Schwarzenberg, anglický dramatik Harold Pinter, který uváděl Havlovy hry v Anglii, a jeho žena historička Antonia Fraser. Ta mi pořád opakovala, že se do Častolovic musíme jet podívat, že to jinak nejde, když jsme tak blízko. Že je to historie, kterou nemám ignorovat. Pinterovi přinesli své knihy pro Václava Havla, ona asi dvanáct historických románů, on všechny své hry. A já jsem přinesla svou jedinou knihu o tom, jak levně zařizovat domy. Pro ně to v té době nebylo zrovna aktuální téma.

Ale to se brzy změnilo, poté co se Václav Havel stal prezidentem a vy jste pak dva roky upravovala interiéry na Pražském hradě a v Lánech...
Olgu Havlovou ale má kniha zaujala a poté, co byl Vaclav Havel zvolen prezidentem, mi vzkázala přes Karla Schwarzenberga, zda bych jim na Hradě a v Lánech nepomáhala interiery trochu zlidštit. Dva roky jsem pak na Hradě bydlela a pracovala - bylo to velmi krásné a veselé období. Moc ráda na to nadšení vzpomínám. Každý byl spokojený, šťastný, pořád jsme se smáli.

Co říkáte na dnešní politiku?
To se ani komentovat nedá. Musí se jen doufat, že přijdou mladí lidé a všechno změní. To by nás bohužel v devadesátých letech ani nenapadlo, kam to bude směřovat.

Nenapíšete také knížku jako vaše maminka?
Už jsem to nechala moc dlouho uležet. Myslím, že jeden memoár v rodině stačí. A maminka psala lépe než já.

Proč jste se na Častolovice nechtěla přijet podívat?
Nechtěla jsem je vidět šedivé a rozpadlé. A bylo to ještě horší. Nebylo to něco, co by člověk chtěl dávat dohromady. Ale našla jsem depozitáře rozbitého původního nábytku. A to bylo úžasné! Slepovali jsme ho a vrátili do života.

Část zámku byla otevřená pro veřejnost a prohlídky?
Od roku 1956. Provádělo se ale jen v těch čtyřech pokojích, které mají malované stropy. Když jsem mohla zámek a polnosti získat v restituci, váhala jsem. V Anglii jsem měla příjemný život a práci, která mě bavila. Přemluvili mě Havlovi. A doporučili mi syna disidentky Otky Bednarové – Jiřího, který mi s tím pomáhal a pomáhá dodnes. Není to jen radost bydlet na zámku. Radost pro mě ovšem je, dávat to dohromady.

Dokázala byste zámek prodat?
Asi ne. Mých 28 let života a bezmála 400 let dalších Sternbergů je pro to dostatečným důvodem. Mám jednu dceru, která má svůj život v Rakousku, ale má čtyři děti a doufám, že když tady jednou nebudu, že budou pokračovat.

Máte výbornou češtinu!
Vše jsem zapomněla, musela jsem se to znovu naučit. Hovořila jsem česky jen s otcem, ale ten v roce 1957 zemřel. Maminka se česky nikdy pořádně nenaučila. Stejně jako moje dcera a vnoučata. Nechtějí. Prý si vystačí s angličtinou, němčinou a italštinou. A to mě moc mrzí.

Kde jste hledala inspiraci pro rekonstrukci Častolovic?
Hodně věcí v interiérech si z dětství pamatuji, další si umím představit. Hodně jsem se řídila cenou. Například tady v knihovně jsou stěny potažené levným flanelem na pyžama. Ve Věžové místnosti, která je otevřená na prohlídky, je zase na stěnách košilovina. Tyto materiály z českých továren jsme kupovali i na Pražský hrad a do Lán.

Stýkáte se s ostatními šlechtici? Jen pár kilometrů od vás žijí Kinští.
S Františkem Kinským jsme se viděli včera. Ale předtím jsme na sebe několik měsíců neměli čas. On se stará o zámek v Kostelci nad Orlicí. Moc jsem obdivovala jeho rodiče a chybí mi. Ostatní vídám ráda, ale zřídka, protože není čas.

V knize vaší matky mě překvapilo, jak si všichni navzájem pomáhali.
To je jejich a naše síla – víra a pospolitost, když nastanou těžké časy.

Vydělá na sebe zámek?
Prodělává. Aby zámek mohl zůstat otevřený, musíme ho dotovat z výnosů našich lesů. A ty nejsou v poslední době nic moc, máme jako všude jinde problémy s kůrovcem a navíc lesy uz patří dceři. Hodně se na toto téma přeme, vadí jí, proč stale krmíme prodělečný zámek. Mrzí mě, že nevidí tu zodpovědnost – třeba vůči téhle zemi. Proto například chci, aby park zůstal i nadále bezplatně otevřen veřejnosti a každý si mohl užít všeho, co jsme v posledních pětadvaceti letech vysadili a vybudovali. Museli jsme ale zrušit provoz penzionu, který vydělával, protože platícím hostům vadilo, že je tu tolik hlučných návštěvníků.

Jaká místa máte v Čechách ráda?
Na téhle zemi jsou nejzajímavější naše architektonické skvosty. A ty by se měly nějak uchovat. Možná se na to přijde pozdě, až některé z nich budou ležet. Údržba není lehká. Je finančně náročná, vyžaduje hodně pracovníků. Jako soukromý zámek jsme trochu v nevýhodě v konkurenci se státními zámky. Ze všeho prodaného zboží a ze vstupného odvádíme státu DPH, což státní zámky neplatí. Kdyby nám to aspoň stát vracel formou nějaké podpory na opravy. Miluju Prahu, je nádherná, a pokud nezbourají Karlův most, bude nádherná pořád. Je mi ale líto, že na Letné nebude stát Kaplického knihovna - chobotnice. Vždyť to tak v dějinách bylo vždy, že se bouraly a rekonstruovaly staré věci a mísily se styly. Objevily se také nové stavby, které něco narušily.

Jakou chvíli máte na zámku nejraději?
Samozřejmě, že mám ráda, když nádvoří utichne a všichni odejdou. Ale také mě těší, když je tam živo a hodně návštěvníků.

 

Franziska Diana Sternbergová Phipps má 82 let a má neskutečný životní elán. Je potomkem šlechtického rodu Šternberků a vlastníkem zámku v Častolovicích a v Zásmukách. Narodila se ve Vídni a strávila dětství na rodovém sídle Šternberků v Častolovicích. V roce 1941 zámek zabrali Němci, po válce se tam rodina vrátila a žila až do roku 1948. Část života prožila v emigraci ve Spojených státech amerických a na Jamajce. V roce 1957 se provdala za Hanryho Ogdena Phippse, kterého poznala během svého pobytu v Evropě. Její manžel pocházel z bohaté americké bankéřské rodiny, zemřel po pěti letech manželství v roce 1962 v New Yorku. Měli spolu dceru Alexandru, která žije v Rakousku. Diana Phipps napsala knihu o zařizování interiérů s názvem Affordable Splendor. V roce 1992 jí byly v restituci navráceny zámky v Častolovicích a v Zásmukách. V Častolovicích žije a stará se o ně.

Hodnocení:
(4.8 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Olga Štolbová
Úžasná dáma - obdivuju... Dík za příjemný článek.
Libor Farský
Dianu obdivuji a oslovení "paní hraběnko" mi naopak přijde hezky romantické. Škoda, že její dceru to do Čech již neláká.
Elena Valeriánová
Děkuji, děkuji za krásný rozhovor. Přeji paní Dianě hodně zdraví.
ivana kosťunová
Mám podobný zážitek jako paní Horňáková. Byly jsme se s kamarádkou podívat na zámek v Kostelci nad Orlicí, vnitřek nebyl přístupný, tak jsme chodily kolem, a odhadovaly, kde byla vstupní brána, kde zázemí, kde se bydlelo. Pán, který tam ošetřoval růže nás slyšel, dal se s námi do řeči, a jako pamětník nám vše přiblížil. Na rozloučenou jsme si podali ruce, a teprve když jsme vyprávěli příhodu místním, dozvěděli jsme se, že to byl sám majitel-hrabě Kinský. Mě osobně na článku zaujalo, že tito potomci šlechty byli vychovávání k zodpovědnosti ke kulturním hodnotám své země, a k lásce k vlasti. To vlastenecké cítění asi s tou jejich generací naprosto zmizí. Ke škodě nás všech.
Libor Ptáček
Krásný článek s milou dámou. Znám Častolovice, jezdím přezně do Králíků a Zámek Zásmuky je 10 Km od nás. Těchto rozhovorů s bývalou šlechtou mám uloženy desítky a jsou znát vzdělaností, vlastenectvím a rozhledem. Můj strýc vyrůstal s Černínem z Dymokur, tak mám info z první ruky. Toto je další důkaz mojí teorie o možném vývoji po roce 1989. V té době měli na vedení státu potřebné vzdělání jen šlechta a církev. Když pominu už z historických důvodů církev tak většina majitelů rozsáhlých majetků u nás by ráda přiložila ruku k obnově státu. Vím že to je extremistický názor, ale jsem přesvědčen že by jsme dopadli lépe než po vládě dvou „Vašků“ a navazující politické garnitury.
Eva Horňáková
Před dvaceti lety jsem v pozdním odpoledni se svými studenty navštívila Častolovice. Při pohledu na zámek jsme litovali, že náš příjezd je už pozdní. Přiblížila se k nám velmi milá paní, chvíli naslouchala co o historii zámku říká jedna ze studentek, pak doplňovala informace a nakonec nás pozvala i do interiéru. Teprve při loučení jsme se dověděli, že tato úžasně milá, oduševnělá dáma s vstřícným vztahem k lidem je sama paní hraběnka. S díky vždy vzpomenu na toto setkání. Autorka rozhovoru odvedla dobrou práci.
Danka Rotyková
Je to opravdu obdivuhodné, jak se tato dáma chová i ve svém vysokém věku k navrácenému majetku. Ti, co šlechtu kritizují, by na jejím místě možná všechno prodali, jen aby přišli k penězům a nemuseli se starat. Její rodiče museli být velmi moudří, že ji i přes nepřízeň osudu dokázali vychovat v lásce a bez hořkosti k naší zemi.
olga skopanova
Přečíst by si to měli všichni, kteří tvrdí, že šlechta se koupe v penězích a kouká ze svých zámků co nejvíc vytřískat.
Antonín Vácha
Úžasný rozhovor s úžasnou dámou.
Zuzana Pivcová
I když řada lidí potomky šlechtických rodů nemá ráda, já oceňuji jejich vzdělanost, pracovitost, lásku k vlasti a péči o rodový majetek, který zdaleka neslouží jen jim. To se týká i Lobkowiczů, Kinských a dalších.
Marcela Broumová
Otevřená, hrdá a obdivuhodná dáma. Knihu Cesta mám a mám ji ráda. V častolovickém parku byly nádherné růže a zcela neobřadně parkem procházela i paní Diana. Děkuji za rozhovor.