Všechno špatně aneb Když chybí uznání
Ilustrační foto: ingimage.com

Všechno špatně aneb Když chybí uznání

13. 10. 2018

Ty jsi nenakoupil, ty se mnou nemluvíš, ty mě nevnímáš. Ty už mě nemáš ráda, ty se o mě nezajímáš, ty jsi nevařila? Čím déle trvá partnerský vztah, tím více se v něm usazují výtky, výčitky a ztrácí se z něj pochvaly a slova uznání. Je to přirozené nebo je proti tomu třeba něco dělat?

Tato scéna byla odposlechnuta ve vlaku. Nastoupil do něj pár ve věku kolem šedesátky.

„Ty jsi nevzala ta jablka?“
„Ne.“
„A proč?“
„A proč jsi je nevzal ty, když máš na ně chuť?
„Protože vždy balíš ty.“
„No balím, protože to nikdo jiný neudělá. Všechno vždycky dělám já.“
„Nech toho, jedeme na výlet, tak se nebudeme hádat.“
„Ty jsi začal.“
„Je se jen zeptal, proč jsi nevzala jablka.“
„No jasně, protože čekáš, že se o všechno vždycky postarám.“

Banální nedorozumění, které bude za pět minut zapomenuto? Možná ano, možná ne. Životy mnoha párů se každý den skládají z desítek podobných nedorozumění, hádek, hašteření.

„Základní pravidlo manželského soužití zní: nečekejte, že to partner bude dělat jako vy,“ uvádí psycholog Steven Stosny, spoluautor knihy Jak beze slov zlepšit své manželství. A píše v ní o svých zkušenostech z praxe: „Spousta mužů si stěžuje, že se snaží řadu věcí měnit k lepšímu, ale ženy si toho nevšimnou. Muži mají pocit, že na nich partnerky pořád vidí jen to špatné, ale ženy mají tento pocit také. Zkuste si představit, jak demotivující musí být, když se snažíte o nápravu a partnerka či partner to vůbec neocení.“

Problém je podle psychologů v tom, že partnerovo chování, které nám připadá nesprávné, vnímáme mnohem snáz, než své vlastní. Zkrátka, málokdo si řekne: se mnou se asi těžko žije, jsem popudlivá či popudlivý, nechválím, už se mnou není legrace. Ale o partnerovi to řekneme klidně: s tebou je život k ničemu, jsi pořád popudlivý, nikdy mě za nic nepochválíš a už s tebou vůbec není legrace.

„Manželka byla na týden u dcery v Praze. Když se měla vrátit, vyluxoval jsem celý byt, pořádně ho vyvětral a do ledničky jsem dal sýry, které má moc ráda. Těšil jsem se, že bude mít radost,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr z Ostravska. „Přijela, vůbec si nevšimla, jak je uklizeno. Koukla do lednice a řekla, že to v ní nějak páchne, že ji bude muset umýt. Pak řekla, že je unavená a šla do koupelny. Nečekal jsem, že mi po čtyřiceti letech manželství řekne, že jsem úžasný, ale prostě jsem jí chtěl udělat radost. Jenže ona to buďto nevnímala nebo nechtěla vnímat. Připadá mi, že už mi neumí říkat nic hezkého, že to asi považuje za zbytečné. Nebo jí prostě lezu na nervy jen tím, že jsem, ať dělám cokoli nebo nedělám nic,“ shrnuje Petr.

„I když si to v hloubi duše nepřiznáme, stejně víme, kdy partnerovi ubližujeme,“ podotýká psycholog Steven Stosny, který ve své knize popisuje podobné případy.

Případy, které zná spousta lidí ze svého života nebo ze svého okolí. A čím jsou lidé starší, tím více se s nimi setkávají. Z dlouholetých manželství totiž často postupně mizí slova díků, uznání, pochvaly, projevy lásky. Přibývá nejen mlčení, ale také výtek a projevů nespokojenosti. Na jedné straně je to přirozené. Když jsou spolu dva lidé padesát let, je jaksi všeobecně považováno za divné až směšné, pokud si říkají věty typu: miláčku, ty jsi úžasná, tak skvělou kávičku umíš uvařit jenom ty. Případně: zlatíčko, ty jsi nejbáječnější muž na světě, neznám nikoho, kdo umí tak perfektně posekat trávník. Na druhé straně je přinesení kávy nebo posečení trávníku věc, která určitou pochvalu či aspoň pozornost zaslouží.

„Vždy, když manželovi přinesu kafe, čaj nebo jídlo, lehce se mě dotkne. Pohladí mi ruku. Pro mě je to projev lásky, toho, že si váží, že se o něj starám. A já se o něj starám ráda, protože vím, že si toho váží,“ říká pětasedmdesátiletá Vlasta z Prahy. „Když vidím, jak moje dcera manžela neustále peskuje a nikdy mu nevyjádří obdiv, vždy toho lituju. Myslím, že úctu a lásku si lidé mohou dát najevo i bez patetických řečí, třeba jen pohledem, dotykem.“

V mnoha dlouholetých vztazích se však usazuje jakýsi syndrom, který psychologové nazývají: všechno špatně. To označení je výstižné. V podstatě je úplně jedno o co jde, ve výsledku je to vždy špatně.

„Ty jsi dělala kuře? Aha, no….“
„Co no? Ty nemáš chuť?“
„Ale jo, ale já myslel, že budou řízky.“
„Víš co, tak si příště vař sám, já ti do hlavy nevidím, jestli se ti sní o kuřeti nebo řízku. Se tady s tím dělám a tobě to není dost dobré.“
„Vždyť to sním, řízky nebo kuře, to je přece jedno.“

Další týden:
„Jé, ty jsi udělala ty řízky. Ty jsi skvělá.“
„Se nemusíš přemáhat s těmi pochvalami, stejně nakonec řekneš, že máma je dělala lepší.“

Jsou to věty, které lidé říkají, aniž vědí proč. Vědí, že tím partnerovi či partnerce ublíží, ale možná se jim uleví, možná potřebují říct něco pichlavého, nemilého, nehezkého. Malé lehce jedovaté nebo přezíravé slůvko, které jednomu z partnerů udělá dobře a druhého naštve, rozladí. To je jev, který patří k dlouholetým vztahům. Někteří partneři je snášejí v pohodě, jiní se kvůli nim hádají, někteří se kvůli nim rozejdou.

Každopádně je stejně jednoduché jako jedovaté slůvko vypustit i slůvko pochvalné, milé. Tak čím to je, že těch milých slov říkáme méně? Považujeme je za zbytečná? Stydíme se je vyslovit? Jenže právě ony někdy v dlouholetém, zdánlivě vyprahlém a nudném vztahu mohou udělat divy.

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Manželská hádka obvykle začíná tak, že nejdřív jde o nějakou věc (řízek, dovolená, jablka) a brzy se hádka točí kolem obou manželů. Ten, kdo si toho všimne první, ji má utnout tím, že zmlkne, odejde, schová se. Beze slova (nebo bude další hádka a rozladěnost). Když byl ten pár ve vlaku, měl ten první (ať žena, nebo muž) prostě zmlknout a dívat se vytrvale z okna. "Ty ses urazil(a), vid?" zkusí to ten druhý. - Zavrtět hlavou a mlčet. Začít si číst noviny nebo zavřít oči. Protože jinak to nemá řešení a oba se jen zraní.
Věra Halátová
Jsou horší věci na světě. Žádný člověk není anděl. Kolikrát jsem viděla dvojici, jak se k sobě něžně vinuli a najednou se rozvedli, nebo paní si někde stěžovala, že ji manžel ubližuje. Nějaká slovní drobná šarvátka kvůli jablkům. Lidi se hádají a zase udobřují, někde to vypadá jako manželství po italsku, ale když jeden z nich zemře, druhý je z toho na psychiatra, jak vzpomíná na toho zlatého člověka. Kdo může být kritikem druhých lidí? Nikdo. Protože nikdo není dokonalý a nikdo nemá dokonalé manželství ani vztah.
Marie Doušová
Někdy se člověk opravdu sám nad sebou zamyslí a potom si musí přiznat , že by měl být vstřícnější. Moje maminka vždy říkala "Jó holka jestli chceš žít s mužem musíš stále být ve střehu a chválit a být přizpůsobivá a nikdy nedat najevo ,že muž nemá pravdu". Potom Ti manželství dlouho vydrží být šťastné a spokojené. Moc se tím neřídím ,ale přesto moje manželství už trvá od roku 1971 a dosud se máme rádi, i když se občas v něčem neshodneme.
Danka Rotyková
Mrzí mne, když jsem svědkem takového nepříjemného hovoru mezi partnery. A mohou to být i cizí lidé. Bohužel se to netýká jen dlouhodobějších vztahů. I mladí si někdy zbytečně ubližují, i když jsou v přítomnosti svých dětí.
Dana Puchalská
Dlouhodobý vztah je "Vysoká škola manželské diplomacie".
Libor Farský
Zajímavá studie možného vývoje vztahů.