Jak vyhnat ze života staré křivdy
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak vyhnat ze života staré křivdy

22. 10. 2018

Příčin může být mnoho, důsledky jsou stejné: trápení se, nenávist, zloba. Staré křivdy si mnohdy lidé nesou v sobě celý život a vůbec netuší, jak by se jim ulevilo, kdyby se s nimi vypořádali. Nebo tuší, ale prostě to nedokážou. Jedna dáma nedávno začala chodit do kavárny se svou bývalou spolužačkou, se kterou nemluvila asi padesát let. Je i obě jejich rodiny totiž rozdělovala dávná křivda.

Zatímco dotyčná pocházela z bohaté podnikatelské rodiny, její spolužačka byla dcerou komunisty, který té rodině zabavoval majetek. Z obou děvčat se tak stali třídní nepřátelé a obě to braly vážně. Doma slyšela každá na tu druhou a její příbuzné jen to nejhorší. Co na tom, že ony dvě vůbec nijak bezpráví páchané v padesátých letech neovlivňovaly, ba mu tehdy ani moc nerozuměly? Obě prožily život s tím, že jedna druhé provedla obrovskou křivdu.

„Já to brala tak, že Lída je z komunistické rodiny, která tu naši zničila, a tudíž za to tak nějak taky může,“ říká Květa. „Já to brala tak, že Květa a její rodina byli naši nepřátelé a svým chováním naopak chtěli zničit oni nás. Tak jsme si to jednou kdysi navzájem řekly a od té doby jsme spolu nemluvily,“ říká Lída.

Až po mnoha letech se začaly vídat, rozebírat své životy, přemýšlet nad minulostí. A to jen díky tomu, že Květa kontaktovala Lídu. „Uvědomila jsem si, že ji celoživotně nenávidím, že mi stará křivda zatemňuje mozek i po tolika letech. Majetek jsem dostala zpět v restituci, mám se dobře, tak jsem byla zvědavá, jak žije ona, co si o mně myslí, jak tu dobu hodnotí zpětně,“ vypráví. Ukázalo se, že obě ženy mají hodně společného, že si rozumějí. Že byly obě oběťmi podivné doby. Dokázaly se přes staré křivdy přenést. Ale jejich děti jim pořád říkají: Jak se můžeš s tamtou bavit? Copak jsi zapomněla, jak se k nám její rodina chovala?

Tématem, jak se vyrovnávat se starými křivdami, které lidi mnohdy doprovázejí celá léta, se dlouhodobě zabýval psycholog Jaro Křivohlavý. Ten moudrý a uznávaný pán už není mezi námi, ale říkával: „Jsou křivdy, které se staly včera, jiné před rokem, jiné před dvaceti roky. Čím déle to trvá, tím je to obtížnější a tím déle trvá, než jsme schopni naučit se odpouštět. Naopak, máme tendence oplácet, mstít se. Je to přirozené. Ale existují jednoduchá a drobná každodenní cvičení, která nás odpouštění naučí a díky tomu pak dokážeme překonávat i staré křivdy.“ Byl zastáncem toho, že žádný problém nemá zůstat nevyřešený. Že když máme  například v práci pocit, že nám kolega nějak ublížil, podrazil nás, máme mu to prostě říct. Slušně a jasně se pokusit si s ním problém vyříkat. Protože je úplně jedno, jestli odcházíme s pocitem křivdy z práce a trápíme se jím pár dnů nebo jde o pocit křivdy, který trvá řadu let. Našemu zdraví to každopádně neprospívá.

Pětašedesátiletá Marcela žila s jednou takovou starou křivdou od svých třiceti let. Šlo o to, že na jednom podnikovém večírku přistihla manžela, jak se venku za restaurací líbal s její kolegyní. Stokrát se jí omluvil, stokrát jí vysvětlil, že šlo o úlet pod vlivem alkoholu. Kolegyně se krátce na to vdala a odstěhovala do jiného města. Marcela se nechtěla rozvést, ale celou dobu pak žila s pocitem křivdy a mnohokrát tu situaci manželovi vyčetla. „Až když zemřel, tak mi došlo, jak hloupě jsem se chovala. Kdyby mu na mně nezáleželo, tak by tolik let nesnášel moje výčitky, moje špatné nálady a časté narážky na to, co se tehdy stalo. Vlastně se ale nic nestalo, to já jen podlehla pocitu, že jsem ukřivděná chudinka a že manžel za to musí celoživotně pykat. Jak ráda bych mu teď řekla, že jsem ho měla moc ráda, že jsem mu to odpustila. Jenže už jsem mu to říct nestihla,“ vypráví.

Také uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová označuje pocity ukřivdění za velmi nebezpečné, zejména ty, které se objevují v manželstvích. „Když se partneři pohádají nebo mají nějaké neshody, je velmi důležité, aby dodržovali rituál usmíření před setměním. Zkrátka, aby nechodili spát pohádaní, s nevyřčenými problémy. Všem vždy říkám, aby se před usnutím objali, i když jsou třeba zrovna ve fázi, kdy se předtím kvůli něčemu pohádali. Protože když toto nedělají, mohou se v nich hromadit nevyřešené problémy, které velmi často přerůstají ve staré křivdy,“ vysvětluje s tím, že je to navíc i velmi důležité pro děti, které by neměly vidět, že rodiče nekončí hádku usmířením. „Dětem až tak nevadí, když vidí, že se rodiče pohádali. To je přirozené, to k životu patří. Musí ale vidět, že rodiče jsou schopni hádku ukončit, vyřešit, že končí smírem. To je velmi důležité,“ dodává.

Dříve to lidé měli v tomto směru výrazně těžší. Křivdy a bezpráví zažívali mnohem častěji, ať už šlo o události spojené s druhou světovou válkou, s německou okupací, s následujícími padesátými lety či obdobím normalizace po roce 1968. To vše byla období, kdy docházelo ke křivdám a bezpráví, proti kterému se mnozí lidé nebyli schopni bránit. Mnozí přišli o majetek, o společenské postavení. To byly velké důvody, aby se cítili ukřivdění. A přesto se s tím mnozí lidé dokázali vyrovnat. Díky tomu přežili ve zdraví. Možná by bylo dobré si na ně vzpomenout.

Každopádně neuškodí někdy se zamyslet nad  svým dosavadním životem, udělat si takový soukromý seznam křivd, tedy pocitů, že nám někdy někdo ublížil, a pokusit se nad ně povznést. Jde to těžce, ale když se to podaří, je to opravdu pocit, jako by člověk vzlétl.

Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Šimková
Prožila jsem velkou křivdu, bohužel od svých nejbližších. Málem mě to zabilo a podlomilo mi to zdraví. Už jsem odpustila, ale zapomenout nemohu.
Oldřich Čepelka
Odpustit - ale nezapomenout!
Libor Farský
Mezi mé nejlepší přátele patří i spolužák a spolužačka ze střední školy, kteří se vůbec "nepotatili". Naštěstí.
Dagmar Bartušková
Křivdy minulého režimu jsou sice zasunuty, ale nikdy zapomenuty. Nekamarádila jsem se s dětmi těchto hajzlů ani v dospělosti. Co by nás asi tak pojilo?! Že jsme za jejich udávání a přisluhování ve straně pykali?! To posoudí ale jen ten, kterého se ty sviň...y týkaly.
Jitka Caklová
Nebýt záležitostí, které jsem v dětství, v mládí i v pozdějším věku prožívala, nikdy bych nebyla tam, kde jsem dnes, kdy jsem veškerým "křivdám" dala status škola života. Při čtení článku mi přišel na mysl silný příběh Galiny Vašové a Milana Píky v dokumentu Křišťálový fantom.
Alex Jura
Velmi moudrý a zajímavý článek. Shodou okolností tohle téma v posledních dnech řeším - a ejhle, přišlo mi do cesty i tam, kde jsem to nečekala. Myslím, že opravdové a plné odpuštění musí v člověku dozrát časem, když se k němu budeme nutit násilím ("měla bych odpustit"), nadělá víc škody, než užitku. Asi je nutné projít si tou katarzí, kdy nám plnou vahou dojde, co je vlastně opravdu důležité... a pak to chce taky trochu pokory. A proč křivdy řešit i po letech? Nemyslím, že bychom se v tom měli "pitvat" non stop... nicméně - když se to jednou provždy uzavře, může se stará rána teprv zahojit. A její význam nám možná napoví to slovo samo - KŘIVda... něco pokřiveného, nedobrého... co se odpuštěním konečně narovná.
Marie Faldynová
Citovaný psycholog jaro Křivohlavý byl křesťan. Díky sametové revoluci jsem uvěřila a poznání, že v Božích očích jsme jeden za osmnáct a druhej za dvacet bez dvou mi odpuštění značně usnadňuje. Psychologové mají pravdu, že neodpuštění nás může zničit na těle i na duchu. A Bůh dá sílu k odpuštění každému, kdo si o ní řekne. Jde jen o to udělat tu zkušenost!
olga skopanova
Dobrá rada, že si máme křivdy vyříkat ale většinou ten kdo ukřivdil nic rozebírat nechce.
Věra Ježková
Myslím, že je to trochu masochismus, zabývat se stále křivdami, které se nám staly. Zapomenout se jistě nedají, ale proč myšlenky na ně oživovat? Sami jsme možná také někomu ukřivdili. A co s tím?
Danka Rotyková
Asi má opravdu hodně z nás nějakou zkušenost s křivdou. Vnímala jsem velkou křivdu, která se stala mým rodičům. A nenapadlo by mne tenkrát, že se mému manželovi vlastně stane totéž, protože bude kvůli své dobrotivé povaze lehkou kořistí. Na rozdíl od rodičů jsem si zvolila život bez těchto lidí a jsem za to ráda. Nejsem tedy ukázkový případ ze skript psychologie.
Blanka Bílá
omluva, vyhnat
Blanka Bílá
Hezký den, vyhnad křivdy, odpustit se dá, zapomenout ne.Dá se říct, že jsou už mi ti dotyční lhostejní, a pokud to jde, nevyhledávám je.Jedno vím už jistě, že jakékoliv špatné jednání, pomluvy a okrádání jim žádné štěstí nepřineslo.
ivana kosťunová
Výborné téma- myslím, že každý z nás toho za ty roky hodně prožil, včetně nějakých těch křivd. Abychom si uchovali zdravý rozum a duševní pohodu, není jiná možnost, než se přes to jakýmkoliv způsobem přenést.
Zuzana Pivcová
Rozdělení příbuzenstva, které se přeneslo i na nás se sestrou, je problém, o němž bych mohla hodně vyprávět, ale nebudu, je to příliš soukromé.