Nevšímavost, lhostejnost?
FOTO: autorka

Nevšímavost, lhostejnost?

30. 10. 2018

 Při cestě do práce jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou žen, v tuto denní hodinu zřejmě také mířících za svým chlebodárcem. Jedna vyprávěla příhodu z autobusu, kdy slečnu, mající obuté nohy položené na sedačce, upozornila, že sedadlo znečišťuje a že by nohy měla dát pod sebe. "Co je vám do toho, starejte se o sebe," zněla údajná břitká odpověď, a nohy se ani nehnuly. Okolosedící mlčky přihlíželi. Paní se pak rozpovídala o svých pocitech, s kamarádkou vzpomínala na jiné podobné příhody a svůj monolog zakončila slovy: "Už se nikdy nikoho a ničeho nevšimnu!"

Podle slovníku synonym je slovo "lhostejnost" možné nahradit slovy - studený, chladný, nezúčastněný, apatický, pohodlný, flegmatický,... Často jsem přemýšlela, proč se obrazně řečeno stahujeme do ulity, když se nachomýtneme k situaci, která se nám nelíbí, která nám vadí, při které se porušují pravidla. Proč nepožádáme muže kouřícího v přístřešku na zastávce pod nápisem "Kouření zakázáno", aby buď cigaretu típnul, nebo šel dýmit za hranice zastávky? Proč neupozorníme osoby předbíhající frontu u jezdících schodů, že se mají zařadit na konec? Proč se nezeptáme policistů, kteří projíždějí ulicí s auty zaparkovanými na chodníku, proč nezasáhnou? Proč neokřikneme omladinu, aby zmírnila svůj vulgární slovník? Proč neupozorníme člověka plivajícího na ulici, že roznáší bacily? Proč nesdělíme lidem halasně se vybavujícím v autobusu, že ruší ostatní cestucí? Proč v tramvaji nepožádáme matku řvoucího hysterického dítěte, které se dožaduje bonbónu, aby dítě utišila, nebo vystoupila? A co na silnicích, v úřadech, v prodejnách, u lékařů,...? Bojíme se? Bojíme se agresivity slovní i fyzické, bojíme se odsouzení, zvláště v případě matek s malými dětmi? Bojíme se nepochopení okolí? Bojíme se, že se nám vše ve špatném slova smyslu vrátí jako bumerang? Mlčky přihlížíme, posloucháme, přivíráme oči, otáčíme hlavu, předstíráme zaujetí něčím jiným, raději vystoupíme...

V jednom bytovém družstvu si platí domovníka, který v domě bydlí a denně prochází stejnými dveřmi, u kterých je již týden porouchaný zámek, a nic se neděje. Domovník čeká, až někdo na závadu upozorní, pak bude muset opravit. Množství družstevníků, kteří si nechtějí pálit prsty, je zdrcující. Když na členské schůzi nějaký odvážlivec upozorní na domovníkovu špatně odváděnou práci, k jeho názoru se připojí sousedé, které je možné spočítat na prstech jedné ruky. Ostatní, bydlící ve 120 bytech, mlčí. Zato na ulici se rozjedou, kritizují, nadávají a na otázku, proč nevyužijí možnosti členské schůze, jen pokrčí rameny, že si nechtějí znepřátelit představenstvo. Je toto také lhostejnost?

Kdysi jedna učitelka vyprávěla o žákyni ve své sedmé třídě, která se v prospěchu rapidně zhoršovala. Při pobytu ve škole v přírodě se jí dívka v dlouhém dopisu svěřila o fyzických dotycích jejího otčíma. Učitelka si nevěděla rady, proto šla za ředitelkou, která po emotivním rozhovoru s děvčetem předala záležitost policii. Velmi, opravdu velmi zkráceně řečeno, viník šel na pět let za mříže. Tehdy se ve městě diskutovalo o tom, jak to, že si nikdo, kromě učitelky, ničeho nevšiml? Nezájem? Lhostejnost? Obava před nálepkou práskač?

Několikrát jsem ve veřejném dopravním prostředku požádala sedícího mladíky se sluchátky na uších a se zavřenýma očima, kteří předstírali hluboký spánek, aby pustili sednout vetchou stařenku klátící se nad jeho skloněnou hlavu. Ke cti těmto osloveným musím dodat, že se ihned probrali, vyskočili a úslužně místo uvolnili. Jednou jsem si neodpustila poznámku, že za ochotu a ohleduplnost se opravdu dotyčný nemusí stydět.

Hledala jsem příčinu naší nevšímavosti. Vidím ji ve špatných příkladech v rodinách. Vidím ji v nedodržování pravidel a následném nepostihování. Lidé si stále více uvědomují, že si mohou stále více dovolovat, protože se nikomu nic nestane. Trest dostane kluk, který v obchodě ukradne čokoládu. Do vězení půjde podnikatel, který zpronevěří půl milionu korun. Člověk přistižený za volantem jedoucího vozu s telefonem na uchu si vyslechne: tytyty, to už příště nedělej! Úředníkovi se sníží osobní ohodnocení, protože dal razítko na jiný dokument. Velké korupční kauzy, miliardové a stamilionové zpronevěry a další donebevolající zhůvěřilosti zůstanou bez viníka. Tak proč by si jedinec pálil prsty s puberťákem, který odhodí nedopalek cigarety na chodník? Jenže, kam ten svět spěje? Jak to s námi dopadne, když lhostejnost ovládne naše životy?

"Až se svět ohlédne za naším stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno krutostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli." Martin Luther King

Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Tollarová
Když jsem jela naposledy vlakem do Prahy, seděla se mnou v kupé rodinka. Máma, táta, kluk asi 5 a holčička tak 2 roky. Kluk neustále chodil na chodbičku a zpátky, neúnavně otvíral a zavíral dveře. Holčička normálně v botách stála na látkových sedadlech. Že si tam pak někdo sedne? To je přece fuk ... ale jsem srab, mlčela jsem až do Prahy.
Jarmila Komberec Jakubcová
Zajímavý článek nutící k zamyšlení - dík.
Zdenka Jírová
Váš článek se mi líbí, protože odhaluje viditelnou současnost. Většina lidí raději mlčky trpí než by se ozvala a nestoudní lidé toho využívají a nejsou to jen mladí. Dnes při jízdě trolejbusem si starší paní povídala s někým v mobilu, že to slyšel celý trolejbus. A trvalo to asi 10 minut. Rozebírala svou domácnost. Pak jsem byla u holiče,kde byla dospělá dcera s dvěma dětmi ve věku asi 3 a 4 roky. Byla s nimi i babička, která se s dcerou celou dobu bavila. Děti se samozřejmě nudily a začaly být dost rozjívené. Rozhazovaly nějaké předměty kadeřnice. Matce ani babičce to nevadilo, hovořily dál a kadeřnice musela dětem zabránit v jejich činnosti. Byly hlučné , pak pobrekávaly. Babička, která čekala, až bude dcera hotová, místo aby šla s dětmi v dnešním nádherném dni ven do blízkého parku, tak tam radši trápila děti čekáním. Jsem také babička a vždy jsem si vnuka v podobných situacích odvedla ven a vrátila se až po dohodnuté době.
Eva Mužíková
Ono je to opravdu těžké, na jedné straně strach z reakce, na druhé straně v člověku vše vře, rád by zasáhl. Já uvedu jeden případ. V našem parku seděla na lavičce parta mladých, kolem dokola byli podestláni tím, co patří do odpadkového koše... Místo abych je pokárala, po pozdravu jsem se jich s úsměvem zeptala : " Nebude vám vadit, když to tady po vás uklidím?? "... rázem bylo vše v odpadkovém koši, dokonce i s omluvou.....
Ilona Kolářová
Jano,mám ten samý problém.Uz jsem přemýšlela,že vyrobim ceduli "prosím, nechoďte nám po hlavach" a položím ji na cestičku před vsypovou jamku mých rodičů.Mam já v první řadě a pořád tam přes ní lezou lidi.
Jana Šenbergerová
Tento článek je vodou na můj mlýn. Upozornění na nepravosti nepokládám za kárání a také si nemyslím, že jsem tím, komu přísluší kárat. Nicméně po zcela čerstvé zkušenosti z návštěvy hřbitova v rámci "Dušiček" jsem pochopila, že mnozí lidé, nejen mladí, vůbec nechápou, co je slušnost a ohleduplnost. U vsypové loučky jsou cedule, které slušně upozorňují, že se na ni nemá svévolně vstupovat ( pochopitelně z pietních důvodů) a nemají klást květiny ani svíčky. Pro ty je vyhrazen prostor kolem loučky. Už zdálky jsem viděla, že louka je posetá "pietními předměty". Když jsme se k ní blížili, uviděli jsme, jak někdo opět kráčí po trávníku, aby tam položil květiny. Dcera slušně upozornila, že by se nemělo šlapat po ostatcích, jak upozorňují cedule. Se zlou se potázala. Zřejmě syn měl v úmyslu dát květiny jinam, ale paní se nechala slyšet, že tam chodí všichni a ona tam má manžela, tak ať mlčí a nekazí jí pietní chvíli. Když si dcera dovolila dodat, že tam má tatínka a já také manžela, pustil se do ní zbytek doprovodu, ať se nestará, že to není její věc. Já si ovšem myslím, že to je i naše věc a požádám příslušného zřizovatele o sjednání nápravy. Jen se obávám, aby raději neodstanili ty tabule místo odklizení toho, co na loučku nepatří. Ta louka je od jara plná lučního kvítí a mě čerti berou, když ji hyzdí, co na louku nepatří, a navíc se nedá bez problémů kosit, aby byla stále upravená a hezká.
Julie Vargová
Íčkaři, díky, díky, díky. Vaše komentáře v sobě mají mnoho námětů na další zamyšlení. Paní Halátová, můj článek není o mně, přesto: v restauraci požádám o výměnu špinavého ubrusu, běžně upozorňuji mladší, aby uvolnili místo starším, při odchodu z obchodu nedávám přednost těm, kteří se hrnou dovnitř a upozorním na pravidla, požádám řidiče tramvaje, aby zakročil, když se něco nepatřičného děje uvnitř vozu,... Pokud by porušování psaných pravidel bylo náležitě sankcionováno, myslím, že by se postupně lidé naučili ohleduplnosti. - Nesouhlasím s tvrzením, že současná lhostejnost má kořeny v minulém režimu. Naopak, domnívám se, že na našem chování se podepsalo uplynulých 29 let. Jako důkaz vidím stoupající neúctu ke stáří.
Martina Salingerová
Kdo by se vydával všanc předem prohranému konfliktu? Díky naším médiím, která vyhlásila generační válku, se ze starších lidí stala štvaná zvěř. Zatím nikoli lovná, ale i toho se můžeme dočkat. Mladí jsou vychovávání v tom smyslu, že "tato země není pro starý". Tím je řečeno vše. V médiích takřka není dne, kdy by se toto tvrzení v nějaké podobě neobjevovalo. Jen pár jedinců je ochotno riskovat, ale nástupce mít nebudou.
Marie Doušová
Někdy je nutné reagovat , ale mám zkušenost , že je někdy lépe mlčet. Každý se musí rozhodnout , zda upozornění bude přijato a nebo se obrátí proti Vám. Nemůžeme stále někoho okřikovat a myslet si , že to pomůže. I pokárat se musí umět.
olga skopanova
Když to je těžké na jedné straně oprávněný strach z odvety od toho, kdo je pokárán na druhé straně málokdo dokáže pokárat tak, aby neponižoval a nementoroval.
Věra Ježková
„Lhostejnost, byť bychom ji nazývali jakkoli jinak, je strašnou a trvalou formou krutosti.“ M. Proust
Zuzana Pivcová
Julko, někdy bych byla ráda statečnější, ale bohužel vždy nepřekonám obavy z možné reakce. Vím o několika případech, kdy napomenutý člověk hrubě napadl toho, kdo ho pokáral, a způsobil mu těžké zranění - podrazil starší paní dodatečně na eskalátoru nohy, až upadla a zlomila si ruku atd. Asi dvakrát jsem to udělala, ale jednou jsem měla opravdu pak strach, co bude.
Dana Puchalská
Julie, celý život mně leze na nervy lidská bezohlednost a lhostejnost. A když už je to" přes čáru "tak se ozvu. Naposled dneska cestou v autobuse. Děťátka řvala jak na lesy a poletovala po busu jak po pláni. A pánům rodičům to bylo úplně jedno, protože právě probírali nějakou super důležitou akci po telefonu. A kluci se sluchátky jsou určitě lepší, než slečny s botama na sedačce.
Libuše Křapová
Paní Halátová, nekárejte druhé, napřed napište, co děláte sama. Tenhle váš přístup považuji za velmi nevhodný. Julie není vaše dcera ani podřízená.
Věra Halátová
Paní Vargová, předpokládám, že jdete příkladem. Že se nebojíte někoho upozornit např. na to, že nemá mít nohy na sedačce, nebo že kouří na místě, kde je kouření zakázáno. Píšete "proč neupozorníme". Pište o sobě, jak jste statečná a odvážná. Nepište o tom, že "my něco neuděláme".
Naděžda Špásová
Občas na něco upozorním, připadám si sice blbě, ale jen tak koukat nevydržím. Znají mě na Magistrátu, protože tam nahlašuji, když je kolem nepořádek. A ti jsou kupodivu rádi. Lhostejnost lidí narůstá, protože narůstá beztrestnost.
Zorka Horká
Taky jsem se spálila a tady na íčku :-(
Jitka Caklová
Jednou jsem se "spálila", to když jsem si dovolila slušně požádat školáky, aby neseděli na lavičce na opěradlech a nohy nedávali tam, kde normální člověk sedí. A mohu říci, jednou stačilo :-(
ivana kosťunová
Julie-občas se pokusíme, alespoň někteří z nás. Ale jak správně píšete, dojedeme na nezájem okolí. Dle mého názoru je to vlastnost vypěstovaná minulým režimem-hlavně na sebe neupozorňovat. Záleží ale na závažnosti jednotlivých případů. Na špatně zaparkované auto bych policajty také neupozorňovala. Nejsem práskač :))
Libuše Křapová
Julie, té nevšímavosti je opravdu kolem nás hodně. sama za sebe musím říct, že přestože mladou generaci neodsuzuji šmahem, dávám si pozor, koho oslovím a na co koho upozorním. Té slečně s nohama nahoru bych možná odsekla stejným způsobem, že se starám o sebe - abych si příště nesedla na špinavé sedadlo. Ale zase je fakt, že potřebné odpovědi mne napadnou většinou až druhý den ráno. Jinak - s těmi mládenci, co vytáhnou z uší sluchátko, jste mne rozesmála. Podobnou zkušenost mám i já. Pro svůj orientační nesmysl s chybějící prostorovou představivostí se často ztrácím. Když se potřebuji zeptat na cestu, zásadně je v té chvíli kolem mne jen mládež se sluchátkem v uchu. Pokaždé se ale při mém dotazu zastaví, usmějí, vytáhnou sluchátko a ukáží cestu. A často mne ještě kousek doprovodí. :-)