Jak šel čas: A naposledy tam byla školka
Foto: autor

Jak šel čas: A naposledy tam byla školka

28. 10. 2018

Dovolím si upozornit že tento příběh není pro každého, je dlouhý a náročný.

Je to už dávno, možná i několik let co jsem vezl něco do Raspenavy. Všiml jsem si tam zvláštního domu. Měl zatlučená okna, ale i tak bylo vidět že to byl kdysi krásný barák stavěný v panském stylu, prý klasicistním. Kolem dokola pozůstatky parku včetně kašny, ale nyní očividně opuštěný.

Tak to bylo na úvod, ale abych vás a hlavně tu mladší generaci uvedl do problému, musím napsat něco o historii našeho pohraničí.

Rozvoj tohoto kraje ukončila první světová válka. Po ní došlo 28. října 1918 k vyhlášení Československa. Zdejší pohraničí obývané především Němci se však pokusilo od nově vzniklého státu odtrhnout. Vyhlásilo samostatnou provincii nazvanou Deutschböhmen, tedy Německé Čechy jejímž centrem se stal Liberec. Obdobné provincie se v té době vytvořily i v dalších pohraničních oblastech. Československá vláda vyslala k obnově svrchovanosti země armádu, která území během prosince 1918 obsadila. Rozhodnutí Pařížské mírové konference (1919) přisoudilo pohraniční oblasti obývané převážně Němci Československu.

Vypuknutí světové hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století mělo za následek snižování počtu zaměstnanců ve zdejších průmyslových podnicích či dokonce zastavování výroby. (Baťa to řešil tak že si od zaměstnanců nechal odsouhlasit snížení mezd na třicet procent). Následný vzestup fašismu v sousedním Německu vedl německé obyvatelstvo žijící na československém území ke snaze získat autonomii pro příhraniční oblasti osídlené především Němci. Například majitelé textilky v Luhu, bratři Richterové, se tajně ještě s dalšími průmyslníky z okolí scházeli v Dolním Polubném s představiteli Henleinovy Sudetoněmecké strany.

V komunálních volbách konaných roku 1938 se do patnáctičlenného lužeckého zastupitelstva dostalo 11 příslušníků Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) a plánovali společný postup proti Československu.

Po konci války v roce 1945 bylo v pohraničních Čechách něco kolem tří milionů Němců, z nichž prokazatelně, to je 99% hlasovalo pro Hitlera Henleina  a  Velkoněmeckou říši, tudíž potencionální nepřátelé našeho státu. Dalo se tedy předpokládat, pokud tu zůstanou, že časem vznikne Severočeská Německá spolková republika. Ta snaha spojit se územně politicky i kulturně se svojí „vlastí“ byla předem jasná, i když padl Berlín a prohráli válku, chtělo to jen čas.

Obec Raspenava (Raspenau). Odkaz zde.

 Nadmořská výška katastru se pohybuje od 320 do 800 m. Přesné datum založení není známo. První zmínky se objevují roku 1343. Skládá ze tří částí a to Raspenavy, Luhu, Lužce a osady Peklo. V německém originále je to Raspenau, Aus Mildeneichen, Mildenau, Karolinthal. Celé to osídlení se táhne několik kilometrů podle silnice a říčky Smědé (občas divoký horský potok), takže byly zřízené tři vlakové zastávky, dnes tu jezdí motoráček. Její okolí bylo v té době prosperující průmyslovou oblastí. Tkalcovny, železárny hamr s vlastní těžbou rudy, těžba a zpracování vápence, práce v lesích, a možná mne i doplníte. Ty průmyslové stavby jsou vidět dodnes, ale předpokládám že většina je již zbourána.

Raspenava na vlastní oči.
Když jsem o této stavbě řekl své přítelkyni, projevila zájem se tam jet podívat. Tak jsme se tam minulý víkend vydali a po troše hledání získali postupně pár informací od starousedlíků. „ Jóóó, to byla kdysi školka, ano, její majitelé bydlí nedaleko.“   Pokračovali jsme v pátrání a našli mladý pár, tak kolem třiceti let. Z rozhovoru s nimi vyplynulo, že jsou skoromajitelé a potomci původních vlastníků. Toto sídlo patřilo rodu továrníka Gustava von Richtera z Wittbachu. Tito podnikatelé zde vybudovali veškerý průmysl, a to hlavně úpravny a přádelny vlny. Jak jsme zjistili dále i z jiných rozhovorů s místními obyvateli, bylo to rozsáhlé průmyslové hospodářství zahrnující široké okolí. Nejen, že dávalo práci místním  v továrně a na navazujícím statku, ale svážela se sem vlna ze širokého okolí a tudíž na těch horách existoval ovčácko-pastevecký průmysl a na něj navazovala spousta dalších činností. 

Ale vraťme se k tomu domu. Paní která měla klíče od areálu a již jsme našli nedaleko nás celkem ochotně provedla po zahradě, ale tvářila se dost neštastně, asi jsme nebyli první a bylo znát, že neví co s tím, a že je to zřejmě odsouzeno k zániku. Pokud byl dům obyvatelný a ve "správě státu", fungovala v něm školka a pár bytů v podkroví, ale do oprav se příliš neinvestovalo a dům postupně chátral. Nyní už je desítky let prázdný, okna zatlučená a jenom zachovalá vitráž na přední straně upozorňuje na jeho bývalou honosnost a krásu. Není zde voda, odpady, topilo se v každé místnosti kachlovými kamny a ostatní můžete posoudit z fotek.

Zpět k historii. Na tomto kraji se podepsaly roky 1945 až 1948, Benešovy dekrety o znárodnění, a to co následovalo.  Z kdysi ne zrovna bohatého, ale soběstačného pohraničí, kde se lidé (a není podstatná národnost) zpětně po stovky let uživili, se stalo chudé pohraničí. Těchto „továrnických“ domů najdete mnoho, jsou v každém městečku, to znamená, že tam byla práce. Páni továrníci si mohli takovéto stavby dovolit, a nejen domy, ale hlavně továrny a mnoho dalšího. Ale co nastalo? Němci byli odsunuti, majetek zabaven podle § 52 odst. 2 TZ, a svěřen do Národní správy. I když stát nedovolil odejít řídícím pracovníkům podniků a byli dosazeni „národní správci“, firmy „jako“ fungovaly. Jenže v této sestavě a prakticky bez kvalifikovaných zaměstnanců a obchodních vztahů nebyl zájem ani možnost udržet ziskový provoz.

Nevím, jestli tehdy existovalo rozumné řešení, ale tato opatření se záhy projevila a tehdy vzniklo rčení „chudé pohraničí“.

Ale fuj, to není pravda, to začalo Benešovými dekrety, rabováním za přispění RG (Rudé, Revoluční, Rabovací gardy, vyberte si) pokračovalo vládou Gottwalda a Čepičky jako ministra obrany, znárodněním v roce 1948 a následoval vznik třetího odboje, studená válka, zbrojení, a možnost svrhnutí vlády komunistů a vyvrcholilo to měnovou reformou v roce 1953. 

Dějiny se prostě píšou tak, jak to momentálně potřebuje vládnoucí ideologie," vypráví Eva Převrátilová, rodačka ze mlýna v osadě Rakovice u Čimelic, která byla jako dvanáctiletá přítomna podepsání kapitulace v roce 1945.

Takže máme co jsme chtěli, spousta takových nádherných staveb v kdysi soběstačném pohraničí je na spadnutí, a jenom z těch fragmentů můžeme usuzovat na bývalý rozkvět a bohatství těchto měst. Jak jsem se mohl přesvědčit, negativní vývoj nastoupený po r. 1948 pokračuje dodnes. Průmysl zde není prakticky žádný, za prací se musí jezdit do okolních velkých měst, nejsou peníze, nemovitosti chátrají, opravuje se jen to nejnutnější. Něco zachránili chalupáři, něco spadne samo.

Karolinthal (od roku 1947 Peklo) Odkaz zde.

Jinak též Frowergen in Heller, Höllner Schafferey, Höllner Meyerhof, Karolinenthal nebo Carolinenthal, Karolinthal, Karolinsthal, Karolinthal. Tento název Peklo platí od poloviny roku 1947 a je to základní sídelní jednotka města Raspenava.

Vznikla roku 1780 v místech, kde do té doby hospodařil poplužní dvůr. Mezi roky 1783 a 1850 bylo sice Peklo samostatné, ale jinak spadalo pod Lužec, od roku 1950 je součástí Raspenavy.

Rozvoj obce v 19. Století si vynutil stavbu základní školy a vznik hasičského sboru. Raspenavští hasiči oslavili 130 let existence svého sboru, prvním velitelem sboru byl obchodník Antonín Hugo Richter. Možná je i jedné z fotografií.

Porcelánka zde byla v provozu do začátku první války. Tiše závidím tu tvořivost. Mám doklady (viz foto), že toto zboží se draží pod značkou "Fabriken zu Mildeneichen und Raspenau G. Robrecht" i na světových webech. Další foto zde.

Během let 1832 a 1833 pobýval v Pekle na handlu, tedy výměnném pobytu, Antonín Zeman, otec spisovatele Antala Staška a děda Ivana Olbrachta. Také Václav Kaplický (1895–1982), český spisovatel, který se do Pekla jezdil rekreovat a sepsal tu romány Železná koruna a Kladivo na čarodějnice  (1963).

V roce 1986 vybudoval Petr Krumphanzel v pekelském údolí v místech původních rašelinných luk rybník „Petr“. V těchto místech se dříve do rašeliny při morových epidemiích ukládala těla zemřelých. Na pozemku, kde dnes stojí objekt bývalé školy stávala dříve zahradnická usedlost, ve které žil domácí tkadlec Gottfried Richter. Zde do jeho řemesla pronikal i jeho syn Anton (1805–1877), jenž se pak stal zakladatelem pozdějšího velkoprůmyslnického rodu jehož zbytky továrny v Luhu ještě stojí. Na počátku 20. století působila v Pekle dvě kramářství, dále prodejce galanterního zboží a hraček.  Franz Richter prodával umělá hnojiva. V provozu byla též tabáková trafika. V minulém století působilo v Pekle pastvinářské družstvo, jemuž po druhé světové válce pomáhali i skauti, kteří v okolí osady tábořili. Například během července 1947 stanovali na zdejších loukách skauti z Broumova, mezi něž patřil i pozdější hudebník Václav Hybš.

Vila továrníka Gustava von Richtera z Wittbachu.  ( 24.2.1839- 24.2.1914 ). Člověk by brečel, když vidí, jaké hodnoty jdou do háje….. Nedokáži se pro nepřehlednost zabývat jednotlivými osobami tohoto rodu, tak je beru jako celek. Architekt Josef Tölk 1861-1927 zpracoval návrh a tato vila byla postavena mezi lety 1882–1883. (za rok - dva?) Nechal si ji postavit Gustav von Richter z Wittbachu, syn zakladatele Raspenavské přádelny.

Při pohledu z parku je znát, že architekt i majitel si potrpěli na hodně zdobných prvků včetně sousoší na šítu průčelí, které podle nme směřovalo kolem kašny alejí k hlavní bráně na silnici. Pátráme dál. O vzrůstající prosperitě tohoto rodu svědčí i to, že má na místním hřbitově vlastní kapli naproti kostelu a snad dvacet hrobových míst s krásnými náhrobky.

Cituji Památkový ústav…
Vila Gustava Richtera z Wittbachu byla realizována mezi lety 1882–1883  Je dokladem vkusu, kterým se reprezentovala nově utvářená vysoká společenská vrstva na konci 19. století v prostředí maloměsta. Velmi hodnotným byl park obklopující vilu, jehož podoba se nám dochovala pouze na historických snímcích. V souvislosti se zasazením do rozsáhlé a upravené zahrady musela vila působit velmi honosným dojmem.Vila byla úzce spjata s vedlejší továrnou, kterou spolu v roce 1851 vybudovali Anton Richter, který již ve městě tkalcovnu vlastnil, a Johann Liebieg. Byla první mechanickou přádelnou česané příze a celá továrna nesla Liebiegovo jméno.

Interiér byl pro nás nepřístupný, ale na Youtube existuje video a z něj jsou tyto fotografie. Odkaz zde.

Již toto sídlo zaměstnalo v okolí mnoho lidí ve „službách“. Topení, v každé místnosti byla kachlová kamna, služebnictvo, zahradníci a mnoho navazujícího personálu. Takže tam, kde se vyplácejí mzdy, se začínají točit peníze a pozvedá to zdejší úroveň.

Holubník, stojí jako monument a vzpomínka v rozpadajícím se statku, který dříve byl součástí parku panského domu Richterů, dnes po rozdělení pozemků už patří jinému majiteli. Je to krásná, ale mrtvá stavba, do níž jako technické památky investovala i EU. Dále zde stojí i panská kočárárna ( přístřeší pro kočáry ), foceno za jízdy z auta.

Tkalcovna. Jejími zakladateli byli v roce 1889 bratři Josef Anton a Gustav Richterovi. Na přelomu 19. a 20. století již firma disponovala 16 000 vřeteny a pracovalo v ní na 300 zaměstnanců. Severně od železniční trati spojující Raspenavu s Bílým Potokem vybudovali majitelé firmy pro své zaměstnance dělnickou kolonii (domy čp. 255 až 269 v dnešní Okružní ulici) skládající se z typizovaných domků se zahrádkami systému „Mülhausen“ (podrobnosti nenalezeny). Během roku 1908 nechali majitelé do továrny nainstalovat čtyři elektromotory, které byly napájeny energií z přespolní elektrárny zřízené Antonem Richterem (otcem bratrů zakladatelů). Energie vyrobená touto elektrárnou nahradila parní pohon přádelny a později také osvětlovala Raspenavu a obce v jejím okolí.

Hhamr založený r. 1521. Právě výroba výzbroje pro Valdštejnovo vojsko způsobila vzestup Raspenavy. Zásoby železné rudy se získávaly z dolů na severním úpatí Jizerský hor, nebo se taktéž dovážely z jiných lokalit. Nejen že se v dnešní době v Jizerských horách železná ruda už netěží, ale už nejsou patrné ani stopy po jejím dobývání, ani stopy po hamru, ve kterém se zpracovávala.

Automatický mlýn. Původní mlýn vybudoval roku 1835 na katastru Luhu rychtář Josef Menzel. Tento mlýn ovšem 1898 vyhořel. Další záznam v kronikách je k roku 1909, kdy mlýn vlastnil Josef Wöhl z Arnoltic a v tomto roce objekt přestavoval kvůli instalaci turbíny. Od roku 1917 byl majitelem mlýna Rudolf Wöhl, jenž nechal roku 1920 přistavět západní železobetonový trakt a o devět let později (v roce 1929) železobetonové silo spolu s čističkou a větrákem.

Pomník z inspekční cesty Josefa II. ve Frýdlantském výběžku (1779). Na desce před pomníkem je nápis: V těchto místech se 16. 9. 1779 zastavil císař Josef II. Na památku jeho návštěvy byl darem Gustava Richtera von Wittbach postaven a 21. 9. 1913 odhalen tento pomník.

Císařovna Alžběta Rakouská a také česká královna zvaná Sissi. Filmy zde a zde. O původní pamětní desku, připomínající císařovnu a choť císaře Františka Josefa I. Sissi, se zasloužila místní sekce významného turistického sdružení v roce 1899. Donátorem pamětní desky byl starosta sekce horského spolku Oberwittigthal a textilní velkoprůmyslník Max Richter. Pamětní deska však na svém místě nevydržela dlouho. V roce 1923, kdy byl Národním shromážděním republiky Československé přijat Zákon na ochranu republiky, musela být deska, stejně jako většina symbolů zaniklého habsburského soustátí v celém Československu odstraněna. Dle svědectví měla být přemístěna do parku jedné z vil průmyslníků Richterů v Raspenavě, kde je svědectvím doložena do roku 1945. Poté již o původní desce žádné zprávy nalezeny nebyly (kdopak ji kam zakopal?). Dnes se s Sissi setkáte, přesněji s její podobiznou, která rakouskou císařovnu a českou královnu připomíná na pamětní desce. Slavnostně ji za přítomnosti rakouského velvyslance v ČR odhalili nedávno. Na cestu k Velkému Štolpichu se přitom císařovna vrátila po mnoha desetiletích.  Poznámka autora: Císařovna v těchto místech nikdy nebyla, ale předpokládám úzký vztah s továrníkem Richtrem, s tím že se jako evropské špičky průmyslu a politiky znali.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Raspenavě byl postaven 1906–1907  v neobarokním slohu. Byl vybudován v místě kde původně stával raně gotický kostelík, jehož existenci v roce 2012 doložily archeologické vykopávky. Gotický kostel byl ve 2. pol. 17. století barokně přestavěn, o dvě století později však přestal rostoucí obci dostačovat. Zdejší továrník Gustav von Richter proto financoval stavbu nového kostela. Z původního byla zachována jen věž a části vnitřního zařízení (hlavní oltář, varhanní skříň), nová svatyně v přechodném stylu mezi novobarokem a secesí vznikla podle projektu liberecké kanceláře Gustav Sachers Söhne (Gustav Sachers ml. a Anton Kropf). Přestavby bylo využito i k obrácení orientace kostela tak, aby průčelí směřovalo k hlavní silnici. Interiér vymaloval v letech 1912–13 Karl Krattner z Chrastavy. V závěru roku 2012 se Raspenava stala místem unikátního archeologického nálezu – odkaz zde. Při výkopech pro stavbu kanalizace archeologové našli základy gotického kostela, jehož stáří spadá do 14. či 15. století. Nejstarší a tedy nejhlouběji uložené kosterní nálezy jsou z 15. století, pohřbívalo se zde ale až do 18. století. Vyzvednuté ostatky chce farář Andrš pietně umístit do podzemních prostor raspenavského kostela. Nejprve ale projdou analýzou DNA, která pak bude porovnána s genetickou charakteristikou dnešních obyvatel. „Vzhledem k tomu, že tu došlo po válce téměř k úplné výměně obyvatelstva, nevím, zda se něco podaří najít," soudí starosta obce.

Richterova rodinná kaple, projektovaná roku 1895 autorem nových radnic v Liberci a Frýdlantě Franzem von Neumannem. Z této stavby a navazujících zhruba dvaceti hrobových míst s honosnými náhrobky je znát že tento rod je zde stovky let a zasloužil se o rozvoj kraje, třeba jen tím, že dal lidem práci. O nebývalé prosperitě rodu svědčí i to, že má na místním hřbitově vlastní kapli naproti kostelu. 

A jedna perlička. Během prohlídky areálu byl v oploceném a zamčeném areálu v zahradním altánku mladý pár a majitelka nám o nich řekla, že je zná, že to jsou jen místní Arabové.

Poznámka autora: Jistě jste poznali, že jsem jen historik amatér a můj pohled na dějiny je spíše hospodářský a obdivuji řemesla a umění našich předků. Může zde být mnoho nepřesností, protože německy (originální předválečné dokumenty ve švabachu) neumím a ani nechci. Pamatuji vzpomínky mých předků na okupaci i válku, kterou tento národ rozpoutal. I když se nedá popřít, což je i vidět z fotografií, že tehdy dokázali dělat krásné věci a založit průmysl i v horských podmínkách.

A na závěr? Chtěl jsem se s vámi podělit o příběh jednoho domu a celého továrnického rodu, který mě osobně velmi zaujal. Určitě to není moje poslední návštěva tohoto zapomenutého kraje. Takovýchto staveb je více a padají a chátrají……..

Zdroj: archiv autota a volně dostupné informace na internetu.

Hodnocení:
(5 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Bartošová
Čtu už po soutěži a nedivím se, že jste vyhrál. Gratuluji.
Libor Ptáček
Frantušku, máš pravdu, dostanu titul PUDr. prej přímo od Rašky. Jen nikdo netuší že pro dlouhost článku zůstalo mnoho informací a fotek nepoužito, a že tam musíme někdy znova, dofotit a dopovídat to co jsme nestihli, tak že to není konečná.
František Matoušek
To není článek, to je diplomová práce. Skvostné. :-)
Jitka Caklová
A něco k tomu, co jsem v příspěvcích 31.10.2018 09:58 - 31.10.2018 10:57 napsala, váš mozek nevyplodí?
Libor Ptáček
A zase zamořená diskuse p. Caklovou. Pokud nedokážete dát z jedné vody na čisto svoje připomínky a musíte to psát po kouskách, doporučuji si to napřed napsat na nečisto ve Wordu a pak zkopírovat do diskuse. Ale hlavní je dát tomu čas aby tam bylo vše.
Jitka Caklová
Padá nám na hlavu i pod nohama všechno, co se díky schopnostem buržoustů, továrníků, bankéřů a hlavně dělného lidu podařilo vybudovat. Nevím čemu prospělo, že jim "zakroutili krkem".
Jitka Caklová
Žádáme svobodu slova a druhému ji nedopřáváme? Vnímám trochu souvislost s dnešní Otázkou dne. :-)
Jitka Caklová
Mě mohou mrzet jen vlastní neúspěchy, nikoliv to co dělá druhý.
Jitka Caklová
Pane Ptáčku, mrzet vás může co chce, ty pocity znám, také jsem byla taková. Dnes mě nemrzí nic, protože někdo mluví ze života, někdo, jak se mu to hodí "do krámu". Já jsem před prací a životem na vesnici z venkova neutekla a rodiče na propachtovaném hospodářství "buržousta", pana továrníka Hyblera, dosáhli poctivou prací takových výsledků, jakých ve svém dalším životě nikdy nedocílili. Svůj postoj k životu jsem vyjádřila v citátech. Možná jste v soutěži zvítězil právě díky mému "pobuřujícímu" příspěvku a vítězství vám přeji :-) 30.10.2018 13:37
Libor Ptáček
Díky za diskusi k věci, jen mne mrzí vstup paní Caklové, jinak rušitelkou diskusí, a to poznámkou u obou článků která je vytržena z kontextu, no jak se to hodí. Z článku Karla Pacnera vytrhla jednu větu a použila ji proti všem. Kléma řekl v roce 1929 „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk.“ Ale řekl to velkoburžoazii, bankéřům, továrníkům a dalším, což v té době bylo na místě. To že se to po válce zvrhlo v boj proti třetímu odboji a všem nepřátelům socializmu už je věc jiná, ale šlo o přežití poúnorových vlád tak že ten boj už neměl pravidla a smetl každého „nepřítele“.
Soňa Prachfeldová
Moc se mi Libore Váš příspěvek líbil. Dal jste si s tím velikou práci. Pocházím též z bývalých Sudet, tu se rabovalo a rabovalo a ničilo. Jen kolik nádherných památek , kostelů a j. co nebylo přímo zbouráno, z toho byly demolice po čase. jen v těch zabraných domech se usadili největší straníci. A ty následky ve vývoji krajiny neseme dodnes. Byla jsem tehdy 2letá žabka, když jsme museli opustit s babičkou a dědou rodinný baráček a vše tam nechat. Byly to moc těžké časy !!!
Jitka Caklová
Buďte si jistý, že vyhrajete i bez mého hlasu :-)
Libor Ptáček
Pokud chcete, třeba jen morálně podpořit tento článek a chátrající budovu, můžete dát hlas v soutěži „Čtenáři portálu i60 se podíleli na oslavách 100 let republiky“.
Jitka Caklová
Reaguji zde stejně jako u článku Očima spisovatele Karla Pacnera: Chodíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk. Otevřenost, která přišla poněkud pozdě. Nikdy to nepochopí lidé, kteří svoji důstojnost vyměnili za "plný talíř" a nikdy nepřiznali a do dnes nepochopili, že se tím nechali srazit na kolena. A dodávám v souvislosti s mým článkem Z mého archívu příběh třetí: Návrat do dětství ve vzpomínkách: To jste to neviděli před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety? Proč jste ty "pracovité, chytré, vzdělané a odvážné nechali hnít v kriminálech, nebo na dnech, odkud neměli šanci se vydrápat? Dnes máme co nám patří a místo toho abychom přiznali i díl svojí viny, brečíme na cizím hrobě a dojímáme se cizím neštěstím.
ivana kosťunová
To pohraničí byla jedna velká tragedie jak pro původní obyvatele, tak pro ty, kteří to pohraničí osídlovali. Jako obyvatel bývalého pohraničí vím o tom taky své. Je to zajímavé a nevyčerpatelné téma. Zuzka v komentáři včera v 19:22 do toho vnesla nový pohled, řekla bych, že pojmenovala pravou příčinu. Doufám, že ve svém objevování budeš dál pokračovat a s výsledky nás seznámíš.
Libor Ptáček
Děkuji za komentáře. Já jsem se dostal řízením osudu po roce 1973 do pohraničí a to na Chomutovsko. Zůstal jsem tam deset let a za tu dobu poznal desítky neodsunutých němců. Vše už staří a životem zkušení lidé. V kovárně se mluvilo ven německy a já jako Pražák jen čuměl. I osudy těchto lidí v jejich podání již byly prezentovány tak jak si doba žádala. Jeden už hodně starý pán Helmut a výborný svářeč byl vyreklamován od Stalingradu na svářečské práce do zbrojovky. Osobně nebo pracovně jsem se blíže setkal asi s deseti z nich a nepoznal jsem pracovitější a zodpovědnější lidi. A pravda je že dosídlení češi a jejich potomci, to byla už jiná sorta. Ta doba i ta místa ještě hodně pamatovala a později vše zabrali doly a byl na vždy konec. K mé otázce z článku, bylo tenkrát rozumné řešení?
Dana Puchalská
Libore, děkuji za zajímavý a krásnými fotografiemi doplněný článek. Musela to být práce skutečně mravenčí, máš můj obdiv. Ještě jednou děkuju.
Zuzana Pivcová
Libore, jsem ráda, žes ten článek napsal. A taky jsem ráda, že jsem pracovala ve vojenském archivu a měla přístup k dobové dokumentaci. Na otázku situace v Sudetech jsem narazila několikrát, byly zkrátka už za 1. republiky dost opomíjené, co se týkalo průmyslu, školství, kultury. A v době hospodářské krize na to doplatily ještě víc. A pak přišla vidina lepší budoucnosti v rámci Říše. Je naprosto nepochopitelné, že to mělo ohlas?? Víc se mi o tom nechce psát, protože jsem si už jednou tady vysloužila komentář, že moji předci asi byli sudeťáci. To je velký omyl, nebyli. Ale snažím se najít k těm zlým důsledkům také příčiny. A ta první chyba byla už nespíš při začlenění těchto oblastí do Československa proti vůli německého obyvatelstva. A po válce? No, obyvatelstvo bylo vysídleno, ale noví čeští osídlenci přišli jen někam, řekněme do vhodnějších míst. Velké množství vsí a osad zaniklo, obyvatelstvo kleslo na desítky až nulu. Podle toho taky ty příhraniční oblasti vypadaly. Jenže stačilo z toho udělat hraniční vojenské prostory a nikdo tu bídnou skutečnost neviděl. Tam se zkrátka zastavil čas a není divu, že se dnes nikomu do obnovy nechce, když to nic nevynáší.
Oldřich Čepelka
To není jen architektonická ztráta, ale trvalý politický a lidský problém. Bolševik věří, že má nárok na bohatství, které někdo vytvořil a možná k němu i sám svýma rukama pomohl. Bohužel co mohl, to obvykle zničil. Nikdy ho nenapadlo, že to všechno musí nejdřív někdo vytvořit, ale že samotný ruce k tomu nestačí. Je zapotřebí taky hlava, poctivost a odvaha. Tvořit, budovat, předávat dalším generacím. (A stejně si pořád dost lidí myslí, že stačí si brát, vyžadovat, minimálně "ze společného", kam přispěli především ti pracovití, chytří, vzdělaní a odvážní.) V článku jsme vlastně viděli 100 let naší republiky v kostce. :-(
Oldřich Čepelka
Tak tohle je doopravdy matroš! Pečlivě, s trpělivostí a odborně zpracovaný článek. Občas jsem kolem toho domu projel směrem na hejnice, ale nikdy by mě nanapadlo se pustit do historického výzkumu. Všechna čest panu autorovi!
Mirek Hahn
Znám severní pohraničí, líbí se mi ta typická "německá" architektura a původní rozptýlená zástavba malých sídel. Díky za pohled na jeden z osudů.....
Libor Ptáček
Ivano, děkuji za komentář. K tomuto městu jsem našel tolik zajímavostí že bych za to mohl dostat i titul JUDr Mudr PUDr. Je toho na několik desítek stránek a stovku fotek, a nešlo to sem dát všechno. To je jako když se rodina balí na dovolenou. Auto už je plné a přesto zůstává spoustu věcí co se už nevejdou. Třeba téma šlechtických titulů po válce zakázaných. Dostávali je za RU lidé co něco dokázali a významně prospěli společnosti. V naší zvrácené době by je a to dědičně a s patřičnou rentou jistě dostali Bém, Janoušek, Kožený, Ritig a Kalousek určitě dva.
ivana kosťunová
Postavit vedle sebe staré a nové fotografie stejného objektu je snadné, ale prostudovat příslušnou literaturu, pojmenovat příčiny a následky, osobně ta místa navštívit a zkoumat, to už je kus badatelské práce. Protože sama žiji v bývalém pohraničí, dovedu ocenit, jak věrně je zde zachycena jeho hlavně poválečná atmosféra. Je to velmi autentické a pravdivé. Velmi tu práci s tím spojenou oceňuji.