Senior ve městě. Ohrožený druh
Ilustrace: ingimage.com

Senior ve městě. Ohrožený druh

1. 11. 2018

Říká se tomu prostorový ageismus. Vysoké schody, příliš rychle jedoucí eskalátory, málo přechodů pro chodce, málo zeleně. Cesta ven je únavná a vysilující. Tak mnozí lidé vyššího věku popisují život ve městě. Letošní vedra jen potvrdila, že většina českých měst k seniorům příliš přátelská není. Výraz prostorový ageismus používají architekti a sociologové stále častěji.

Vystihují tím stav, kdy život ve městě probíhá tak, že není příliš přívětivý k starším lidem. 

Typický příklad? Osmdesátiletá paní špatně chodí, žije sama v panelovém domě na sídlišti. Když se potřebuje dostat k lékaři, musí přejít přes velmi rušnou silnici, na které zelená na přechodu blikne na tak krátkou dobu, že dotyčná nestačí ani vkročit do vozovky. Když ujde pár krůčků, už na ní troubí auta, protože mají zelenou a ona červenou. Zmatkuje, je zoufalá. Pak ji čeká rušná tramvajová zastávka. Musí počkat, až přijde tramvaj bezbariérová, na typ s vysokými schůdky nemá šanci se dostat. Cestuje déle než půl hodiny. Pak ji čeká deset schodů do podchodu a deset zase nahoru. Což ji naprosto vyčerpá. Na polikliniku dorazí z vysokým tlakem, oteklýma nohama a totálně vystresovaná. Navíc celá cesta vede po otevřených prostranstvích, kde nejsou lavičky, na kterých by si mohla odpočinout. Nejsou tam ani stromy, takže cesta v letním počasí, kdy svítí slunce, je naprosto nesnesitelná. Taxík si ze své penze paní nemůže dovolit. Tak to je prostorový ageismus. „Nechci si stěžovat, ale když vidím, jak se všude budují nové cyklostezky, aquaparky a areály pro ježdění na skateboardu, říkám si, že by konečně někoho tam nahoře mohlo napadnout, že tady nežijí jen mladí sportovci, ale také staří nemocní lidé,“ podotýká dotyčná dáma.

Na toto téma se začíná pořádat čím dál více přednášek a diskusí. Zdá se, že je to odraz toho, že si společnost uvědomuje, že stárne a téměř každý má v rodině či okolí nějakého seniora. Na toto téma nedávno proběhl i festival s názvem Vzpurná Praha, kde se hovořilo právě o tom, že by radnice měly více zohledňovat to, co senioři očekávají od veřejného prostoru ve městech.

„Dělali jsme průzkum na téma, co seniorům vadí na městech, ve kterých žijí, a překvapilo nás, že místo toho, aby si stěžovali na nedostatek služeb nebo třeba drahé potraviny, velmi často zmiňovali obecnou estetiku. Například to, že je málo zeleně. Senioři si uvědomují, že zeleň je důležitá, protože ulice jsou pak chladnější,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová. Senioři často zmiňovali, že jim chybí dostatek veřejných toalet. Mnozí také upozorňovali na konkrétní typy laviček, která se v různých městech objevují. Mnohdy jde totiž o designové kousky, ze kterých se špatně vstává třeba jen proto, že nemají opěradla, o která by se člověk mohl opřít.

„U nás ve městě je v centru v parku taková ozdobná moderní kašna,“ vypráví jednaosmdesátiletý Karel z Ostravy. „Chodívám si k ní sednout na lavičku. Když byla v létě ta vedra, zul jsem se a vymáchal jsem si v ní nohy. Všichni kolemjdoucí se na mě dívali divně, včetně dvou strážníků. Ptal jsem se jich, zda je to zakázané. Řekli že ne, ale jak by to prý vypadalo, kdyby si v kašně každý myl nohy. Já si je nemyl, já je mám umyté, řekl jsem. Prostě jsem se chtěl ochladit. Vždy bylo normální namočit si nohy do potoka, když bylo vedro. Tak k čemu je ve městě spousta věcí jen na okrasu? Staví se spousta nových věcí, ale čím dál méně se hledí na jejich funkčnost, na to, aby lidem opravdu ulehčily život,“ dokončuje Karel své vyprávění.

Prostorový ageismus má mnoho podob. V jedné rodině například nedávno nákladně rekonstruovali rodinnou vilu. Koupelnu umístili do prvního patra. Vedou k ní schody. Nikdo nemyslel na to, že prarodičům je sedmdesát a může se časem stát, že do prvního patra prostě nevyjdou. „Nenapadlo nás na to upozornit, protože jsme v dobré kondici. Ale nedávno náš stejně starý kamarád těžce onemocněl a ukázalo se, že nemůže žít ve svém domě, protože je plný schodů. Tak jsme až pozdě přišli na to, že jsme si život do budoucna moc neulehčili,“ říkají dotyční.

Lidé si mnohdy myslí, že život ve městě je ve vysokém věku jednodušší než na vesnici, protože ve městě je více dostupných služeb, je tam fungující hromadná doprava a další možnosti. Jenže opak bývá pravdou. Mnohá města se stávají pro staré nemocné lidi nepřátelským prostředím plným nebezpečí, se kterým si nemají šanci poradit. Proto je dobře, že se o problému zvaném prostorový ageismus mluví. Třeba je to první krůček k tomu, že se s ním časem začne i něco dělat.

Hodnocení:
(4.9 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Gilda Floriánová
Příliš rychle jedoucí eskalátory v metru kritizovala a podivovala se té zbytečné rychlosti i moje dcera ve středním věku, žijící ve Frankfurtu/Mohanem - tam je takováto rychlost nemyslitelná - hrozí úraz nejen starším, ale i mladším lidem, dětem atp. Praha by s tím měla něco udělat !!!
Margita Melegova
Snad jedine co mi vadi jsou semafory, ty jsou vic prizpusobene pro auta nez pro chodce.
Soňa Prachfeldová
Je moc dobře že se veřejně mluví o problémech a obtížích stáří, každého to může jednou potkat, důležité je konat i my starší co jsme aktivní máme na tyto záležitosti upozorňovat zajímat se o projekty o územní plány a máme možnost požádat o změny na magistratech vše je o zájmu občanů každého věku ,pak může pomalu docházet ke zlepšování života i těch našich nejstarších.
Blanka Bílá
Paní Halátová, snad, když se něco podobného někomu stane v tom menším městečku, doufám, že lidé pomůžou.Mám zkušenosti z maloměsta, kde se najde takový pomocník za dlouhou dobu, ostatní dělají jakoby nic, pak se ale srocují jak na divadelní představení.
Věra Halátová
Já jsem se přistěhovala do menší obce z Brna, moje kamarádka z Prahy. Já jsem tady v horách zůstala, kamarádka a její rodina přesídlily zpět do Prahy. Ovšem, zde je mnohem levnější kadeřník, tak kamarádka, dnes už bývalá, užila služeb místní kadeřnice a tam jsme se setkaly. Doprovázel ji manžel, bývalý lesník. Mluvili jsme o zmámých, téměř celá rodina manžela mé kamarádky pracovala ve firmě, kde jsem pracovala i já. Ta paní najednou řekla: "A to mí vadí na těch malých městečkách. Každý o každém všechno ví. To v Praze....." Ano, je to pravda. Ale když jsem byla v Praze na služební cestě, udělalo se mi na Václaváku špatně, moc špatně. Kdybych se tam nesetkala se synem, který mi okamžitě pomohl, tak lidé kolem mne chodili, nikdo si mne nevšimnul a asi bych tam zahynula bídnou smrtí. Tady, když spadnu na ulici, hned každý ví, ano to je ta a ta paní. A pomůže mi.
Libor Ptáček
Dost smutné téma a lepší už to nebude, tak se to pokusím odlehčit. Jedna maminka kluků dvojčat si stěžovala na policajty a jejich výchovnou roli??? Její klučíčci vždy doběhli až na konec chodníku a tam počkali na mámu. Jednou někam oba pospíchali a tak začali strkat nožičky do silnice. A v to jeli okolo policajti. Tak, říká si máma, oni je sprdnou že lezou do silnice, ale oni zastavili a klučíčky převedli.
Oldřich Čepelka
Ageismus zahrnuje širokou problematiku. Třeba i postoje mladých lidí ke starým. některým připadá, že staří jsou jen na obtíž, vyžírají státní kasu a dělají fronty u pokladen. zčásti si za to můžeme sami. Mezi námi (ne na i60) je spousta lidí, kteří sedí doma tzak dlouho, až je navštíví nemoc, na všechno nadávají, čučí na telku a jsou líní se zvednout, všechnio je bolí, nikdo o ně prý nestojí, cítí se ohrožení a snaží se namíchnout ostatní, aby si aspoň tím nějak ulevili. Lituju je, ale některým není pomoci. My, aktivní na internetu, na procházkách, na zájezdech, v kurzech, v pohybu jim musíme připadat jako z jiné planety. Zajímalo by mě, kolik je kterých...
Jana Šenbergerová
Čím dál víc jsem ráda, že se o našem malém městě dá mluvit spíše jako o venkově. A kdybych se začala v jeho prostoru ztrácet, vždycky se najde někdo, kdo ví, kam mě dopravit.
Blanka Bílá
Je to opravdu někdy hodně náročné, i pro nás mladší.Mě poslední dobou vadí schody, hlavně tam, kde je neznámé prostředí a není se čeho podržet, tedy bez zábradlí.Na podzim jsem jela na návštěvu vlakem a už mám vypozorováno, že staví mimo nádražní budovu, tak se snažím jít do předního vagonu, pokud jede rychlík, je vpředu jen místenkový vagon. Tak mne potěšilo, že pán středního věku pomáhal při výstupu těm, kteří by seskok nezvládali.Někde jsou zase příliš vysoké perony a starší člověk by se potřeboval přidržet, aby se mohl odrazit, ale není čeho, občas se najde dobrá duše, co podá ruku.Přechody, semafory, podchody to taky moc neulehčují a jezdící schody taky ne.
Věra Ježková
Stará si ještě nepřipadám, pohybuji se celkem svižně, ale pokaždé se zarazím, než vstoupím v metru na schody jedoucí dolů. Zejména některé uhánějí na můj vkus až moc rychle. Nechápu, jak to zvládají lidé hůře pohybliví. Také mi vadí, že už se téměř vytratilo v dopravních prostředcích dříve běžné, že mladší pouští sednout starší. Ale to už je možná sociální ageismus.
Jana Kollinová
Článek je zajímavý. S výrazem ageismus jsem se seznámila až nyní. Doufám, že nezůstane jen jedním z mnoha novějších ..ismů a bude jedním z kriterií při realizacích nových projektů.
Eva Mužíková
Dano, i já bych z takového zážitku měla dobrý pocit. Při čtení jsem si s dovolením vzpomněla na slova Jitky, jejich dlouhé schody do domu nyní nevidí jako dobrý nápad, který se před lety zrodil. Krátké intervaly na přechodech mne také zlobí a to jsem zatím relativně čilá. Před časem na to doplatila moje dobrá znàmá, auto jí porazilo a na místě zemřela...
Dana Puchalská
U nás v ulici často parkují hasiči.Jdou si nakoupit a pak zase frčí dál. Nedávno jsem viděla to,co se mi moc líbilo. Po přechodu šla s chodítkem jedna opravdu stará paní. A ten hasič se u ní zastavil ,rukou zastavil auta na ulici a pomohl jí na druhou stranu. A na dalším přechodu zase. Nemáme tu totiž semafor. A na zpáteční cestě to udělal s dalšími dost starými a nemohoucími lidmi. A ještě si počkal,až budou na chodníku a zamával jim. Vím,je to maličká epizodka,ale potěší. A mezi námi,byl to mladý kluk a ještě fešák.
olga skopanova
V Lisabonu jsme já a moje dcera už dávno byly na druhé straně a na semaforu byla stále zelená.
Zuzana Pivcová
V tomto smyslu jsem se zmínila nedávno v článku o Albánii, že tam průvodčí vysadí seniora do autobusu a mladí ho samozřejmě hned pustí sednout. Já jsem dnes u nás na Chodově přecházela na světlech jako každé ráno, při hustém provozu si přes vozovku jen tak netroufnu. Skočila mi jednoznačně zelená, zprava se přiřítil auťák (dodávka) a bez jakéhokoliv zájmu o mě přefrčel přes zebru. Já se nikam necpu a dávám pozor, ale kdybych byla kousek dál, a právem, bylo po mně.
ivana kosťunová
Troubit na přechodu na pomalu přecházejícího seniora považuji za hulvátství nejtěžšího kalibru. Ale o tom to taky je. Nevšímavost okolí. Vždyť není nic těžkého zastavit senirovi chystajícímu se přejit silnici, a úsměvem mu dát najevo- klid, já počkám.. Také v tramvaji by se určitě našlo dost silných mužů, kteříby mohli pomoci hůře se pohybujícímu seniorovi nastoupit. Nás ve škole učili pomáhat starším lidem. Dnes se to neučí ? Já ještě tyto problémy nemám, al určitě to jednou taky přijde.