Spory v rodině: Oblíbená a neoblíbená babička
Ilustrační foto: ingimage.com

Spory v rodině: Oblíbená a neoblíbená babička

3. 11. 2018

Je to dost častý problém v rodinách. Jednu babičku mají děti rády a chtějí k ní často jezdit, tu druhou ne, protože je tolik nerozmazluje. Rodiče dětí se kvůli tomu často hádají.

Rodiče šestileté Natálie řeší velký problém. Dívenka se rozhodla, že babičku Květu, tedy mámu svého otce, nemá ráda. „Zpočátku jsme nechápali, mysleli jsme, že jde o nějaký rozmar, který přejde,“ vypráví Natálčin táta. „Kdykoli padlo, že půjdeme k babičce Květě nebo že přijde k nám, Natálka se začala mračit. Pak začala říkat, že k ní nechce, že ji nemá ráda. Před jednou návštěvou, kdy měla u babičky zůstat celou sobotu, protože jsme se ženou oba museli výjimečně do práce, tvrdila, že jí bolí bříško. Žena s ní místo do zaměstnání jela na pohotovost. Lékařka nás ujistila, že je malá zcela zdráva. Tak nám došlo, že simuluje, aby nemusela k babičce,“ vysvětluje.

Pozoruhodné je, že k druhé babičce ze strany matky, malá chodí ráda. Rodiče tedy začali zjišťovat, v čem je problém. Po čase na to přišli. Babička Květa, bývalá učitelka, je na vnučku přísnější. Umí odhadnout, kdy si malá moc vymýšlí. Nekupuje jí sladkosti. Snaží se s ní učit, dává jí různé hádanky, hlavolamy, nutí ji hrát hry, při kterých musí zapojit mozek a fantazii. Druhá babička splní  vše, co jí vidí na očích. Vždy se zeptá, co by Natálka chtěla dělat. Ta jí řekne, že si chce hrát na tabletu. „Takže babička ji nechá si hrát, k tomu jí snáší přeslazené bonbony a Natálie je spokojená. Musím říct, že ji raději dávám ke Květě, tedy mé tchýni, než k vlastní mámě, protože vím, že Květa ji prostě lépe vychovává, zatímco moje máma ji svou bezmeznou láskou ničí,“ říká Natálčina matka.  

Vnuka si kupuju
Zajímavý příběh, ale ne neobvyklý. V některých rodinách jsou vztahy mezi babičkami značně vyhrocené. Každá se snaží být co nejlepší, oblíbená, žádaná, lepší než ta druhá. Ano, rivalita mezi babičkami existuje a mnohé rozmazlené děti ji dokáží mistrně využívat.

„Přiznávám, že jsem vnukovi koupila nějakou dost drahou součást počítače, vlastně ani nevím, co to bylo,“ vypráví sedmašedesátiletá Naděžda. „Pořád o tom mluvil, syn tvrdil, že je to zbytečnost, že mu to nechce koupit. Při jedné rodinné sešlosti se druhá babička vyjádřila také v tom smyslu. Navíc začala vnuka kárat, že je hodně náročný. Viděla jsem, že ho to mrzí. Náročný je, ale je to hodný kluk, který se dobře učí. Tak jsem mu řekla, že to spolu půjdeme koupit. Vybral to, já to zaplatila. Od té doby vidím, že mě má radši. Častěji mi telefonuje, sem tam se u mě zastaví jen tak na pokec, což dříve nedělal. A k druhé babičce nechodí.“

Syn Naděždě vynadal, že vnuka rozmazluje, a hlavně, že jim o svém úmyslu koupit mu věc za několik tisíc, měla říct. „Naznačil mi, že si tak vnuka vlastně kupuju, že si zajišťuji jeho přízeň. No tak jo, částečně ano, přiznávám to,“ říká Naděžda. Být prarodičem není snadné. Je obtížné udržet hranici mezi velkou láskou, kterou zpravidla babičky a dědové k vnukům cítí a nutností být na ně aspoň trochu přísní. Ono se sice říká, že prarodiče jsou od toho, aby vnoučata rozmazlovali, ale i tady platí heslo: Všeho s mírou.

„Prarodičovská role má pro naše respondenty velkou subjektivní důležitost, více než polovina prarodičů ji označila za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě,“ říká socioložka Lucie Vidovičová, která na téma prarodičovství dělala průzkum. „Prarodičovská role je první či druhou nejdůležitější pro jednašedesát procent babiček, ale jen pro pětačtyřicet procent dědečků. Prominentní postavení prarodičovství mezi ostatními a to nejen rodinnými rolemi ukazuje i zjištění, že osmašedesát procent prarodičů ji označilo za roli, která jim přináší nejvíce radosti a štěstí. Opět tak odpovědělo více babiček, pětasedmdesát procent. Z dědečků jich to takto vnímá osmapadesát procent,“ vysvětluje socioložka. Takže je celkem pochopitelné, že některé babičky, pro které jsou vnoučata zdrojem absolutního štěstí, dělají vše pro to, aby je vnoučata zbožňovala. Je to vlastně přirozené. A přirozený je i určitý konkurenční boj mezi ženami.

„Moje manželka se nesnáší s matkou naší snachy,“ vypráví šedesátiletý Ivan. „Prostě si nesedly hned od začátku. Já mám snachu moc rád, syn si vybral dobře. Mluvil jsem s ní o tom, sama je z toho nešťastná. Ale dámy prostě soupeří o to, která má při rodinných akcích hlavní slovo, která upeče lepší dortík, která uvařila lepší svíčkovou, která koupila vnoučeti dražší dárek. Někdy je to k smíchu, někdy k nevydržení. Evidentně obě chtějí být dokonalé babičky. Dříve soupeřily s kolegyněmi v práci, teď soupeří v závodě o ideální milovanou babičku,“ říká.  

Jaká babička je ideální?  
Lucie Vidovičová mimo jiné zkoumala, co si vlastně dnešní seniorky pod pojmem ideální babička či ideální vztah k vnoučatům představují. „Současné ideály aktivního a úspěšného stárnutí ukazují směrem seberealizace a osobních voleb ohledně využití volného času, který však nemusí být jednoduše slučitelný s rozsáhlým poskytováním péče o vnoučata. Část žen se vymezuje vůči stereotypní představě babičky na plný úvazek. Zkoumané ženy aktivně vyjednávaly svou babičkovskou roli, to znamená především intenzitu péče o vnoučata, podle svých představ a přání. V našem šetření s názorem, že babička či dědeček na plný úvazek je přežitek, rozhodně souhlasilo dvacet tři procent dotázaných. Čtyřicet šest procent rozhodně nesouhlasilo. Třicet jedna procent bylo nerozhodnutých,“ vysvětluje.

Je to jasné, většina prarodičů chce se svými vnuky být, chce se o ně starat, pomáhat s jejich hlídáním či výchovou, ale u toho si zachovat vlastní život, vlastní koníčky. Ale stejně jako v jiných oblastech života, do kterých pronikla touha dělat vše dokonale a na sto procent, i tady se projevuje, že mnozí chtějí být dokonalými prarodiči. Hlavně dokonalejšími, než ti druzí. Někdy to vede k tomu, že dítě nechce svou lásku a přízeň dělit mezi všechny prarodiče, ale upne se na ty, kteří jsou na něj hodnější, kupují mu více dárků, vyhovují jeho přáním a rozmarům.

Každý, kdo se se soubojem prarodičů v rodině setkal, ví, že to je peklo. Každý, kdo má fungující rodinu, ve které se prarodiče z obou stran dokáží respektovat, by za to měl denně děkovat.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
Souhlasím s paní Gondášovou a s panem Bílým, ale jen z poloviny. Prarodiče mají rozmazlovat, taky to dělám, ale platí zde jako všude: všeho s mírou. I při tom rozmazlování musí děti vědět, kde je hranice, a co už tedy opravdu nejde dělat, koupit, sníst...
Jana Gondášová
Souhlasím pane Bílý, vychovávat mají rodiče, prarodiče hýčkají, pokud to neakceptují, nehlídat je prosté řešení
Josef Bílý
Řeknu to jednoduše : Rodiče , s kterými jsou děti nesrovnatelně déle a častěji, mají své děti vychovávat,učit,případně trestat , ale babičky a dědové jsou tady od toho, aby svá vnoučata rozmazlovali !! Tečka ! A pokud by mě zeť či snacha event. dcera či syn řekli, že si nepřejí abych dělal to a to a abych jim nekupoval to a to, tak jim řeknu ať si je o víkendech a o prázdninách hlídají sami !!
Věra Halátová
Ono jde o to, že i malé děti a velcí dospělí jsou si s někým sympatičtější, než s někým jiným. Jako malá jsem nechtěla být u matčiny matky. Byla drsná, nadávala mi, nějak mne neměla ráda. Otcova matka, to byla moje babička a já byla její nejmilejší vnučka. I když na ni moje matka neustále nadávala. Ale ona nebyla spokojena ani se svou vlastní matkou. Můj vnuk, bohužel, nemá kompletní rodinu, ale všichni se respektujeme a vnuk pobývá u své matky, otce, u mne i druhých prarodičů. Není v něm zášť - u dětí většinou vštípená někým - proti komukoliv z té celé "rodiny", i když vinou jeho rodičů rozklížené.