Podzimní nostalgie
Ilustrační foto: Elena Valeriánová

Podzimní nostalgie

4. 11. 2018

Ódy na podzim se rozběhly na všech frontách. V nádherných fotografiích, posmutnělých verších, zádumčivých vzpomínkách. A přestože k jejich barevnosti přispělo i nadprůměrně teplé počasí, přece jen si Dušičky zachovaly svoji důstojně uplakanou tvář…

Podzimní procházky jsem vždycky milovala. V době mého brněnského mládí byla mojí oblíbenou lokalitou Myslivna, a spolu s ní také Ústřední hřbitov. Já vím, že je to trošku morbidní… Ale když se člověk zbaví zbytečných předsudků, je to vážně nádhera. Záplava listí v módních odstínech, plno květin, úžasný klid a všudypřítomná syrová, zemitá vůně…Coby studentka konzervatoře jsem tam dokonce měla tajný melouch, kterému se tehdy říkalo „brigáda“: recitovala jsem v krematoriu na pohřbech. A mezi obřady jsem na lavičce kousek od rozptylové loučky šprtala maturitní otázky…

S maminkou jsme jezdily často na hřbitov. Dodržovaly jsme zaběhnutý rituál. Upravily jsme hrob, zapálily svíčky, usedly na ztrouchnivělou lavičku a tiše vzpomínaly. Na tatínka, na babičku i na trochu zlobivého dědečka. Nakonec maminka pohladila tatínkovu fotografii na pomníčku, udělala křížek na mramorovém obrubníku a šly jsme na tramvaj.

Když jsem teď nedávno byla u maminky v Brně, tuhle podzimní procházku jsme si samozřejmě zopakovaly. Sama už na hřbitov nejezdí, ale všechny staré rituály jí okamžitě naskočily. Když jsme zametly listí, maminka vytáhla jako vždy z plechové truhličky za náhrobkem maličké hrábě a do vlhkého písku zručnými pohyby vtiskla ozdobný rám. Narovnala záda, pohladila tatínka na mramorovém pomníku a poprvé řekla: „A tady pod ním chci mít fotku já!“

V tu chvíli mi došlo, jak neúprosný je čas a jak důležité je trávit ho s našimi nejbližšími. Zejména s těmi, kterým se čas pomaloučku a nenápadně krátí…

Hezké vztahy všude a se všemi vám přeje

Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Krausová
Lidmilko, ano nejsmutnější vzpomínky jsou na ty, co tu ještě měli být s námi, ale odešli předčasně. Hanko, také jsem chodívala na hřbitov léta s maminkou, co vody k zalévání jsme se spolu nanosily. Chodila s námi fenka Baruška, která znala cestu k pomníčku i kdyby sama šla. Když mi odešel táta, maminku jsem ještě měla. Byla mi vším na tomto světě. Dnes tu se mnou už není a já za ní chodím na hřbitov s fenkou Meginkou. I ona už zná cestu a trpělivě vždy čeká, až zaliji kvítí, odstraním spadané listí. Loni prvně jsem šla na hřbitov o Dušičky se podívat za tmy. Byl to zvláštní pocit klidu a pokoje, byť zároveň smutku na duši. Važte si chvil se svými blízkými, já už o ně přišla, ale v mém srdci zůstali.
Eva Mužíková
Krasné dušičkové zavzpomínání.
Lubomír Müller
♥ místo slov
Danka Rotyková
Moc hezky laděný článek. Také mám ještě maminku a jsem šťastná za každý den. Jsme nějak naladěny na stejnou notu, o to je to hezčí. Pokud nemohu zapálit svíčku na hřbitově, zapálím ji alespoň doma a vzpomínám s láskou.
Lidmila Nejedlá
Ano, vzpomínáme na rodiče, babičky, dědečky. Jejich odchod byl přirozený, ale nejsmutnější vzpomínky jsou na ty, kteří odešli předčasně, kteří tu měli být ještě s námi.
Zdenka Jírová
Je to milé, také jsem v těchto dnech hodně vzpomínala na rodiče, i když jsem nemohla ze zdravotních důvodů jet na hrob, je to 150 km a jsem odkázaná na dovoz dcery. Snad to bude možné ještě do Vánoc.
Jana Šenbergerová
Moc hezky jste to, Hanko, napsala. Vám i vaší mamince přeji, ať ještě dlouho chodíte ke hrobu s jedinou fotkou. I když sama nehodlám setrvat na žádném hřbitově, navštěvuji je ráda. Dnes jsem si procházku do zahrady "míru a pokoje" doslova užívala. Od rána u nás vládla inverze, město se choulilo v mlze, ale na hřbitově, který je na kopečku, svítilo slunce. A všude plno květin ...
Alena Tollarová
Fotka mého tatínka také dlouho byla přilepená na skleněné tabulce se stříbrnými nápisy. Občas se odlepila a spadla a to jsme ji s maminkou vždycky lepily zpátky. Pak se tabulka vyměnila a zjednodušila ... skoro nic po tatínkovi nemám, ale tuhle fotku mám schovanou.
Zuzana Pivcová
Hani a další, ještě starší lidé než my uvažují o smrti ještě daleko smířlivěji. Třeba v Británii, kde jsem byla několikrát na hřbitově v Brookwoodu ucít památku našich padlých letců RAF, byla kromě válečné sekce i část s hroby těch, kteří v Anglii zůstali nebo po Únoru emigrovali a dožili tam. Chtěli být pochováni blízko svých bojových druhů. Překvapily mě právě pomníčky, které tam ti v 90. letech ještě žijící měli dopředu nachystány pro sebe, někdy i pro manželky. Díky za příspěvek, je dojemný.
Věra Ježková
Elenka to vyjádřila i za mě.
Elena Valeriánová
Krásné sdílení vzpomínek, ať ještě dlouho maminčina fotka na pomníčku chybí.
Dana Puchalská
Děkuji moc za milé dušičkové vzpomínání.