Když se návštěvy rodičů stávají povinností
Ilustrační foto: ingimage.com

Když se návštěvy rodičů stávají povinností

5. 11. 2018

Přibývá rodičů, které opouštějí dospělé děti. Mezi opuštěnými rodiči má třetina věk 70 až 80 let. Co je příčinou rozchodu dospělých dětí s rodiči po mnoha letech vzájemné komunikace, tolerance a vnímání rodinné sounáležitosti? Proč vztahy zamrzly?

Informace mě nepříjemně zaskočila, zejména proto, že patřím do zmíněné věkové skupiny, a hlavně proto, že současná komunikace se synem se podivně zadrhla. Nevím, kdy došlo ke zlomu, pokud k němu vůbec došlo, ale prodlevy mezi návštěvami se prodlužovaly, konverzaci převzala společenská snacha a syn se zabydlel v roli pasivního hosta. Na moje pokusy nechat se vtáhnout do debaty reagoval zpočátku zdvořile, lakonickými odpověďmi, postupně začal být podrážděný. Vymezil se? Proč a vůči komu? Nevím.

Možná je to výchovou v prostředí, kde se city nedávaly příliš najevo, přestože všichni byli vnímaví, citově bohatí, ale ostýchaví v obnažování láskou překypující duše. Možná je to důsledek mých výčitek, že jsem nemilovala dost. Možná je to vzpoura vůči již nežádoucí rodičovské autoritě. Nevím. 

Snažila jsem se porozumět změně v chování dospělého, profesně úspěšného muže, otce dospělé dcery, ale moje vlastní vykonstruované závěry mě uklidnily jen do další návštěvy. Hledala jsem vysvětlení v odborných článcích. Ztráta času. Nabízela se různá moudra v citátech. Zastavila jsem se u jednoho z mnoha: „Kdo dal život dítěti, stává se jeho dlužníkem,“ J-H Fabre. Pokud bych se ztotožnila s jeho významem, dospěla bych pouze k poznání vlastních chyb, které jsem udělala pod vlivem výčitek, že jsem možná synovi nevytvořila to nejideálnější prostředí.

Zbytečné úvahy! Nastal čas vytáhnout hlavu z písku, přestat tápat a konečně najít odpověď na otázky rozhovorem s milovanou bytostí.

Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Kollinová
Možná stojí za úvahu i otázka, jak řešit odcizení dospělých dětí. Není to jenom můj problém. Někdo to vnímá, někdo si to nechce přiznat, někdo je za vodou a neřeší citové vazby.
Jana Kollinová
Paní Černá, děkuji za váš příspěvek, který skutečně stojí za hlubší zamyšlení a zejména věta "Prostě být dlužníkem je velmi nepříjemné."
Lidmila Nejedlá
Jano, velmi zajímavý článek k zamyšlení.
Klára Černá
Tento problém odcizení se objevuje z několika důvodů. Mladí podvědomě cítí, že jejich rodič stárne a na jeho omocuž nemohou spoléhat, podvědomě cítí, že děda nebo babička budou potřebovat spíš jejich pomoc a i když si to nepřiznají, příjemnéjim to není. Ve svém okolí vidím, že čím víc rodiče dětem dali lásky, či majetku , tím víc je pak potomci zanedbávají. Bohužel často se stává, že ti rodiče, kteří na děti kašlali, se dočkajímnohem lepšího zacházení. Prostě být dlužníkem je velmi nepříjemné.
Dana Puchalská
Správní partneři, co spolu žijí dlouhou dobu,dovedou správně komunikovat i beze slov.Prostě jen si spolu krásně mlčet.Je to kumšt,musí to oba pilovat a pilovat. A je to pěkné,jen tak mlčet a třeba se na sebe jen tak podívat.
Jana Kollinová
Děkuji všem za příspěvky. Při jejich čtení jsem si uvědomila, že jsem šťastná seniorka už tím, že mám blízké, kteří mě navštíví a je jedno jak často. Jsou tu, aby mi v kritické chvíli pomohli a vůbec není třeba slov. Děkuji, že jste mé sdílení vnímali s citem a vstřícně. I o tom je web i60. :-)
Naděžda Špásová
Zuzko, to je pravda pravdoucí, jako kdyby jsi to zažila. :-)
Zuzana Pivcová
Ještě bych ráda řekla, že nejen verbální komunikace je měřítkem síly mezilidského vztahu. Ať mi nikdo neříká, že když žije se svým partnerem 40 i více let, denně spolu neustále o něčem debatují. Každý si dělá svoje anebo dobu mlčí, ale rozhodně ví o blízkosti toho druhého, a to je důležité.
Věra Ježková
Od doby, kdy je maminka v DS, jsou pro mě návštěvy u ní radostí. Když bydlela v sousedním domě a přála si mě vidět aspoň 5x týdně, byla to povinnost.
Jana Gondášová
Plošně se to brát nedá, ráda s dětmi pokecám, vyslechnu, ale nijak netrpím pokud mlčí, prostě je to tak, jsem aktivní i na sociálních sítích, ale oni dnes mají jiné starosti, mají velké děti, fofr v práci a už není na babku nálada, pořád si říkám, žít a nechat žít, je to cesta, jak předejít problémům, nemyslím, že nás děti nemají rády, jen je to tak trochu nebaví, taky mě to v minulosti moc nebavilo, dneska bych s rodiči promlouvala ráda, ale je to pryč, prostě normální koloběh života
Jitka Caklová
Na rozdíl od Zuzky mám v tomto směru dvě zkušenosti a její názor považuji za velice rozumný. Z rovna nedávno jsme měli se synem (41), za účasti snachy, otevřený, přesto úsměvný rozhovor, kdy jsem se dozvěděla, jaké, z dnešního pohledu, malichernosti mu na mně v dětství vadily. Nikdy před tím o tom nemluvil, přestože mlčení mezi námi nikdy nevládlo. Některý si syn přeje, aby jeho žena byla jako maminka a jiný aby byla úplně jiná, obzvláště má-li k mamince nějaké výhrady, táhnoucí se třeba z dětství a navíc když si maminka se svojí snachou, jeho milovanou ženou, rozumí. V žádném případě si nedávejte žádnou vinu, protože v danou chvíli jste určitě dělala všechno, co jste považovala za rozumné, ale syn to viděl trochu jinak a poslušnost mu nedovolila se ohradit (postavit si kolem sebe ohrádku pro svůj svět). S dcerou to máme trochu jinak, přestože obě děti vyrůstaly v naprosto stejném prostředí. Vím jak to bolí, přesto jsem ji dala svobodu a jen čas ukáže, jak ona se vyvaruje chyb, které vidí na mě a jak v budoucnosti bude se svými dospělými dětmi vycházet. I když se říká, že všechno je pomíjivé, tak ať se nám to líbí nebo nelíbí, tak v ten nejnevhodnější okamžik se nám vrací. Přeji Vám hodně štěstí.
Hana Rypáčková
Nikdy jsem nesnášela takové návštěvy, kdy se sedí v bytě za stolem a konverzuje.Většinou se něco dělo. Většinou výlet, zahrada a u stolu jen oběd a kafe. Večer v restauraci, bowlink...Teď jsou už přepadovky, ale pokecáme a zasmějeme se dost. Ale věřím, že když onemocním , tak návštěvy budou třeba nudné i pro mne...Někdy už jsem raději, že mi všechno neříkají.Každý to má jinak...
ivana kosťunová
Jano- skvělé téma k zamyšlení. Nemyslím, že by to byl tvůj případ, ale dost často staří rodiče ve svých dětech vidí pořád ty děti, kterým je nutno pomáhat a radit. A oni mají zase ctižádost řídit si své životy sami. Neznamená to, že by na své rodiče zapomínali, chtějí prostě žít svůj život. A my bychom ho měli mít také. Oni v našem věku nebyli, neznají naše emoce, pohnutky k jednání. My v jejich věku ano, proto bychom je měli více chápat. Já myslím, že pokud jsou ochotni pomoci v případě jakéhokoliv problému, jsou vztahy v rodině v pořádku.
Jana Kollinová
Paní Halátová, děkuji za váš názor. Pobavila jste mě. O šatech, rtěnkách nebo sousedkách nediskutuji ani s komunikativní snachou. Tyhle malichernosti byly vždy na okraji mých zájmů. :-) Máte pokřiveně vyprofilovanou představu o komunikačních tématech současných seniorek. :-(
Věra Halátová
Jestliže mají rodiče 70 až 80 let, jejich potomci jsou padesátiletí. Přece byste nechtěla, aby takový starý chlap bydlel s matkou. Samozřejmě, že dospělý člověk rodiče opustí. A ta konverzace? Nevím, o čem chcete se svým dospělým synem konverzovat. Určitě váš dospělý syn s vámi nebude diskutovat o šatech, rtěnkách nebo o sousedkách. Buďte ráda, že s vámi mluví snacha.
Danka Rotyková
Zatím nemám zkušenosti toho druhu, ale v blízké době je zřejmě nabydu. Už předem jsem srozuměna s tím, že komunikace se synem se bude časem zmenšovat. A to i přesto, že dosud je bezvadná. Záleží mi na štěstí syna a jeho vyvolené, a proto je nemohu nijak omezovat. Jen doufám, že budu i nadále patřit do jejich života tak, jako k nám stále patří moje maminka.
Naděžda Špásová
Jano, můžu vás uklidnit, všude je to stejné, nebo hodně podobné. Taky mám výčitky, taky ze syna, někdy z dcery, páčím slova. Prostě jsme si s mužem zbyli a ještěže máme ty naše psy. Zjistila jsem, že je lepší se moc nevyptávat. Radu nepotřebují, ale vím, že když je v nouzi nejvyšší budeme potřebovat, tak neodmítnou.
Zuzana Pivcová
Takovouto situaci nemohu z vlastní zkušenosti posoudit. Ale znám několik žen, které trpí pocitem ztráty dospělého syna, který se osamostatnil, a vinu dávají snaše. Zvláštní, že v případě dcer tenhle pocit tak častý nebývá. Četla jsem, že matka má dát dítěti život a vychovat ho, ale pak už do jeho dalšího života nezasahovat. Pro muže se stane prvořadou jeho partnerka, víc než matka. V ní pokračuje další život. To neznamená, že by s matkou vůbec nekomunikoval, ale ne jako ten její dřívější chlapeček. Omlouvám se, jestli říkám něco, co zní necitlivě. Ale když si představíme zvířata, tak tam samice odchová mláďata, dokud nejsou samostatná, ale pak se pro ni stanou mnohdy až nežádoucími a vyžene je. Netrapte se, jistě poznáte, zda je jinak celkově v životě spokojen, a to je prvořadé.