Třídní sraz aneb 
Tak jsem tam zase vylezla

Třídní sraz aneb
Tak jsem tam zase vylezla

1. 10. 2012

Asi před 3 týdny jsem dostala již dlouho očekávané pozvání na sraz. Scházím se se spolužáky ze základní školy v Lomnici nad Popelkou. Je to trochu zvláštní tím, že jsem se odtamtud na začátku 8. třídy odstěhovala na druhý konec Čech. Přesto jsem však zůstala součástí té třídy, což se projevuje právě tím, že mě normálně zvou.

Dosud jsme se scházeli, vždy dohromady třídy C a D, po pěti letech, naposledy však někdo usoudil, že bychom měli pomalu začít interval zkracovat. Většina bývalých spolužáků má domov stále v tom kraji, v Podkrkonoší, takže pro ně není nijak náročné se dostavit. Několik vystěhovalců včetně tzv. "pražských naplavenin", k nimž patřím už 30 let i já, obvykle také dorazí. A někdo srazy bojkotuje, ať bydlí daleko nebo přímo "za rohem".

Lomnice je městečko, které leží na pomezí Českého ráje a Krkonoš. Je zasazeno v malebné kopcovité krajině, jíž vévodí Tábor, kde je už léta výletní hotel s rozhlednou, a Babylon, kde se obvykle lyžuje a nedaleko je i lyžařský areál se skokanskými můstky. Lomnice bývala odjakživa známá výrobou sucharů, stálé místo tam měla a má i kultura, je tu divadlo, loutkové divadlo, městské muzeum a zámek, je tu krásná obora patřící k někdejšímu loveckému zámku knížecího rodu Rohanů. V Lomnici je asi dodnes architektonicky nejkrásnější škola v celém regionu,  na jejíž stavbě se ve 30. letech minulého století podílel i můj otec, hlavní městský architekt. Je tu možno najít i celou řadu dochovaných typických lidových roubených chalup s lomenicemi, podle nichž údajně město nese svůj název. Řekla bych ale, že nejvíc se Lomnice proslavila sportem. Moje sestra chodila do školy s pozdějším reprezentantem ve skocích na lyžích Karlem Kodejškou a v ročníku pode mnou byl zase jeden ze slavných hokejistů, Vladimír Martinec. Hlavně skokům na lyžích je věnována velká pozornost i v současnosti. Pořádají se nejen zimní přebory, ale atrakcí jsou i letní závody na umělém povrchu, včetně populárních závodů večerních.

Již po několikáté jsme situovali náš sraz právě do restaurace u můstků za městem. Sešlo se nás jako obvykle dost. Výjimečně došel někdo z Lomnice pěšky, většina přijela či byla dovezena autem. Já pokaždé bydlím na internátě učiliště blízko kamarádky Zdenky, která bývá hlavní organizátorkou akce. Šly jsme pěšky, ale cestou nás přibraly dvě další "holky" autem. Už dopoledne, protože Lomnice je malá, jsem potkala 2 "kluky", respektive napřed jeden a pak druhý u mě zastavili s autem, když jsem courala po městě. Svou současnou podobu už známe, ale já jsem přišla na sraz poprvé až ve 35 letech, což bylo téměř 22 let po odstěhování, a tehdy jsem nikoho nemohla poznat. Nevím, jak pro jiné, ale pro mě je vždycky třídní sraz setkáním kluků a holek. Sice každý vypadá nějak jinak než dřív a dva již nežijí a někteří mají vážné zdravotní potíže, ale já si vždycky tak nějak přepnu knoflík a vnímám všechny jako mladistvé a veselé. A možná, že pro to odpoledne a večer opravdu takoví jsou.

Už před srazem jsem si umanula, že musím zase vylézt na největší ze skokanských můstků, tedy "sedmdesátku", jako dosud už dvakrát. Před 3 roky nás šla ještě skupinka a to bylo po dešti. Letos byl krásný den, ale odpoledne začalo natruc poprchávat. Vypadalo to, že se můj výstup zkazí. K tomu mě nahlodávala pohodlnost. Ale spolužák Pepa mi donesl podle dopoledního slibu dalekohled. Takže vzhůru, než se rozsedím a začnu konzumovat! Pak už bych se asi nepřemluvila. Z děvčat nešla ani jedna. Doprovázeli mě dva chlapi, spíš se uvolili jít kvůli mně, možná, aby mě sundali, jestli zůstanu ležet. Úděsný svah s mnoha sty schody a v závěru kovová konstrukce věže. Jeden mě jako magnet táhnul za sebou a druhý mě očima tlačil před sebou. Asi v půlce jsem přemýšlela, kudy mi srdce vyskočí ven. Za ty tři roky od posledního výstupu jsem skutečně neomládla. Funěla jsem jak náklaďák, a když si Pepan vedle mě ještě ledabyle k výstupu zapálil, myslela jsem, že ho zaškrtím. Když jsme vystoupali na věž, vzápětí za námi doslova přiklusali další 2 mládenci, takže nás tu túru nakonec zdolalo pět.

Vyhlídka do kraje byla nádherná, i když bylo trochu zamlženo. Blízká Lomnice, pověstné naleziště polodrahokamů Kozákov, za ním pak Ještěd a hodně vlevo Bezděz. Jen Krkonoše nebyly vidět téměř vůbec. Třeba příště. Sice, když jsem slezla, říkala jsem si, že jsem se s kondičkou poněkud přecenila, ale teď, po 2 dnech, i když bolí hlavně lýtka, už si říkám, že to jen tak nevzdám. Akorát, že se spolužáci chtějí příště, za 2 roky, tedy "kulatě" po 50 letech od školy, sejít v nějakém moderním středisku u Lomnice. Uvidíme! Co se týče mě, věřím, že přijedu. Prozatím si vyměňujeme sobotní fotky. 

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Ivan Klímek
Jo setkávání po letech bývají milá a "omlazující". Rád se setkávám a taky rád srazy organizuji. Byl bych rád, kdybych uměl každý sraz popsat tak, jako Vy.
Hana Práglová
Neboj,při příštím "výlezu" bude krásně,azuro a ty velezeš určitě znovu.Už jenom proto,abys měla krásný zážtek.
Jiří Libánský
Funěla ,ale vylezla.
Věra Sehnalová
Taky bych se moc rada sesla se svymi spoluzaky ze zakladky. Byli jsme dobra parta a sesli jsme se naposled kdyz nam bylo 30 a pak uz se nenasel nikdo kdo by to organizacne zvladl. Skoda. Zustala jsem v kontaktu jen s peti nejmilejsimi spoluzaky alespon pres pocitac a obcas se i vidime kdyz zavitam do rodneho mesta
Jitka Chodorová
Zuzko,ty jsi teda číslo,ale toje dobře,když je člověk mladý duchem,není mu zatěžko zdolat cokoliv,i když jsi se u toho trochu zadýchala,jistě to stálo za to,gratuluji!
Růžena Antlová
To je tedy výška,za ten pohled do krajiny to určitě stálo.