Když je z ženy semetrika
Ilustrační foto: ingimage.com

Když je z ženy semetrika

12. 11. 2018

Jsi úplně nemožný. Já věděla, že to zkazíš. No to jsi celý ty. Je mi jedno, že nemáš rád špenát. Špenát je zdravý, tak máme špenát. Když nechceš, nejez. Jen počkej, až to jednou nevydržím a zůstaneš sám, to uvidíš…

Ano, takové věty může muži říkat žena, která kdysi byla v jeho očích jemnou vílou trousící samá milá slůvka.

Několik průzkumů z posledních let naznačilo, že problém týrání mužů ženami je větší, než si většina lidí dovede představit. Protože pod pojem týrání se nyní zahrnuje nejen to, že někdo dá někomu facku, ale i dlouhodobé a cílené používání ošklivých slov, ponižování, záměrné činění věcí, které muž nemá rád. Pokud tedy pod výraz týrání zahrneme toto všechno, je jasné, co teď od mnoha mužů zazní: jasně, já jsem taky týraný, ha, ha. Pokud je to zakončeno smíchem, je to fajn. Jenže existuje velké množství mužů, kteří mlčí o tom, že se doma necítí dobře.

O tom, že se jejich ženy s přibývajícími léty změnily v semetriky, které se vyžívají v tom, že svůj protějšek komandují. Jedním z nich je jednasedmdesátiletý Petr z Prahy, který se však se svým trápením nechce svěřit dětem ani kamarádům. Prostě se stydí. Ale prožívá běžně toto: „Manželka postupem času propadla pocitu, že je vše špatné, že je vše třeba zkritizovat. Když někomu řekne něco ošklivého, jako by se jí tím ulevilo. Stačí, že si třeba přečte nějaký článek a hned ke každé druhé větě má kritickou poznámku. Přitom jde třeba o  banální článek v módním časopise, kde se píše o tom, že by si na letošní sezónu žena měla pořídit něco v červené barvě. Ona na to: A proč by měla? Pitomci, kde na ty moudra chodí? Jsou to debilové. Dokud se takto vyžívala na adresu jiných, zvládal jsem to. Poslední roky se tak chová ke mně. Přinesu chleba, jenže je to špatný chleba, měl být se slunečnicí. Vezmu si něco z lednice, řve po mě, že nejím v pravidelných intervalech. Nedávno mi řekla, že jsem pitomec, ani už nevím proč. Před mým kamarádem řekla, že jsem úplně nemožný a k ničemu. Bylo to hodně trapné.“  

Někteří muži si na takové zacházení časem zvyknou. Říkají: Přece se nebudu v šedesáti a později rozvádět? Kam bych šel? To se mám v sedmdesáti dělit o byt, o majetek? Na to nemám sílu, raději to nějak doklepu. Mnozí se zavírají ve svých dílnách, garážích, chodí do hospody či na výlety, jen aby nemuseli v penzi trávit čas se svými manželkami. Přehnané? Ne, opravdu ne. Asociace pracovníků intervenčních center tvrdí, že podle jejich poznatků a průzkumů nějakou formou týrání trpí v Česku každý dvacátý muž.

„Většinou se o tom obávají veřejně mluvit nebo se svěřit,“ říká policejní psycholožka Ludmila Čírtková. „Ovšem domácího násilí, jehož oběťmi jsou muži, je mnohem více, než si společnost myslí. Mnohdy bychom se velmi divili, kdybychom viděli, co se děje za zdmi domácností.“  

Psychiatrička Tamara Tošnerová zmiňuje i další zajímavý jev. „Setkáváme se s tím, že když muž zestárne a zeslábne, žena často přebírá dominantní roli v rodině a pokud se během života cítila nějak nespokojená, tak to partnerovi takzvaně vrací. Často se i stává, že se žena spikne proti muži se svou dospělou dcerou. Přeberou velení, jsou dominantní a mnohdy to končí tím, že muže ponižují, dávají mu najevo, že už není takzvaně pánem rodiny.“

Dokonce už existují kurzy, ve kterých se policisté učí komunikovat s muži, u nichž je podezření na týrání ze strany partnerky. Zkrátka, muži jsou podobně jako děti, považování za zvláštní v tom, že své trápení mnohdy často nedovedou nebo nechtějí pojmenovat. A není divu. Málokterý muž si přece přizná, že ho žena trápí. Že už ho nemá ráda, že ho ponižuje, zesměšňuje. Málokterý to přizná sám sobě, natož kamarádovi, rodině či policistovi nebo psychologovi.

Pětapadesátiletý Tomáš se rozvedl po téměř třicetiletém manželství poté, co se dcera i syn osamostatnili. „Čekal jsem jen na to, až půjdou z domu, až mě nebudou potřebovat. Pak jsem ihned podal žádost o rozvod. Děti myslely, že jsem se zbláznil nebo že mám ženskou. Jenže já si nedovedl představit, že s manželkou budu žít v penzi, že spolu budeme stále. Po padesátce se s ní stávala čím dál více panovačná ženská. Byla se sebou nespokojená, nelíbila se sobě. Nadávala na mladé hezké ženy, byla podezíravá. Vše vyvrcholilo tím, když po mě hodila talíř s knedlíky a zelím. Řekla, že tak ztloustla kvůli mně, protože kvůli mně vaří hnusná nezdravá jídla. Podobných situací bylo víc, běžně jsem slyšel, že jsem k ničemu, nemožný a tak,“ vypráví. Nechal byt ženě, pořídil si malou garsonku. Sice ji splácí, jeho životní standard se snížil, ale říká, že  za klid, který má, to stojí. „Já už si totiž přestával připadat jako mužský. Byl jsem takový ponižovaný chudáček, který je v jejím světě na obtíž. Tak jsem z toho světa zmizel,“ shrnuje.

Velmi často se vedou diskuse, co to vlastně týrání ze strany partnera je. Jistě, když někdo někoho bije, je to jasné. Ale hranice psychického týrání jsou více rozmazané. Ponižování? Zlá slova? Posměšky? Psychologové často používají výraz, že o psychické týrání jde, když je kvalita života dotyčného podstatně snížena tím, jak se k němu jeho partner chová.

Takže jestliže opakovaně muž doma slyší, že je nemožný a k ničemu, je jasné, že kvalita jeho života není nic moc. Na druhé straně je pravda, že každý má jiné vnímání urážek a ponižování. Někdo nad nimi mávne rukou, dá si pivo a druhý den o nich neví. Jiný si je bere k srdci, trápí se, začne sám nad sebou pochybovat, propadne strachu a depresím.

Každopádně jde o téma, o kterém se čím dál více mluví. Přibývá totiž mužů, kteří se dožívají vyššího věku v dobré kondici a stejně jako ženy si uvědomují, že poslední fáze života může být buďto příjemné užití si volného času nebo přežívání ve frustraci, smutku a zlobě. A pokud tu frustraci způsobuje to, že se partnerka z milované ženy změnila v nesnesitelnou velitelku, mnozí docházejí k závěru, že opravdu nejsou povinni to snášet.

Hodnocení:
(4.7 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Vladimír Číp
Rezignace je poslední možností jak přežít, i když je otázkou,proč vlastně .
Jana Zahradníková
Znám manžele v okolí, kde manželka dokázala / nevím jak/, udělat ze svého muže pacienta s parkinsonem. Údajně mu musí měnit pleny, mluví prý z cesty, nepoznává ji ani děti, venku musí být na vozíku, protože už nechodí. Doma ale chodí normálně na záchod, nají se, se známými normálně komunikuje / to ho ale paní okamžitě okřikne/, sejde příkré schody a sedne si na vozík. Dostává / zase nevím, jak to paní dokázala/ nejvyšší příspěvek na bezmocnost. paní údajně musí u něj být 24 hod denně, ale každý den někde vyrazí / kosmetika, manikúra, kadeřnice, nákupy / a to pána buď opije, aby spal nebo je doma sám. Pán má zkažený zbytek života, ve všem se jí podřizuje, měl rád zahrádku, choval včely, měl mnoho zájmů a teď nic. Paní si všude jen stěžuje, jak je hrozný, jaká je chudinka, ale kdo do toho vidí, ví, že to tak není. jenže na změnu už je pozdě.Pán úplně rezignoval a nic měnit nechce.
Klára Černá
Můj strýc byl v podobné situaci. Teta byla vždy rázná, ale po padesáce se z ní stala doslova saň. Hádala se se svými dcerami, nemluvila se stařičkou matkou a nakonec vyhodila svého muže z bytu, s tím, že nemožný ubožák, kterého nemůže ani vidět. Strýc bydlel chvíli u dcery, pak si pronajmul garsonku a požádal o rozvod. Odmítá s exmanželkou jakoukoli komunikaci, ačkoli z její strany už padl návrh na usmíření a návrat strýce. Poslední, co k tomu minulý týden řekl byla parafráze Nerudova: "Radši utrejch."
Věra Halátová
Do té konkrétní domácnosti a vztahu těch letitých manželů nikdo nevidí. Třeba v mládí ubližoval ten pán té paní a ta mu to teď, když on potřebuje víc ji, oplácí. Vztahů, které jsou po celý společný život dobré a vyvážené, je málo. Ale znám hodně "semetrik", které, když jim manžel zemřel, tak plakaly a vzpomínaly na "jedinečného člověka".
Jitka Caklová
Paní Marie, přesně to mám na mysli. Všude je něco, to chápu, ale měla bych vážit slova, co kdyby ta hnusná slova, která jsem pustila z úst, byla ta poslední. S takovým "závažím" žít, musí být těžké.
Marie Faldynová
Je smutné, když si lidé neváží toho, že je partner ještě neopustil a hledají na něm chyby. Na to je života škoda. Ale je těžké to některým lidem vysvětlit.
Jitka Caklová
Chlap, který se neumí slušně chovat k ženě je hulvát a označení takovéhoto člověka chlapem, diskredituje všechny CHLAPY.
Ivona Lachová
Pro paní Ježkovou. Mi by se moc líbil výraz "semetrik". =)
Věra Ježková
Taková madam musí znamenat peklo na zemi. Nechci téma zlehčovat; ale otázka mě napadla po přečtení reakce Libušky K.: Jak by se říkalo chlapovi chovajícímu se jako semetrika? Asi nijak, nebo, jak praví Libuška, nějak shovívavě. Jak by se vám líbil třeba semetrák, semetrikáč, semetrikář? :-)
Jana Šenbergerová
Tolerance je třeba stále. Nikdy nevíme, kdy se staneme tím "nemožnějším" z páru. Někdy se dá slovy týrat víc než karabáčem. A někteří lidé to dokážou i beze slov. Přitom si ti trapiči vůbec nepřipouštějí, že v očích jiných lidí jsou nemožní oni.
Jitka Caklová
Nedávno jsme byli s Radkem (manželem) v restauraci na obědě. Tři stoly od nás obědvali manželé, možná o něco starší než my, nevím. Pán o holi,roztřesený, zřejmě něco nezařídil podle jejích představ. Ona, ukázková semetrika, jakou ta mu dávala "čočku", bylo mi pána líto. Když si takové jednání dovolí na veřejnosti, jak to asi vypadá doma. Trápit se tím nemohu, nespasím celý svět, mohu jen ukazovat, že se ke svému muži chovám tak, jak chci, aby se on choval ke mně.
Libuše Křapová
Nejsou jen ženy semetriky. Totéž dělají muži, ani u nich se nejedná při týrání jen o fyzické násilí. Když se takto chová v páru žena, je to semetrika (oprávněně), když se takhle chová muž, okolí na něj velmi často pohlíží shovívavě a tolerantně, protože: 1.) všude je něco***2.) je to chlap, má na velení a kritiku právo, je to "normální",*** 3.) kdyby to bylo tak zlé, tak by od něho žena přece odešla *** 4.) Pokud žena přece jen odejde, "Co by chtěla? On ji přece celý život živil, nosil peníze!*** a podobně. Doplnit si to zde může každý sám
Zuzana Pivcová
Bydleli v jeho rodičovském domku. Nadávala mu neustále Debile a podobně. Po šedesátce se rozhodl, že se rozvedou, což se stalo. Paní se odstěhovala a on ji vyplatil. Pak byl šťastný, jak teď žije. Měl i možnost jiného vztahu. Asi po 4 měsících vzal exmanželku zpátky, že to tak je lepší, protože ona už tam ví, co a jak, a že už to nějak doklepe. P. S. Netýkalo se to mne, nepíšu to z nějaké uraženosti. Jen jako případ. Prostě neochota podniknout v určitém věku jakoukoliv změnu.