Spravedlivá mezi národy
Irena Sendlerová s dcerou. FOTO: commons.wikimedia.org

Spravedlivá mezi národy

12. 11. 2018

Kdo ji u nás vlastně zná? Kdo zná Irenu Sendlerovou? Bylo to Polka. Prohledal jsem americké, polské a izraelské webové stránky a dostupné publikace a sestavil popis tohoto dech beroucího příběhu, tohoto strastiplného a přece úžasného života…

Narodila se 15. února 1910 ve Varšavě. Na její aktivity v dospělosti mohlo mít vliv její dětství a prostředí vůbec. Otec byl lékařem, který léčil nejchudší lidi, z nichž mnozí byli židé. Irena vyrůstala zcela přirozeně i mezi židovskými dětmi a učila se jejich jazyk. Její otec však zemřel na tyfus, když pomáhal jiným nemocným v době epidemie. To jí bylo teprve šest let. Po smrti otce se židovská komunita rozhodla, že zaplatí Ireně vzdělání.

Irena se vdala jako mladá, studovala literaturu na univerzitě a současně působila jako sociální „aktivistka“ v Polské socialistické straně. Od počátku nacistické okupace Polska se již plně věnovala ilegální sociální práci. Vedla skupinu, která dokázala dodat židovským rodinám tři tisíce falešných dokumentů. Přitom od října 1941 v Polsku – jako jediné zemi - platilo, že popraven bude včetně vlastní rodiny, resp. osob ve společné domácnosti každý, kdo pomáhá židům (v Česku k tomuto opatření došlo až za Heydrichiády). 

Ve velkých polských městech byla židovská ghetta, největší bylo ve Varšavě. Z ghetta nebylo úniku: židé zde buď umírali na hlad či nemoce, anebo byli (od července 1942) odváženi do vyhlazovacích táborů. I. Sendlerová však byla Polka nežidovského původu, takže ve Varšavě bydlela mimo ghetto.

Nejdříve začala být místní samosprávou vysílána do ghetta, aby mezi lidmi odhalovala příznaky tyfu, jehož se nacisté velmi báli. Pak se jí podařilo získat povolení k práci v ghettu jako instalatérka a svářečka. Postupně odtud se skupinou spolupracovníků propašovala 2500 dětí (!!!). Z nich ona osobně 400 dětí! Jak to dokázala? Ty nejmenší vynášela ve velké tašce s dvojitým dnem. Ty o něco větší vměstnala do zavazadlového prostoru svého automobilu, s kterým jezdila do ghetta „opravovat“. Tam také vozila psa, kterého vycvičila štěkat, když auto projíždělo branou. Němečtí vojáci to nechtěli řešit a štěkot pomohl zamaskovat zvuky, které by děti mohly vydávat. Šíleně riskovala. Každý den! Každý den riskovala svůj život a nemohla by se bránit – zbraně převážet nemohla.

Byla nicméně součástí mnohem většího a organizovaného hnutí. Zachraňovat židy před smrtí si dala za cíl obrovská ilegální polská organizace Podzemní stát. (O něm asi mnoho nevíte, neboť jeho existenci komunisté po válce před námi tajili, byla totiž prozápadní.) Tato organizace založila v prosinci 1942 Żegotu – Radu pro pomoc židům. Sendlerowa se stala vedoucí dětského oddělení Żegoty, v níž působilo zhruba dvacet lidí. Na záchraně židů se významně podílely i polské kláštery. Sendlerová tudíž nepracovala osamoceně, jak nám v různých příbězích ukazují americké filmy. Záchrana 2500 dětí je výsledkem kolektivního úsilí mnoha žen a mužů, kteří pracovali bez ohledu na smrtelné nebezpečí, které jim neustále hrozilo. 

Nemluvňata byla přehazována v pytlích přes třímetrovou zeď. Jaký stres přitom museli zažívat jak zachránci, tak matky dětí?! Když mohl být na čas využíván přilehlý židovský hřbitov, byly některé další děti uspány, uloženy do rakve a byla jim přelepena ústa, aby nemohly křičet. Tak, v rakvích, byly zachraňované lidmi, kteří sami mezi židy nepatřili a vůbec nic z toho nemuseli dělat… 

Irena pokračovala ve své práci, dokud nebyla jednoho rána v říjnu 1943 chycena a odvlečena Gestapem. Při mučení jí zlámali obě ruce a obě nohy. Měla dobře ukrytý seznam všech dětí, které zachránila, protože chtěla, aby se dětem dochovala jejich historie, jejich skutečná identita. Avšak nacisté naštěstí netušili, že seznam dětí existuje. Irena měla být popravena, ale nakonec přežila. 20. ledna 1944, za úplatek mnoha tisíc dolarů, byla tajně propuštěna, přičemž se na varšavských ulicích octilo její jméno na seznamu popravených.

Byl ještě jeden důvod, proč si vedla seznam zachráněných dětí. Děti přicházející z ghetta byly předávány do katolických rodin, dostávaly křesťanská jména a museli se například naučit křesťanské modlitby, aby se neprozradily. Avšak Sendlerová nechtěla, aby přišly o původní židovskou identitu a uchovávala jejich původní jména, falešná jména a místo, kde žijí. Po válce zůstala Irena v Polsku. Pokusila se najít rodiče zachráněných dětí a znovu spojit rodiny. Ale většina  rodičů skončila v plynových komorách. Děti se dostaly do dětských domovů a byly adoptované.

Po válce se spojením dvou politických stran stala členkou polské komunistické strany (PSDS),  legitimaci však později vrátila, protože s komunistickou ideologií nesouhlasila. Již v roce 1949 těsně unikla trestu smrti. Podruhé, tentokrát od vlastních spoluobčanů. Měla být odsouzena za to, že byla aktivní členkou slavné Zemské armády - Armii krajowe, která na rozdíl od situace v jiných zemích včetně ČSR skutečně bojovala po celou dobu války proti nacistickým uchvatitelům. Avšak v roce 1944 se tato organizace nepodřídila Sovětskému svazu a Stalin osobně ji proto rozkázal zničit.

Irenu tehdy zachránila židovka, kterou ona sama kdysi zachránila z varšavského ghetta. Tato paní uslyšela, jak její muž, šéf polské Státní bezpečnosti, rozhodl o jejím zatčení a následné popravě, a vyprosila na něm zrušení zatykače, když mu pověděla pravdu z doby války. Bohužel v důsledku tvrdých výslechů přišla Irena o syna 11 dní po jeho předčasném narození…

Vinou historických okolností a také díky její skromnosti se na ni téměř zapomnělo. Až někdy na přelomu tisíciletí se docela náhodně, díky studentské práci čtyř amerických středoškolaček (!), objevil v médiích fascinující příběh Ireny Sendlerové. Teprve roku 1999 se ukázala plná pravda. Že za války zachránila se svou skupinou 2500 židovských dětí, ale ne že by je odeslala vlakem do zahraničí, jak to učinil Sir Nicholas Winton (Bůh mu žehnej, vážím si ho moc a moc). Ten se svými spolupracovníky zachránil 669 převážně židovských dětí ještě před válkou tím, že je poslal vlakem legálně do Británie, zatímco ona je dopravovala na dně tašky nebo v autě za války přímo z židovského ghetta! Vím, že byli i jiní. Například Oskar Schindler (film S. Spielberga z roku 1993) zachránil 1100 Židů tím, že je zaměstnal. Byl rovněž nositelem titulu Spravedlivý mezi národy. Stejně tak i Čech Antonín Kalina, zachránce židovských dětí z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Avšak podle vědců z newyorské univerzity Yeshiva zachránila Sendlerová více židů než kterýkoli jiný jednotlivý člověk, nepočítáme-li portugalského a japonského konzula, kteří židům hromadně udělovali víza. Irena je zachraňovala přímo mezi nacisty, nepodepisovala jen papíry ani nekupovala jízdenky. Pro ty děti byl jízdenkou její vlastní život.

Irena Sendlerová byla katolička, proto také mohla obdržet nejvyšší izraelské vyznamenání pro ne-židy: titul Spravedlivá mezi národy. Ten dostala již 19. října 1965 (jen dva roky po zahájení tohoto oceňování) jako celkem 153. v pořadí. Titul tehdy nesměla převzít, komunisté to nedovolili. Též ji pronásledovali za její postoj k izraelsko-arabské válce 1967. Měla upadnout v zapomenutí. (Polský řád Bílé orlice, čili nejvyšší polské vyznamenání, dostala až v roce 2003.)

Irena zemřela na zápal plic v květnu 2008, ve věku 98 let. V té době ještě žilo asi 700 ze zachráněných  židovských dětí a tisíce jejich potomků. V rozhovoru pro BBC řekla: „Byla jsem vychována ve víře, že člověk, který se topí, má být zachráněn bez ohledu na náboženství a národnost.“ A co je charakteristické pro mnoho zachránců, dodala: „Pořád slyším výčitky svědomí, že jsem udělala tak málo.“ Ano, mnozí hrdinové si paradoxně vyčítají, že toho neudělali ještě víc, že snad mohli, měli…

Je mnoho hrdinů, kteří opakovaně a s nasazením života zachraňovali ty, kteří by jinak zemřeli. Nesmíme zapomenout, že existovali a existují. Ani na Irenu Sendlerovou, hrdinku z varšavského ghetta.

 

Fotografie: Nejdřív Irena Sendlerová z nějaké legitimace. Prostřední fotografie je z Varšavy z roku 1942, kdy naplňuje úděl, k němuž se rozhodla. Poslední snímek je z roku 2005. Fotografie jsou převzaté z veřejně dostupných zdrojů: z anglické wikipedie a z izraelského portálu Jad Vašem (památník obětí a hrdinů holokaustu).

Jako zdroj informací jsem využil především článek v deníku New York Times z 13. 5. 2008, poznámky z publikace Ireniny děti (Irena´s childern) a Prawdziwa historia Ireny Sendlerowej (napsala Anna Mieszkowska, vydáno 2014), anglickou a polskou verzi Wikipedie, izraelskou databázi Jad Vašem, polský rozbor válečného odboje v Polsku, rozhovor lidí z americké univerzity Yeshiva a další zdroje. Viz zejména http://www.nytimes.com, http://www.librarypoint.org, https://www.yu.edu/, http://en.wikipedia.org, http://db.yadvashem.org/righteous, http://www.ipsb.nina.gov.pl.  

Tento článek jsem připravoval již před třemi lety. Až nyní jsem si všiml, že o Ireně S. je už mnoho informací i v češtině. Ale třeba jste její příběh neznali, tak jako jsem jej neznal já.

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Chtělo by to více takových Oldů, kteří vědí jak na to a dají si takovou práci s vyhledáním vzpomínek na statečné jedince jako byla Irena. Čest její památce ...
Oldřich Čepelka
Ano, paní Kollinová (12. 11. v 10:28), ta prostřední fotografie je z doby, kdy I. S. věděla, že každý den jí hrozí smrt.
Ilona Kolářová
Vůbec si tu hrůzu neumím představit. Je to neuvěřitelné, kolik v sobě musela mít síly. Škoda, že o takových lidech se ví málo.
Zdenka Jírová
Již jsem podobný článek četla.
Hana Rypáčková
Díky, pro mne neznámá informace...
Jarmila Komberec Jakubcová
Děkuji za výborně napsaný článek. Ano Židé potřebují podporu i v této době.
Hana Nováková
Velmi hezky napsáno, taky jsem o ni neslyšela a Vy jste přispěl k dalším mým znalostem. Byla hezká v mládí a ani stáří ji neubralo na krásných očích a jemném úsměvu. Je třeba ji věnovat vzpomínku a nejen jí, ale i ostatním, kteří se nebáli a pomáhali kde se dalo, i když třeba zůstali beze jména.
Marie Faldynová
Jsem ráda, že jsem se dověděla další informace o této ženě. Židé potřebují podporu i v současné době. Nejvíc informací čerpám ze čtvrtletníku Slovo z Jeruzaléma.
Marcela Školová
Již v roce 2010 vyšla u nás kniha Děti Ireny Sendlerové a pokud je nesežete v knihkupectví, tak by ji měli mít v knihovně. Ale je to hodně smutné čtení.
Alena Vávrová
...vybavilo...
Alena Vávrová
Při čtení článku se mi vybavil, že jsem již o životním příběhu statečné polské ženy I. Sendlerové náhodou někde četla. I ty fotky si pamatuji.
Dana Puchalská
Děkuji za nové informace. Dosud jsem neměla nikde možnost o této ženě se dočíst.
Zuzana Pivcová
Je velká škoda, že činy jednoho proniknou na veřejnost a stane se z něj hrdina, zatímco o druhém se neví. Tak je to i v tomto případě. Tenhle příběh mi doslova vzal dech. Neslyšela jsem o ní ani v Terezíně, a to jsem tam byla asi třikrát na konferenci. Díky, Oldo.
Jana Kollinová
Ráda jsem se prostřednictvím článku poprvé seznámila s obdivuhodnou a statečnou ženou. K popisovanému osudu si přiřazuji podvědomě prostřední fotografii. Nevím v jakém období jejího života byla pořízena, ale vyzařuje nostalgii až smutek. Děkuji za zajímavý příspěvek.
ivana kosťunová
O Ireně Sendlerové jsem nikdy neslyšela. Podle fotografií to byla nejen statečná, ale i krásná žena. A ten její poklidný a vyrovnaný výraz na té fotografii, kdy už byla velmi stará, mě uchvacuje.