Škoda z lásky: 3+1 se škodovkou
ilustrační foto: pixabay.com

Škoda z lásky: 3+1 se škodovkou

16. 11. 2018

Celým mým životem mě provázejí škodovky. Jsem schopna měnit značky oblečení, kosmetiky, elektroniky, ale té automobilní jsem stále věrná. A kolik aut, tolik příběhů.

Zde jsou. 3+1 se škodovkou

Mí rodiče dostali od strýce z Vídně „Oktávku“. Krásnou, šedou s modrým pruhem a na zadních světlech s křidélky, což náš Spartak neměl. Transakce byla jednoduchá. Vy mi přivezete to vaše staré a já vám za něj dám to nové. Bylo to v roce 1968, takže hranice  mohla část rodiny bez problémů překročit a po zaplacení cla za nový automobil se vrátit. K provedení tohoto výměnného obchodu byla určena maminka (už tehdy dobrá řidička) a jako doprovod moje sestra. No, a když už holky v tom Rakousku byly, tak se rozhodly, že si ještě tím starým autíčkem vyjedou na Grossglockner. Nic zlého netušíce, první část vyjely plynule bez problémů. Horší bylo, když se auta před nimi začala štosovat a bylo třeba popojíždět. Chvíli to šlo postávat a rozjíždět se pomocí spojky, ale zhruba v polovině cesty přišla na řadu ruční brzda. A ejhle, ona nebrzdila. Co dál? Tak přišla na řadu moje patnáctiletá sestra. Dostala do ruky poleno a zbytek cesty popobíhala vedle auta a to poleno házela pod zadní kolo. Ještě, že už tehdy byla zdatnou sportovkyní. Za onen výklus na nejvyšší horu Rakouska po boku našeho Spartaka by si jistě zasloužila titul sportovce roku.

Jednou ze škodovek, která prošla naším životem, byla zelenomodrá stodvacítka. Oblibou dětí bylo zastrkovat bezpečnostní čudlíky u dveří zezadu. Takže bylo jen otázkou času, kdy nám ji zamknou i s klíči uvnitř. Když pak nastal ten čas, byli jsme zrovna na cestách daleko od domova. Museli jsme na otevření zavolat příslušníka SNB. Nechtěl, abychom ho sledovali při práci, ale mně to nedalo a uprosila jsem ho, ať mě to naučí. Žádný drátek s háčkem, ale obyčejné pravítko. U zadního okénka se odhrnula těsnící guma a pak na určitém místě se pravítkem zatlačilo. Špuntík vyskočil a bylo hotovo. No jo, ale fígl byl v tom, najít ten fígl. Myslím, že ten policajt a já jsme byli mimořádní senzibilové na hledání čudlíku, protože ať jsem to ukazovala komukoliv, nikomu to nešlo. Onen důležitý bod nikdo nikdy netrefil. Stala jsem se výhradní otvíračkou zamčených stodvacítek. Ke svému dobru musím říci, že jsem se nedala k žádnému gangu a nikdy svoji mimořádnou schopnost nezneužila. To jen, když si v místním JZD někdo zamkl klíče v autě, běželi pro mě, abych jim ho otevřela. Dokonce mi i zatleskala jedna nešťastná rodina, kterou jsem z výše zmíněných útrap vysvobodila.

Třetí příběh jsem už jednou na i60 popsala. V souvislosti s tímto tématem ho ale ještě jednou vzpomenu, protože se možná rádi pobaví i ti, kteří se k němu nedostali.

Jednoho mrazivého dne jsme se s manželem ráno chystali do práce. Jezdili jsme naší petrol stodvacítkou do nedalekého městečka. Co čert nechtěl, auto bylo zamrzlé a klíče nešly do zámku. Jak už to tak bývá, za vše může manželka. „Příště nech v mrazech zadní dveře odemčené", odsekl manžel a vrátil se domů pro jakési rozmrazovadlo. Já, vědoma si rad toho chytrého, vzala jsem za zadní dveře, co kdyby. Byly poslušně nezamčené, tak jsem přední dveře od řidiče odjistila. Sedla jsem si za volant a čekala. Ocenila jsem manželovu aktivitu, že na studený volant konečně pořídil koženkový potah, a čekala na jeho příchod. Vítězoslavně jsem mu zevnitř otevřela dveře (podívej se, holenku, jak tvých rad dbám) a nechala ho usednout na sedadlo spolujezdce. Pohodlně se uvelebil, pak se kouknul na palubní desku, na mě a s klidným tónem pravil. Kdo sem dal to rádio a ty kazety? Zlehka jsem se podívala doprava, zpět na obalený volant a najednou z nás obou naráz spontánně  vyjelo "ty vole, my sedíme v cizím autě." To naše, stejné, bylo zaparkováno na protilehlém parkovišti.

A na závěr trochu černého humoru. Tatínek, o kterém bude řeč, by se jistě zasmál. Převáželi jsme urnu s jeho popelem na hřbitov. Syn, když ostatky dával do auta, pravil: „ Alespoň se děda sveze pořádnou Felicií“. Kdyby věděl, jakou  Felicií  - kabrioletem děda v mládí jezdil, ten by koukal.  Jen byla trochu jiná. Krásnější.

 

Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lidmila Nejedlá
Blanko, pobavila jsem se!
Alena Vávrová
Hezké vzpomínání. Připomnělo mi to naši jízdu před lety po Hochalpenstrasse se synem, tehdy takovým ještě novopečeným řidičem Octavie. Jak se nám čmoudilo od brzd. obložení cestou dolů. Naštěstí mi i jako neřidičce uvěřil, že z kopce se musí na stej. převod. stupeň, jako do kopce...
Josef Borecký
Krásné 3+1 psaní Macháčková paní :)
Eva Mužíková
Blani, ta záměna aut, to nemá chybu... chtěla bych vidět jak jste se oba při zjištění kde sedíte, tvářili. Dík.
Jiří Irber
Tak tenhle trik s pravítkem jsem paní Blanko neznal. Já používal ten drát s očkem a že jsem ho potřeboval mockrát, u služebních škodovek 105 a později 120. Nejtěžší bylo vždycky sehnat ten drát, protože vozit ho v autě je klasický nesmysl... :-)
Libuše Křapová
Blanko, vzpomínky na deset hvězdiček :-)
Naděžda Špásová
Blanko, jako vždy jsem se pobavila. Naše první auto byl Moskvič, nikdy jsem auto tolikrát netlačila, jako ten křáp. No a pak už jen škodovky. Taky na ně nedám dopustit. Toužím po Yetim, ale to jen tak. Nejsem řidič, ale ráda se vozím. :-)
Dana Puchalská
Moc hezký příběh. Obzvlášť jsem se bavila u toho, jak ta chudák malá lítala s polenem. Jo život občas tropí hlouposti.
Mirek Hahn
Dovednost otvírat zamčené škodovky patřila k povinné výbavě každého majitele :-)
Zuzana Pivcová
Taky jsem se pobavila. Oceňuji Tě o to víc, že sama autům nerozumím vůbec.
ivana kosťunová
To jsem si poránu spravila náladu. !