Trapasy na školních srazech. A ty jsi kdo?
Ilustrační foto: ingimage.com

Trapasy na školních srazech. A ty jsi kdo?

17. 11. 2018

Ahoj Petře. Já jsem Pavel. Jé, to je trapas. Kdo to je? No přece Marie. Nekecej, ona tak ztloustla? Ano, počítejme s tím, že setkání se spolužáky po letech může přinést spoustu humorných ale i trapných situací.

A čím déle jsme se neviděli, tím větší bizarností takové setkání bývalých spolužáků je. Ale přesto je škoda na ně nejít. Jen to chce přípravu.

Alena utratila sedm stovek za nový střih a barvu u kadeřnice.
Koupila si nové černé kalhoty, bílý svetřík a krásné červené lodičky.
Nalakovala si nehty rudou barvou.
Už dlouho se necítila tak dobře. Manžel jí řekl, že ostatní holky puknou závistí a odvezl ji do restaurace, kde se konal sraz ze spolužáky z gymnázia. Některé neviděla téměř čtyřicet let, protože na většinu dřívějších srazů nešla.
Za tři hodiny volala manželovi, ať pro ni přijede, že už chce domů. Divil se, myslel si, že se bude veselit, povídat si s kamarády do rána.

„Bylo to otřesné. Pořád si jen ukazovali fotky vnoučat a na toaletě jsem slyšela, jak si bývalé spolužačky o mně říkaly, že jsem fiflena vždycky byla a fiflenou jsem zůstala. Jedna dokonce říkala, že mám určitě botox a lifting. Měla jsem chuť zařvat z té kabinky, že lifting by potřebovaly ony, ale muselo by jít o lifting mozku,“ vypráví Alena. A shrnuje: „Ta akce mě přišla na spoustu peněz, které jsem utratila za oblečení a úpravy a nakonec jsem se vůbec nebavila. Spolužák, který mě zajímal, nepřijel. Další kluk, který se mi dříve líbil, byl tlustý děda ve flanelové košili, který vyprávěl oplzlé vtipy. Spolužačky pořád jen ukazovaly fotky vnoučat a hotelů z dovolených. Byla to nekonečná nuda. Moje investice byly zbytečné.“

Problém je v tom, že od školních srazů po mnoha letech má hodně lidí přehnaná očekávání. Lidé se dělí do několika skupin.
Jedni na srazy chodí s nadšením, sami je organizují a berou je prostě jako večírek, zábavu. Nic od nich nečekají, jen to, že se pobaví, popijí, najedí. Další je považují za příležitost porovnat si, jak na tom jsou a pak se nechají pohltit úvahami typu: Nikam jsem to nedotáhl, jsem nula. Jsem nejtlustší ze všech. Moje děti nemají vysoké školy, zatímco ty jejich ano. Maruna jezdí každý rok k moři, my nemáme ani na koupaliště.
Další skupina jsou takzvaní chlubiči. Tedy lidé, kteří na sraz vyrážejí se spoustou fotografií dětí, vnoučat, bytů, chat, psů, koček, dovolených v Egyptě a v Alpách. Jsou schopni hodiny vyprávět o tom, jak jejich vnučka Elinka chodí do baletu, do klavíru, do angličtiny a je tak krásná, že bude hrát v reklamě. Že to až tak moc okolí nezajímá, nevnímají, podstatné je, že jsou šťastní, protože své štěstí zase po čase mohli prezentovat.
Do stejné skupiny patří i dámy, pro které je školní sraz jakýmsi motorem způsobujícím, že se rozhodnou hubnout, podstoupit zkrášlující zákroky, zkrátka mají jediný cíl: Vypadat na srazu nejlépe.

Je tedy jasné, že jde o výrazně odlišné skupiny lidí a že tedy jejich setkání nemůže fungovat. Proto je důležité, nic moc od takových srazů nečekat. Ideální je nečekat nic. Nemyslet si, že bývalí spolužáci budou lepší, horší, jiní. Že to bude mimořádně skvělá zábava. Že si budeme skládat komplimenty a poklony a všichni se mít rádi.  

„Abiturientské setkání by mělo být vítaným zpestřením života,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Je to způsob, jak udržovat vztahy s vrstevníky. Je totiž nač společně vzpomínat a je možné ty vzpomínky aplikovat na současnost. Nezapomínejme ale, že osobnost člověka se zase až tolik nemění, mění se jen exteriér. Takže na setkání s bývalými spolužáky po dlouhé době je potřeba se připravit, očekávat a umět přijímat změny. Ale nečekat zázraky. A pokud nezahltíme spolužáky jen fotkami vnoučat, může jít o příjemnou akci,“ připomíná.

Přesně tak, může to být příjemná akce. Ale taková je jen pro ty, kdo se na ni připraví. Dobré je projít si fotky ze školy a tak trochu zavzpomínat, kdo je kdo, kdo jaký byl. Může nám to oživit paměť a předejdeme situacím typu: Ty jsi se mi vždycky líbila, Olinko. Já jsem Jana a nelíbila jsem se ti, protože jste se mi s klukama smáli, že mám malá prsa. Nepřehánět to s úpravami. Je jasné, že každý chce na srazu vypadat co nejlépe a užít si obdivných pohledů a pochval typu: Tedy, tobě to sluší, jak to děláš, že vypadáš pořád stejně?

Neznamená to však, že by bylo nutno nechat ze sebe udělat nového člověka. Podstoupit plastickou operaci či jiný výrazný zákrok jen kvůli tomu, že se blíží školní sraz, je poněkud pošetilé. Pokud něco takového podstupujeme, měli bychom to dělat kvůli sobě, kvůli tomu, že po tom toužíme. Ale jít na botox jen proto, abychom měli méně vrásek než Jaruna z Lhotky, je spíše dětinské. Je to slavnostní událost.

Ano, setkání se spolužáky v restauraci je slavnostní událost a proto by na ni muži neměli chodit ve vytahaných kapsáčích a flanelových košilích. Na jedné straně je dobré nepředstírat to, co nejsme, ale na druhé straně svým vzhledem o sobě dáváme najevo víc, než si uvědomujeme. Neupravenost je jasný signál: Moc mě to už na světě nebaví a je mi jedno, co si o mě myslíte. Poslední rada, jak přežít sraz, je parádní klišé. Dá se vyjádřit větou: Dobrou náladu sebou.

Ano, zní to sice jako rada ze svazáckých příruček, jenže právě v tomto případě je na místě. Kdo tam jde, měl by jít s cílem, že se jde pobavit. Zasmát se, zavzpomínat, dozvědět se něco nového. Nic víc, nic míň. Ale jít na sraz a tvářit se tam jako kakabus, pomlouvat ostatní a dávat světu najevo, že je to fakt trapná akce, je to úplně nejhorší, co člověk může udělat.

Každopádně kouzlo třídních srazů velmi pěkně vystihla jistá osmdesátiletá dáma z Ostravy, která se z jednoho takového vrátila. „Jaké to bylo, babi?“ ptala se vnučka. „Strašné. Bylo nás málo a byli tam samí staří lidi.“

Hodnocení:
(4.3 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Kolářský
Já osobně na srazy nechodím a vůbec mě to nemrzí. Na svou třídu ze základní školy nevzpomínám zrovna v dobrém, takže pozvánky na srazy automticky a co se týče kolektivu z gymnázia a VŠ, tak tam se zřejmě nenašel žádný dobrý organizátor, jelikož podobná setkání (alespoň co vím od několika bývalých spolužáků se kterými udržuji kontakt) nikdo nepořádá.
Zdenka Soukupová
Paní Blanko, máte pravdu. S organizací srazu je trochu práce. Vím to, protože jsem ta organizátorka. A co mě na té práci mrzí? To, že se někteří spolužáci se neobtěžují ani na dvě urgence odpovědět, ať už kladně nebo záporně. Ale už jsem si zvykla a pak na srazu na všechno zapomenu a jen se bavím.
Blanka Macháčková
Na srazy jezdím ze dvou důvodů. 1) ráda se vidím a bavím se spolužáky. 2) Vyjádřím tím poděkování těm, kdo si dali práci sraz zorganizovat. Kdo z vás patří k organizátorům ví, že s tím je hodně práce.
Jitka Chodorová
Také máme srazy z gymplu každým rokem, jsem ale přespolní a handicapovaná, tak jsem závislá na rodině a okolnostech, letos jsem po delší odmlce byla, nic se nezměnilo, "holky" byly všechny pěkné, ze čtyř kluků chodí pravidelně tři, a je to vždy prima, vzpomíná se na ty, kteří už přijít nemůžou, na mladické kousky studentského života, na učitele, prostě nás to baví, fotky vnuků už dávno neukazujeme, většině z nás už odrostli, ale byly doby, kdy jsme si je s pochopením prohlížely. Letos jsme měli i téma zlaté svatby, několik z nás, včetně mě jsme jí už oslavili. Všichni se spolu bavíme, jako bychom tu maturitu dělali včera, a právě jí oslavovali. A je to už 52let. Jsem ráda, že jsem byla spolužačkou právě těchto fajn lidí.
Marie Doušová
Zrovna příští týden máme sraz se spolužáky ze základky . Vždy se na to těším . Největší škoda je , že nás je stále méně , neboť hodně spolužáků už mezi námi není, ale vždy na ně vzpomínáme s láskou. Je vždy na co vzpomínat a těšit se na známé tváře.
Věra Halátová
Když se lidé vidí např. po třiceti, stačí po dvaceti letech, jsou tam znatelné rozdíly. U maturity, v 19 vypadal každý jinak. Všichni zestárli. Ta Alena, to asi bude malý psychopatický narcisek. Jde na školní sraz po čtyřiceti letech a je přesvědčena, že ona je ta nejzachovalejší, nejkrásnější, nejlépe oblečená, prostě nej nej (její manžel jí to ostatně potvrdil) a že "holky puknou závistí". A holky závistí nepukly. Vypráví to ta Alena, takže je to její jednostranný pohled, kdoví, co si ještě řekly, jak se ta Alena chovala, že o ní pak takto mluvily. Ostatně, kdo poslouchá za dveřmi, slyší o sobě. Utratila spoustu peněz za oblečení a vizáž a "úspěch" se nedostavil. Co se týká té poznámky o mozku těch spolužaček, asi to u té Aleny také nebude v pořádku. co se týká toho "ukazování fotek vnoučat a hotelů z dovolených". O čem se asi budou bavit ženy, které se neviděly čtyřicet let? Snad ne o kvantové energii a mezinárodní situaci na Srí Lance? Budou mluvit o sobě, o manželovi, o dětech, vnoučatech. To je snad zcela přirozené. Alena takovou rodinu nemá? A tajně závidí? A chlubit se dnes dovolenou v zahraničí? Jet někam k moři není dnes problém. Někdo si lehne na pláž a chytá bronz, někdo vezme kolo a jede si uhnad infarkt do hor. Někdo nejede nikam a pracuje na zahrádce. Každého baví něco jiného. Když moje kamarádka byla s přítelem na Maledivách, taky mi ukázala fotky i ubytovacího zařízení. No a co, kvůli tomu ji zavrhnu? Že já jsem tam nebyla? Ta Alena, ať neutrácí za lakování nehtů a nekupuje spoustu hader, mladou ze sebe už stejně neudělá. Ať se věnuje jiné činnosti než obdivování sebe sama, ty peníze, které utratí sama za sebe, za ty by také mohla jezdit na zahraniční dovolené, a jestli ji to nebaví, ať raději přispěje na charitu. a bude mít v duši klid.
Zuzana Pivcová
Takhle se asi chovají a baví-nebaví lidé, kteří se sešli poprvé za x let. To se spolužákům, kteří se scházejí pravidelně a rádi. stát nemůže, protože kdo nechce, ten nechodí, a ostatní chodí rádi a na každém srazu nemají potřebu se vychloubat.
Jana Šenbergerová
Na srazy jezdím ráda, jen je mi trochu líto, že na každém už někdo chybí napořád. To nám ale nebrání zavzpomínat na léta mládí. Ve vzpomínkách jsme tam všichni. Měli jsme se sejít i letos, ale zavřeli nám naši oblíbenou restauraci, bude třeba najít jinou, ale to vůbec není snadné.
ivana kosťunová
Nevím, odkud čerpá autorka tyto zkušenosti, zdá se mi to trochu mimo realitu. Na třídní srazy se vždycky těším a nemyslím, že bych spolužáky ohromila tím, že si na starán koleny začnu hrát na to, co nejsem, a nikdy jsem nebyla. Oni mě mají za těch devět a více let prokouknutou a stejně tak já je. Proto se tak rádi scházíme.
Danka Rotyková
Jsem ročník 1956 a také už se scházíme po roce. Mám to skoro nejdál ze všech, protože jsem se odstěhovala za manželem, ale i tak se srazů pravidelně a moc ráda zúčastňuji. Příští sobotu mne to čeká. Jsem ráda, že mezi sebou nemáme žádné problémy, alespoň já o nich nevím. Mám pocit, že jsme pořád stejné, jen ta tělesná schránka se u některých trochu změnila. Program předem určený nemáme, mně to naprosto vyhovuje, ještě jsem se nenudila. Totéž přeji všem ostatním, které tohle milé posezení teprve čeká.
Zdenka Soukupová
Naše třída z gymnasia se na srazech taky nenudí. Už léta máme srazy na určité téma, které vymyslí jedna spolužačka a tomu celé odpoledne a večer přizpůsobíme, včetně oblečení a kostýmů. Takže už jsme měli spartakiádu + tance na písničku Michala Davida "Poupata"; sportovní olympiádu (střelba ze vzduchovky na cíl, hod míčkem do košíku a další), hledání pokladů (alkoholové lahve a další předměty ukryté po zahradě) a další a další legrácky. K tomu písničky při kytaře, houslích a harmonice (taky školní "kapela"). Životní trable, nemoci, starosti atd. nemají na srazu místo. Vřele doporučuji sraz alespoň s malým programem. Všichni se vždy těšíme na další setkání.
Hana Rypáčková
Včera jsem na srazu třídy byla, ale scházíme se každý rok a tak se poznáme snadno. Jen včera jsme se dohadovali kdo je kdo na fotkách z první občanky.. Večírek je s živou hudbou /muzikanti třídy/ a tanečkem. Nenudíme se...