Logománie – staronová posedlost
Ilustrační foto: Romo Fulnek

Logománie – staronová posedlost

20. 11. 2018

To není značkové. Jaká je to značka? Babi, tohle nosit nebudu, to je trapná značka. Slýcháte tyto věty? Divíte se jim? Není třeba, jde o poměrně častý jev. Je to logománie, posedlost značkami, ale netýká se jen mladé generace.

„Pamatuješ, jak si Karáskovi koupili pračku Romovku?“
„No jasně, to byla legrace. Karásková se tím chlubila po celém domě….“
„Do chvíle, než si Novákovi koupili pračku Philco. Přesně podle té hlášky z jednoho filmu: Když oni Romovku, tak my Philco.“
„Je pravda, že tehdy jsme byli úplně posedlí vším, co bylo takzvaně západní, co byla cizí značka.“

Tak to je hovor dvou sedmdesátiletých dam, které vzpomínají na sedmdesátá léta. Dobře dokumentuje, že posedlost značkami, která je nyní často spojována s mladou generací, není nic nového. Největší vlnou posedlostí obdivem k takzvaně značkovému zboží si česká společnosti prošla po roce 1989. Jednak k tomu přispěl fakt, že se otevřely hranice a začalo se dovážet zboží, o kterém do té doby lidé jen snili. Ale zároveň byla taková móda.

Devadesátá léta se nesla ve stylu velkých nápisů, výrazných vzorů, vše bylo blýskavé, výrazné, z dnešního pohledu nevkusné. Typický úspěšný, moderní člověk té doby vypadal nějak takto: barevná velká tepláková bunda s nápisem výrobce sportovního oblečení a zlatý řetěz na krku. Z dnešního pohledu naprostá hrůza.

„Pamatuji si, že když manžel byl na služební cestě v západním Německu, donesl nám spoustu krásných barevných igelitových tašek s nápisy. Tam se rozdávaly v obchodech ke zboží zadarmo, pro nás to byl módní doplněk. Hlavně, že byl na tom německý nebo anglický nápis,“ vzpomíná třiasedmdesátiletá Hana. „Dcera tehdy dokonce jednu obyčejnou západní igelitku prodala kamarádce, ta po ní tak toužila, že jí za ní dala sto korun,“ říká se smíchem.

Nyní se logománie projevuje poněkud jinak. Mladí lidé se rozdělují podle toho, jakou značku mobilu používají, jakou značku počítačů. Většina z nich si potrpí na určité značky oblečení. Už se pro ně vžil i poněkud legrační název značkoholici.

„Moje vnučka šetří na jídle, jezdí tramvají na černo, v podstatě žije velmi skromně a obrací každou korunu. Je jí líto dát peníze za lístek do divadla nebo za dovolenou. Ale kupuje si zásadně drahé značkové kabelky a boty. Když mi řekla, že kabelka, kterou nosí, stála třicet tisíc a to ji má ještě lehce obnošenou koupenou od kamarádky, myslela jsem si, že si dělá legraci. Jenže ona se omezuje, aby si mohla kupovat tašky a boty za desítky tisíc, jen proto, že jde o výrobky jedné určité luxusní značky. To nechápu,“ vypráví šestašedesátiletá Ivana. Její vnučka má jasno: „Miluju značky, kvalitu, luxus. Nechci mít tři levné kabelky, ale raději jednu značkovou. Kdo tomu rozumí, pozná to, ví své. Ta kabelka mi dává určitý status ve společnosti. Chápu, že tomu každý nemusí rozumět, chápu, že babička si myslí, že jsem blázen. Ale pro mě je to prostě podstatné.“

„Teenageři řešili, jakou značku kdo nosí, v západní Evropě už před třiceti lety. Tehdy šlo o to, že kdo neměl správné logo na oblečení byl takzvaně out. Nyní se to přeneslo i na mobily a další věci a stalo se to běžné i u nás,“ říká terapeut Jan Kulhánek z Psychologického centra Anděl. „Mladí lidé to často dělají proto, že mají pocit, že jim ty takzvaně správné značky dopomohou k oblíbenosti v kolektivu, k tomu, že se stanou mezi vrstevníky uznávaní,“ dodává.

Říká, že velmi často se taková posedlost značkami začíná projevovat ve věku kolem dvanácti let, kdy dětem velmi záleží na tom, aby byli oblíbení, aby měli v kolektivu dobré postavení. Rodiče a prarodiče je v tom velmi často podporují. Chtějí jim udělat radost, tak jim koupí to, co si děti přejí. Když je tomu naopak, zle je.

„Přišel za mnou vnuk s tím, abych mu nic nekupoval na Vánoce, že bych mu raději rovnou mohl dát peníze a on si na Vánoce koupí drahý mobil,“ vypráví jednasedmdesátiletý Viktor. „Zjistil jsem, že takto obchází rodinu a nasbíral už přes deset tisíc. Někdo říká, že je to dobré, lepší, než mu kupovat věci, které nechce. Mně se to nelíbí. Proč by měl mít v patnácti mobil za patnáct tisíc, když existují velmi kvalitní levnější typy. Vánoce snad mají jinou podstatu, než obcházení a žebrání o peníze. Já ho v takovém životním stylu podporovat nechci, tak jsem hloupý děda, který ho nemá rád a nechápe, že nejdůležitější v životě je mít v patnácti drahý mobil jedné určité značky,“ říká.

Jenže na tom, aby se určitá značka stala symbolem úspěchu, po kterém začnou toužit stovky tisíc mladých lidí, pracují týmy expertů na marketing a na psychologii. Je to obrovský byznys a ti, kteří značky kupují jsou jen malými pokusnými zvířátky, na kterých se zkouší, co funguje a co ne. Takže zatímco oni si myslí, že udělali skvělý nákup, ve skutečnosti jsou jen oběťmi systému, který je testuje. Jenže ten systém je tak důmyslně propracovaný, že je těžké ho prokouknout. A vlastně ho ani prokouknout většina lidí nechce. Jednodušší je koupit si kabelku s určitým logem, protože stejnou kabelku nosí sousedka a stejnou kabelku propaguje támhle na billboardu ta nádherná herečka, která se nám líbí. Je to vlastně hra, která může zpříjemnit, ale také pořádně zkomplikovat život.

Je ale zbytečné tvrdit, že logománie je výhradně záležitostí mladé generace a že dříve měli lidé jiné starosti. Ne, po značkovém zboží lidé toužili vždy, jde jen o to, že dříve neměli tolik příležitostí si ho pořídit. Tak až přijde vnučka s přáním, že by na Vánoce chtěla jedny určité džíny, ale výhradně ty jediné, jinou značku zásadně ne, nedivme se, nesmějme se jí, neodsuzujme ji. Určitým obdobím logománie si obvykle totiž projde ve svém životě každý. Ti šťastní ho překonají a pak se mu už jen smějí ve vzpomínkách.

Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Rypáčková
Myslím, že sportovní oblečení a obutí je dobré mít značkové, prodyšné a nepromokavé. Tady tu záruku kvality ocením.
Eva Mužíková
Já snad ani žádné značky,,které bych vyhledávala neznám a taky žiji.
Danka Rotyková
Nejsem asi výjimka, líbilo se mi vždy kvalitní zboží. Pokud se jedná o oblečení, potřebovala jsem, abych se v něm cítila po celý den dobře a aby bylo pěkné i při častém praní. Občas bylo i dražší a značkové. Mezi kolegyněmi na pracovišti jsem si občas povzdechla - radši bych si připlatila, jen abych našla něco hezkého a kvalitního zároveň. To ale ti *-náctiletí* neřeší. Někdy se není co divit, pokud žili stejně tak i jejich rodiče.
Marcela Pivcová
Některé věci si se "značkou" koupím, ale není to proto, abych tu značku na sobě předváděla, některé věci jsou podle mne opravdu kvalitnější i estetičtější. Mám na mysli především džíny, boty nebo některou kosmetiku. Když se mi něco líbí, třeba i z levnějšího obchodu, tak na značky nehledím.
Jana Šenbergerová
Nepodléhám žádným módním trendům a značkám už vůbec ne. Buď se mi něco líbí nebo ne, a to bez ohledu na značky.
Zuzana Pivcová
Na posedlosti značkami vydělávali v 90. letech Vietnamci, kteří v tržnici v Holešovicích prodávali padělky s našitými značkami. Na mě působí komicky, když si třeba někdo nechával nálepku na brýlích, i slunečních, aby bylo vidět, že jsou značkové. Moje sestra se coby učitelka kdysi ptala po vánocích dětí, co dostaly za dárky, tak někdo prý řekl "značkové oblečení". Zavedli na to téma debatu, že se většinou připlácí za značku a ne vždy za kvalitu.
Karel Boháček
Dělají si to sami rodiče, pak to přešlo na děti. Vlastně to začalo u nás Tuzexem.
Jana Kollinová
Dle mého názoru je to fenomén ovládající především náctileté, ale mnohdy postihne i nesoudné "náctníky/ce." Z vlastní zkušenosti musím ocenit, že značkové oblečení je obvykle kvalitní a příjemné při nošení. Nemíním tím "značkové zboží" z tržnice SAPA nebo jí podobných. Neříkejte, že mezi vámi není nikdo kdo by si připlatil za kvalitní značkové zboží!
Mirek Hahn
Úplně v pohodě, když je to za své. Každý ať si koupí za peníze, které vydělá, co chce. Není na tom nic divného, spousta lidí má ráda kvalitní a pěkné věci. U mládeže bez vlastního příjmu to už tak jasné není... Rozmazlovat, nerozmazlovat...? Nebudou z nich pak nafoukaní leváci ?
Dana Puchalská
Měla jsem kolegyni, která byla schopná jist celý měsíc polévky z pytlíku, jen aby měla to nejdražší oblečení co bylo na trhu. Absolutně jsem nechápala.
Věra Ježková
Opravdu si nepamatuji, že bych někdy v životě prahla po nějaké značce čehokoliv. Ani jich moc neznám. Chudáci „postižení“, musí být svým způsobem štvanci. A lituju děti, které by bez nějaké značky mezi vrstevníky možná těžko obstály.