Škoda z lásky: Škola smyku
Ilustrační foto: Škoda 100 S, Automix.sk

Škoda z lásky: Škola smyku

21. 11. 2018

Vlastnil jsem po dvou letech čekání nový vůz Škoda 100 S. Psal se rok 1972 a přicházela tuhá zima, která byla v těch letech „malé doby ledové“ běžná. Již skoro rok jsem pracoval jako policista, tehdy příslušník VB na malém městě na okraji Prahy.

Blížil se víkend s mou noční sobotní službou. V obvodě jsme měli dvě taneční zábavy a já si vzpomněl na vyprávění mého zkušenějšího kolegy. Vyprávěl nám mladým policistům, jak dívky nerady chodí po zábavě pěšky v zimě domů. Tehdy přichází naše chvíle jako „taxikářů zachránců“. Za „záchranu“ před zimou a nepříjemnou cestou domů jsou dívky ochotné k lecčemu. Pak se záhadně usmál a odešel.

No a má fantazie začala pracovat. Ve snu se mi zdálo, jak procházím tanečním sálem a vybírám si ty nejkrásnější dívky. Pak určuji pořadí, ve kterém je budu jako „taxikář-záchrance“ vozit domů.

Ale zlý osud zasáhl. Naše služební Volha 21 skončila v opravně a do víkendu nebyla hotová. Jediné, co mi zbývalo, vzít si do služby moji novou Škodu 100. Dělal jsem to nerad, ale nic jiného mi nezbývalo. Zajel jsem k benzínové pumpě a za posledních padesát korun jsem si koupil dvacet litrů benzínu. Ten tehdy stál neuvěřitelných 2,40 Kčs za 1 litr.

Silnice byly namrzlé a navíc s několikacentimetrovým popraškem sněhu. Něco jako zimní pneumatiky jsme v té době neznali. Já měl na své Škodovce univerzální pneumatiky OR-6 s poměrně hrubým vzorkem. Kolem půlnoci jsem přijel před sál, kde se konala taneční zábava. Hned, jak jsem se vysoukal z auta, rovnal jsem jednu začínající potyčku mezi dvěma opilci. Stačilo jen zaharašit pouty a už se oba aktéři rozešli. Jeden odklopýtal do tmy a druhému kamarádi pomohli zpět na sál.

Na místě zůstala jen příčina jejich sporu, roztomilá asi osmnáctiletá blondýnka. Já se jí jen zeptal: „Co se ti na těch opilcích líbí“? Jen se začervenala a odpověděla mi, že je ani pořádně nezná a k jejich „souboji“ nezavdala žádnou příčinu. Pak se na mne podívala jako na nějakého akčního hrdinu. Já jsem v kožichu, s Kanadami na nohou a brigadýrkou na hlavě měřil dobrých 190cm, což na dobu před pětačtyřiceti lety bylo docela dost. Já jsem znervózněl a jen jsem vykoktal: „Jak se dostaneš domů?“

Smutně se na mne podívala a špitla: „Nemohl byste mne odvézt?“ Já jsem se pýchou nafoukl jako nějaký krocan a hned jsem souhlasil. Jen dodala, zda si někoho ještě může vzít s sebou. Jen jsem mávl rukou a začal se soukat ve svém kožichu za volant své Škodovky.

K mému údivu se za dívkou vyhrnulo dalších 6 mladých lidí. Sundali si bundy a kabáty. Pak se začali soukat do auta. Na zadní sedadla si sedli tři kluci na klín si vzali tři dívky. Hlavní aktérka si sedla vedle mne a obložila se zbylými kabáty. Než jsem stačil protestovat, už všichni seděli a zabouchli dveře.

Chudinka Škodovka obsazená osmi pasažéry jen dosedla na doraz svých per a mně nezbylo nic jiného, než se opatrně rozjet na tu namrzlou, zasněženou vozovku do několika kilometrů zatáček. Mladí v autě se začali dobře bavit tím, že chlapci využili nehybnosti svých dívek a zahájili průzkum jejich svetříků a toho, co v nich dívky skrývaly.

Když jsem projížděl opatrně první sérií zatáček na kluzké vozovce, zavolal na mne jeden z hochů, abych dívkám předvedl školu smyku, kterou se určitě všichni policisté učí a brilantně ji ovládají. Já jsem jen zmateně přemýšlel, zda jsem nechyběl, když se něco podobného v autoškole učilo. Vtom se vedle mne objevila ruka jednoho z chlapců a on mi cukl s volantem.

Ihned se přetížené auto dostalo do smyku. Já, zalitý smrtelným potem jsem začal smyk přetíženého auta na kluzké vozovce vyrovnávat a dostal jsem se do dalšího smyku. Vše se odehrávalo za huronského smíchu všech přítomných, kteří si jízdu asi spletli s horskou dráhou někde na pouti.

Tehdy mi nezbylo nic jiného než se plně spolehnout na vynikající jízdní vlastnosti mé Škodovky a na svou intuici při opětovném vyrovnávání dalších a dalších smyků na kluzké vozovce v desítkách dalších zatáček. Dodnes netuším, jak jsem do městečka dojel. Všichni mne chválili za „brilantně předvedenou ukázku školy smyku.“ Klepal jsem se jako sulc na talíři. Moje jediná myšlenka směřovala k „Černé kronice“, která by psala, jak policista havaroval a zranil či dokonce zabil sebe a sedm mladých lidí.

Obešel jsem auto a po zjištění, že je oproti mně zcela v pořádku, jsem klopýtal na služebnu s předsevzetím, že v budoucnu povezu vždy jen jednu jedinou osobu a budu jezdit ještě opatrněji než dosud. Celý život až dodnes jsem jezdil v různých typech aut značky Škoda, ale na tu svou první Škodověnku, která mně i celé partě mladých přiopilých bláznů zachránila život, nikdy nezapomenu.

 

Hodnocení:
(4.6 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Josef Borecký
Krásné zjištění, že i policajti jsou lidi. :)
Marie Faldynová
S náledím není legrace. Jako studentka jsem stopovala auto a kvůli mě dostalo smyk a sjelo do příkopu. Ale ranění u toho nebyli. Popisovaná příhoda je legrační až teď, věřím, že panu řidiči opravdu nebylo do smíchu. Hlavně že to dobře dopadlo!
Jana Šenbergerová
Hezký, ale trochu hororní příběh. Naštěstí všechno dobře dopadlo, vy jste dostal výstrahu a zkušenost do budoucna a my si můžeme přečíst pěkné vyprávění.
Zdena Proboštová
Perfektní, taky mě párkrát zachraňovali VBáci, ale byli to známí kluci :-)
Zuzana Pivcová
No, tohle bylo, jak se lidově říká, "o hubu". Zdravotně i služebně. Jenže všichni jsme lidé. A zvlášť mladí lidé si riziko příliš nepřipouštějí. Díky za pěkné a upřímné vyprávění.