Škoda z lásky: Rudý závoďák
Ilustrační foto: skoda-virt.cz

Škoda z lásky: Rudý závoďák

24. 11. 2018

Bylo mi pouhých 5 let, když jsem se poprvé setkal s naším budoucím "rudým závoďákem". Jeli jsme tehdy autobusem s rodiči k babičce na víkend do malebné horské vesničky v podhůří Jeseníků. Po příchodu k domu bábinky jsme spatřili "rudého závoďáka". Tím byla krásná naleštěná červená Škoda 742 130L.

Byl rok 1989, tedy doba, kdy sehnat takové auto nebylo úplně jednoduché, tím více pro nás jako normální rodinku. Hned, jak jsme ji spatřili, museli jsme ji s tátou začít důkladně zkoumat a prohlíželi si důkladně každý její detail. Nemohli jsme se nabažit té dokonalosti, kterou jsme před sebou viděli. Když se na zápraží objevila babička, první naší logickou otázkou bylo, čí je to auto. Jaké bylo naše překvapení, když tátovi řekla "no přece Vaše" a předala mu při tom s úsměvem klíče od auta.

Po chvíli nechápavého pokukování po babičce nám vysvětlila, že se k ní čirou náhodou dostala nabídka na koupi škodovečky z roku 1987 s najetými pěti tisíci kilometrů. Protože si ji koupil doktor z vedlejšího městečka, který s ní ale téměř nejezdil a neměl pro ni tak dalšího využití, nabídl ji ze známosti naší babičce za výjimečnou cenu. Ta neváhala, vytáhla ze skříně peníze a škodovečka se tak dostala k ní na zahradu. Ani si nedovedete představit tu radost a vděčnost, se kterou jsme tak od babičky ono auto přebírali.

Tím začala naše dlouholetá kapitola strávená s "rudým závoďákem". Tuto přezdívku si však získal až o mnoho let později v roce 1999. Toho roku jsme se se škodovečkou vydali na dalekou cestu do Itálie. Po dlouhé přípravě vozu jsme vyrazili s kanystrem vody a kanystry tehdy poctivého polského 98 oktanového benzínu na cestu. V doprovodu známých, kteří jeli Peugeotem 405, jsme se hnali po dálnicích i silničkách a neustále sledovali hodnotu ručičky ukazatele teploty chladící kapaliny, což jistě každý majitel modelu 742 pochopí. Škodovečka ale nezklamala a celou cestu tam i zpět absolvovala bez ztráty kytičky. Když jsme se tak hnali po dálnici a otec usoudil, že nás nějak zdržují před námi jedoucí auta značek Peugeot, Renault, Fiat, rozhodl se znenadání, že je prostě předjede. To si ale patrně neměl vůbec dovolovat.

Překvapení majitelů zahraničních vozů bylo natolik velké, že všem doslova spadla brada, když se kolem nich prohnala česká stotřicítka v rudé barvě. Samozřejmě se mnozí snažili držet s námi tempo a vznikaly tak velmi humorné chvilky při malých "závodech" na dálnici. A právě zde vznikla přezdívka naší škodovečky "rudý závoďák". Ten pocit byl úžasný. Ač škodovečka vypadal proti zahraničním vozům zcela zastarale, dokázala je překvapit svými schopnostmi.

Na tuto "závodnickou" příhodu se stařičkou škodovečkou jsem si vzpomněl před pár lety, když jsme v roce 2015 jeli na dovolenou do Chorvatska s mou ženou a synem. Samozřejmě už ne se stařičkou stotřicítkou, ale s Octavií 1, 1,9TDI roku výroby 2003. Bylo to ale vlastně úplně stejné jako kdysi s rudým závoďákem, což jsem si uvědomil někde na cestě Rakouskem, Slovinskem a Chorvatskem. Připadal jsem si zase jako ten malý kluk, který sedí ve stotřicítce a okolo jezdí samé zahraniční lepší a novější vozy. I tehdy byla stotřicítka stará 12 let, stejně jako nyní Octavia. A stejně jako tehdy jsme Škodovek 742 potkávali za celou cestu do Itálie jen pramálo (spíše jen na českém území), i nyní jsme Octavií potkávali opět jen pramálo. Bylo to prostě v té době už docela staré auto, se kterým většina lidí za hranice již nevyjela. A stejně jako se tehdy cítil já, když jsme stařičkou stotřicítkou předjížděli novější zahraniční vozy, cítil se i náš syn, když jsme to samé v rámci rychlostních limitů dělali nyní s Octavií. Byla to také naše poslední společná cesta za hranice republiky, protože Octavii 1 později nahradila Octavia 3, se kterou brázdíme cesty nyní.

Rudý závoďák je ale stále zaparkován v otcově garáži a jistě tam ještě několik dalších genercí stát zůstane. Na běžné ježdění dnes sice také používá Octavii 1, stařičká škodovečka tam ale vždy bude mít své místo. Já mezitím, kdy jsem se na stotřicítce učil jezdit, vystřídal řadu dalších aut. Z těch škodováckých Favorita, Formana, Felicii, Octavii 1 a nyní 3. Rudý závoďák ale bude už navždy vryt v mých vzpomínkách a vždy si zážitky s ním rád připomenu.

Hodnocení:
(5 b. / 5 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Když tady čtu takové hezké příhody se škodovkami, tak se mi do toho mého příběhu moc nechce.
Zdenka Jírová
Hezké vyprávění. S autem mám také několik zajímavých příhod, ale nabyla to Škodovka, tak to sem nepatří.
Zuzana Pivcová
Moc se mi líbí jednotlivci i rodiny, kde mají stále škodovky. Věřím, že to není žádný patriotismus, ale jsou zkrátka s nimi spokojeni. Díky.