Vánoce, na které nikdy nezapomenu
Úvodní foto: Pixabay.com, černobílé foto: autorka

Vánoce, na které nikdy nezapomenu

5. 12. 2018

Za svůj život jsem prožila vánoce mnohokrát, ale jsou jen jedny, které si pamatuji téměř hodinu po hodině. I když to bylo už velmi dávno, v časech hluboké totality.

Můj dvouletý synek konečně usnul a spokojeně oddechoval ve své postýlce. Manžel ve vedlejším pokoji sledoval cosi v televizi. A já jsem si na chvíli lehla, že si konečně trochu odpočinu od toho předvánočního shonu. Odpoledne jsem vystála frontu na pomeranče a mandarinky, manžel přinesl stromeček a uložil ho do sklepa. Tam bude čekat na pravou chvíli, kdy ho společně oblékneme do slavnostního hávu. Vykuchaný kapr se chladil na balkoně, krabice plná cukroví odpočívala ve spíži. I dárky jsem měla pečlivě zabalené, označené jmenovkami a uložené v tmavém koutě skříně.

Vlastně jsem byla spokojená. A v posteli jsem samozřejmě po krátké chvíli usnula. Možná se mi zdál nějaký sen. Určitě se mi zdál nějaký sen! A doprovázela ho náhlá silná bolest. Dokonce tak silná, že jsem se probudila. Bolest však rychle odezněla, a tak jsem se radši zachumlala do deky a snažila se znovu usnout. Po dekou bylo teploučko a mně se chtělo tak moc odpočívat! Náhlá bolest se však za chvíli opakovala. Teď už jsem se skutečně probudila a bylo mi to úplně jasné. Na svět se hlásí moje druhé dítě. Až dosud jsem se snažila ignorovat, že na mé těhotenské průkazce je uveden předpokládaný den porodu právě na Štědrý den. Ještě dnes u večeře jsme si s manželem říkali, že to bude báječné, když se nám podaří strávit vánoce společně.

Zůstala jsem ještě chvíli ležet v posteli s pocitem, že není kam spěchat. Hlavou mi vířily stovky myšlenkek, nemohla jsem se soustředit na jednoduchou věc – změřit si intervaly mezi jednotlivými bolestmi. Bolest však přicházela pravidelně a intervaly se zkracovaly. S námahou, ale odhodlaně jsem vstala, pohladila spícího synka a šla vytrhnout manžela ze spárů televizního programu. Pak už věci dostaly rychlý spád. Manžel zavolal sanitku. Pomali jsme sešli po schodišti do přízemí a čekali jsme na ni u dveří domu. Přijela rychle, nemocnici máme skoro za rohem. Letmo jsme se rozloučili, manžel se vrátil ke spícímu synovi a mě unášela sanitka do nemocnice.

Divoký roj myšlenek v mé hlavě neustával. Znovu jsem v duchu prožívala předcházející porod, který byl velmi dlouhý, bolestivý a dokonce jsem se dostala do ohrožení života. Měla jsem pocit, že nemám sílu něco takového zvládnout znovu. Měla jsem hrozný strach, že to prostě nedokážu. Ale neměla jsem na vybranou.

V budově porodnice mě ohromilo nezvyklé ticho a klid, ve sledu událostí jsem si ani neuvědomila, jak rychle utíká čas. Byla skoro půlnoc. Předporodní přípravou jsem proplula snadno a rychle za asistence empatické porodní sestřičky. Na porodním sále jsem byla sama, nikde žádná další rodička. Všude bylo příjemné přítmí. Pomalu jsem se zklidnila. Nejsem na to sama. Musím to zvládnout, opakovala jsem si v duchu. Ani jsem se nedivila, že doktor stále není přítomen. Prý ho museli kvůli mému porodu vzbudit. Mezi jednotlivými bolestmi jsem se snažila si povídat s porodní asistentkou. Samozřejmě jsem ji informovala i o mém prvním komplikovaném porodu. Rychle pochopila mé obavy a snažila se mě uklidnit tím, že miminko bude během pár minut na světě. Pomyslela jsem si, že jsem se přeslechla, ale jako útěcha to bylo příjemné. Kupodivu věci najednou dostaly velmi rychlý spád. Můj druhý syn spatřil světlo světa opravdu za pár minut. Pan doktor právě přibíhal na porodní sál. Dokonce jsem měla tolik sil, že jsem se zvedla na loktech a podívala se na něj, než ho sestra odnesla. Byl maličký, křičel, mával rukama a kopal nožičkama.

Zbývajících pár hodin této rušné noci jsem se prospala v nemocničním pokoji. Tehdy ještě nebylo zvykem dávat dítě k matce hned po porodu. Sestry děti přinášely v pravidelných tříhodinových intervalech pouze na kojení. Poprvé jsem dostala malý pečlivě zabalený uzlíček do postele časně ráno. Mrkl na mě borůvkovýma očima a instinktivně hledal pusinkou něco ke žmoulání. Šťastně jsem ho objala.

Se svým novorozeným synkem jsem strávila celé vánoční svátky v poloprázdné porodnici. Na velkém pokoji s devíti lůžky jsem byla sama, a tak jsem si nechávala otevřené dveře na chodbu, kde stál malý vánoční stromeček. Trochu se mi stýskalo po zbytku rodiny. Mobily v té době ještě neexistovaly, návštěvy na porodnici nebyly povolené. Naštěstí personál nemocnice byl také vánočně naladěný, a tak mi občas někdo přinesl zprávu, že manžel stojí pod oknem porodnice. Alespoň jsme si zamávali a ujistili se, že je na obou stranách všechno v pořádku.

Manžel si nás odvezl domů z porodnice hned po vánočních svátcích. Doma pod vánočním stromečkem jsme se sešli sice o tři dny později, ale zato nás bylo o jednoho víc.

Trochu jsem se prohrabala ve svém fotoarchivu a podařilo se mi najít černobílou fotografii patřící k tomuto příběhu.

Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
To já jsem živý vánoční dárek dostala s předstihem, už 22. prosince, přestože se počítalo se začátkem ledna. Strávila jsem 14 hodin na hekárně úplně sama. Jen několikrát nakoukla sestra. Řekli mi, že nemám jíst ani pít a já se toho držela. Ještě několik dní po porodu jsem měla "vysušené" hlasivky a chraptěla jsem jako při těžké angíně. Letos budu péct 43. dort. :-) Přeji vám i vašemu synovi krásné Vánoce i narozeniny.
Marie Faldynová
Krásně napsáno! Kamarádce se syn narodil 19.12 a tak to do vánoc stihli i domů - ale počítali se vším! Můj vnuk se narodil na Mikuláše a jmenuje se David, takže v prosinci z oslav nevychází.
Hana Lancová
Krásně napsáno, moc hezký příběh. :o)))
Jitka Caklová
Smrt je nedílnou součástí života a další součástí je smíření. Co si má kdo odžít, to si odžije a nikdo nežil a nežije stále jen to špatné. Vždy mám možnost volby, buď si budu duši vzpomínkami hladit a nebo si ji budu vzpomínkami drásat.
Věra Halátová
Také si jedny vánoce pamatuji víc než všechny ostatní. Můj muž umíral. A věděl to. Děti byly ještě malé. Na vánoce se nedějí jen romantické a krásné příběhy, ale i ty tragičtější.
Jitka Caklová
Hezký příběh. Mám podobný, přesto jiný :-)
Elena Valeriánová
Přesně tak, dárek nad dárky. Hezký šťastný příběh.
Hana Rypáčková
Hezké vánoce , to byl ale dáreček...
Vladislava Dejmková
Nevím, jestli tento příběh zná i můj syn, kterého se to týká do takových detailů jak popisuji v článku. Ale rozhodně mu pošlu odkaz, aby si tento příběh přečetl. Ostatně vím, že oba moji synové si mé příběhy na íčku docela čtou, protože si o tom občas i povídáme.
Zdenka Soukupová
Opravdu krásný příběh. Znají ho takhle krásně vyprávěný i Vaše děti? Jedna moje kamarádka se narodila také na Štědrý den a ještě dostala jméno Eva! Takže vánoce, narozeniny i svátek - takové 3in1. Ale nesla to statečně.
Libuše Křapová
Vladislavo, krásný příběh i chlapeček, dojemná vzpomínka :-) Kéž by všechny vzpomínky na Vánoce byly jen takové, jako je ta vaše. Až vám trochu závidím.
Marie Seitlová
Moc pěkný příběh, byl ten nejkrásnější vánoční dárek. *****
ivana kosťunová
Málokdo by dokázal tak dojemně a bez pathosu popsat své pocity. Krásný příběh .
Marie Doušová
Moc hezký příběh.******
Zuzana Pivcová
Tak to nevím, jestli tu máme ještě další ženu, která přivedla na svět dítě na Štědrý den. Díky za krásnou vzpomínku.
Hana nováková
díky, díky, vrátila jste mně do dob před více jak 40 lety, kdy se narodil i můj syn. Přesný popis porodnice, snad jako přes kopírák, jen mně se narodil v červnu. Měla jste krásný vánoční dárek. I takové vánoce mohou být i když ne s celou rodinou, ale pro to jediné štěstí, pro vaše miminko, kterým jste jistě po vánočních svátcích udělala největší radost celé rodině. Nádherná je i černobílá fotka, moc pěkný příběh....