Škoda z lásky: Láska na první pohled
Ilustrační foto: Auto-virt.cz

Škoda z lásky: Láska na první pohled

6. 12. 2018

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jedno jediné auto převrátí totálně můj život naruby, asi bych si poklepala na čelo. Mně? Dívce s perfektně naplánovaným životem? Stalo se…

Na jaře roku 1975 jsem se vrátila z velkoměsta k rodičům do rodného městečka. Samozřejmě, kvůli “vážné známosti”, kdy za několik měsíců už měly bimbat svatební zvony. Do dvou let první dítě, pak druhé, přesně jako ve filmu “Básníci…” (až na tu dovolenou v Jugoslávii). Jak se naplánovaný krok blížil, víc a víc jsem pochybovala, zda tohle je opravdu to, co chci. Měla jsem za sebou maturitu na gymnáziu, touha stát se knihovnicí a studovat na vysoké škole v Praze mě již nadobro opustila, ale skočit tak rychle do manželství? Přála jsem si najít to “něco”, v čem bych vynikla a co by mě naplňovalo.

Našla jsem si práci v autoservisu. Vždycky jsem se ráda bavila s lidmi, proto mi tahle práce byla hodně blízká. Stála jsem u okénka v přijímací kanceláři, brala telefony, objednávala zákazníky na termíny kontrol, vypisovala zakázky, účty, prostě běžná kancelářská práce. Největším pomocníkem byla tenkrát ruční kalkulačka a psací stroj. V té době se s novými auty jezdilo povinně na první a druhou záruční prohlídku. Je to stejné jako dnes. Tenkrát však limit najetých kilometrů byl o hodně nižší. Už si přesně nepamatuji, jestli to bylo 1000 km nebo o něco více. Pokud by majitel vozidla kontrolu neabsolvoval nebo najel více kilometrů, o záruku na vůz by přišel. A tady to začalo.

Jednoho dne jsem jako obvykle zvedla vyzvánějící telefon. Mužský hlas na druhém konci prosil o termín na první záruční prohlídku se svým novým vozem Š 110L. Jako obvykle, nejlépe ihned. Nabízela jsem mu různé alternativy, nic z toho se mu nehodilo. Byl celý zkroušený. Mezi řečí se zmínil, že ty kilometry najel jeho syn. Že seknul s vysokou a vrátil se domů. Možná mi v hlavě zablikala nějaká červená kontrolka. Druhým telefonem jsem se okamžitě dohodla s mistrem v dílně a a co myslíte? Termín se našel.

Následující den přesně v deset vstoupil do přijímací kanceláře elegantní prošedivělý padesátník v košili s kravatou a za ním v džínách a triku dvoumetrový kluk s modrýma očima a kudrnatými vlasy až na ramena. Stačila jsem se jen nadechnout a už se mi podlamovala kolena. Sepisovala jsem zakázku a nenápadně si mladíka prohlížela. Pořád se na mě usmíval. Ještě jsem neviděla tak sexy dolíčky ve tváři. A bylo hotovo. Jiskření mezi námi mohlo zapálit celý autoservis. Pavel. V ten den jsem se bláznivě zamilovala. Jejich zelená beruška šla do servisu, oni dva zůstali v přijímací kanceláři, a protože byli tak sympatičtí, dostali i kávu.

Sice jsem dál musela pracovat, ale soustředit jsem se moc nemohla. Uši jsem měla jak netopýr. Zjistila jsem, že mají namířeno do Jičína, kde žila Pavlova teta. To mi zahrálo do karet. Odpoledne jsem potřebovala taky odjet. Kam jinam než do Jičína. Začala jsem totiž večerně studovat na strojní průmyslovce. Tolik náhod nemůže být jen tak. Je to znamení? A protože jsem byla dívka činu, “vnutila” jsem se jim do auta s výmluvou, že se potřebuju dostat dřív do školy a autobus na tu dobu žádný nejede. Krásně jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Mohla jsem s tím klukem být o celou půlhodinu déle a vlastně jsem jim i nenápadně sdělila, že jsem perspektivní. Žádná blbka, cílevědomá dívka, co nadále studuje. To se vždycky hodí.

A jak to bylo dál? Do Jičína mě odvezli. Celou cestu se můj idol díval víc do zpětného zrcátka než na silnici, až jsme se málem v jedné ostré zatáčce vybourali. Se svou “vážnou známostí” jsem se po týdnu vesele rozešla. Užívala jsem si romantiku, jakou jsem do té doby nepoznala. Za tři roky jsme se s Pavlem vzali, za další tři roky se nám narodil syn a první desetiletku jsme zpečetili synem druhým. Společně jsme vystudovali vysokou (jak jinak, než strojařinu). S mou láskou na první pohled máme za sebou již čtyři desetiletky.

Naše stodesítka nám ještě nám nějaký rok sloužila. Nahradila ji nová stodvacítka a pak další a další škodovečky, ty už v rámci benefitu služebních vozů. Se Škodovkou jsme totiž spojili i své kariérní životy.

Je neuvěřitelné, jak si jedno obyčejné zelené autíčko před lety tak zásadně zahrálo s naším osudem.

 

Hodnocení:
(5.1 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Farský
Moc hezké. Tak mě napadlo, že mě nikdy v autoservisu žádná žena na kafe nepozvala, ani když jsem přijel dokonce se zachovalým žigulíkem!
Zuzana Pivcová
Myslím, Hani, že i přes některé životní nesnáze to tak hodně zůstalo! :-D
Hana Raddová
Děkuji všem za milá slova :) Zuzko a Marcelo, tu paní nechte doma. Jsme pořád bláznivé holky nebo snad ne?
Marcela Pivcová
Zuzka mi ve svém příspěvku připomněla, že paní Hanu jsem samozřejmě také kdysi znala. Jak se říká: Svět je malý! (A s přesně stejnou zelenou škodovkou jsem se před léty učila jezdit v autoškole).
Hana Rypáčková
Přeji pokračování vztahu , opravdu románová zápletka...
Jana Šenbergerová
Ještě aby to nevyšlo, když se ve vhodný čas na vhodném místě najde ten pravý. Přeji vám ještě hodně krásných společných let s manželem i škodovkami.
Jitka Caklová
Hezký příběh a dobře jste udělala. "Železo se zkrátka musí kout, dokud je žhavý." Vím co píši :-) :-)
Hana Raddová
Hana Raddová
Zuzko, díky za kompliment. Sice už ta energie není jako před lety, ale zatím pohoda. Zdena pozdravuje, sraz je opět v plánu ?
Zuzana Pivcová
Milá Hanko, bylo pro mě velkým a milým překvapením, když jsem Tě tu objevila. Že jste "škodováci", to vím, ale o Tvých začátcích jsem nic nevěděla. Když dovolíš, upřesním pro ostatní: Tahle paní Hana je mladší sestra mé někdejší lomnické spolužačky a nejlepší kamarádky Zdenky, která bývá hlavní organizátorkou našich třídních srazů. Protože jsem chodila (než jsme se s maminkou odstěhovaly do Týna) pravidelně k Zdence domů, znala jsem i Hanu. Neviděla jsem ji mnoho let, až pak jednou před několika lety při návštěvě Lomnice. Nic osobního zveřejňovat nemíním (ale věkový údaj na jejím profilu je opravdu nějaký omyl).
Dana Puchalská
Super vzpomínka. *****