Má můj život smysl? Nebezpečná otázka
Ilustrační foto: ingimage.com

Má můj život smysl? Nebezpečná otázka

19. 12. 2018

Čím je člověk starší, tím vyšší je pravděpodobnost, že ho napadne některá z těchto otázek: Měl můj život smysl? Nepromarnil jsem ho? Zůstane po mně něco? Mám vůbec důvod tady ještě být? Ty otázky jsou na jedné straně přirozené, na straně druhé varovné.

Někoho napadají ve čtyřiceti, někoho v osmdesáti. Někdy se pocitům s nimi spojenými říká krize středního věku, někdy bilancování se životem. Je to podobné. Člověk se prostě dostane do situace či duševního rozpoložení, kdy si připadá nevyužitý, neschopný, nespokojený.

„Když mi bylo k padesáti, začal jsem mít pocit, že musím v životě ještě něco stihnout, prožít. Dnes vím, že to byla typická mužská panika z toho, že stárnu, že mi něco utíká. Tak jsem si začal románek s mladší ženou. Tak trochu jsem blbnul,“ říká sedmasedmdesátiletý Bohuslav.

Šlo o krátkodobou známost, jeho manželka se o ní nikdy nedozvěděla a Bohuslav se současnosti dožil v pohodovém manželství, s radostí ze dvou úspěšných synů a čtyř šikovných vnoučat. „Vlastně jsem šťastný chlap. Jenže se čím dál více cítím nespokojený, podobně jako když jsem blbnul tehdy před lety. Nyní to není spojeno s touhou po dobrodružství, po mladších ženách. To vůbec ne. Spíše bilancuju, jsem podrážděný, nespokojený a přemýšlím, zda můj život vůbec měl smysl. Vlastně po mě nic nezůstalo. Jasně, děti, vnuci, ale ti mají své životy. Já sedím s manželkou u televize, mlčíme, maximálně se domlouváme, co si dáme  k obědu a večeři. Je to takový nudný život, který už nikam nevede. Ano, je to normální, je to stáří. Ale já jsem prostě nespokojený, neustále podrážděný,“ vysvětluje Bohuslav.

„Otázky gruntování života se objeví v každém z nás ve chvíli, kdy se kvaltování života na chvíli přeruší. Příčinou takového zastavení může být nemoc, ztráta práce, problémy v manželství, odchod do důchodu nebo přibývající léta. S největší naléhavostí se však objevují, stojí-li člověk tváří v tvář odchodu,“ popsal tyto situace uznávaný psycholog Jaro Křivohlavý. „V nejpřijatelnější formě se tyto otázky objevují ve chvílích odpočinku. Když relaxujeme, když si vyjdeme na procházku, když z nás odpadnou běžné denní starosti,“ vysvětlil s tím, že takové zastavení může být i užitečné. A právě v tom je problém.

Někdo dokáže bilancovat a zamýšlet se nad složitými zásadními otázkami tak, že to jeho život zkvalitní, obohatí. Někdo se naopak v takových otázkách utápí, trápí se jimi a život si ničí. „Co jsem ovdověla, často si říkám, že už tady na světě vlastně k ničemu nejsem,“ vypráví jednaosmdesátiletá Dana. Její mladší sestra, její dcera i její kamarádka jí sice shodně přesvědčují, že se musí naučit se s takovými chmurnými myšlenkami vypořádávat, ale není to nic platné. Dana je čím dál více pesimisticky naladěná. „Sestra říká, že se se mnou už nedá normálně mluvit, že pořád jenom skuhrám. Jí se to mluví. Je mladší, má manžela, žijí v pěkném domku. Já jsem sama v panelákovém bytě. Nic nemám. Nic jsme s manželem nevybudovali, nezůstaly mi žádné peníze. Manžel nebyl typ, který by se moc staral o rodinu. Nevybrala jsem si dobře. Proto si teď říkám, že ten můj život vlastně k ničemu nebyl a rozhodně už lepší nebude. Co mám jako v mé věku čekat? Nějaké radosti? Něco závratně vzrušujícího? Dejte pokoj, vím, že dobře nebylo a rozhodně ani dobře nebude,“ říká Dana.

Je to věčná a nikdy nezodpovězená otázka, zda se lépe žije lidem pesimisticky či optimisticky naladěným. Pesimisté jsou zpravidla realisté. Dovedou si přiznat, že v životě udělali chyby, nemají přehnaná očekávání. Optimisté dokáží na sklonku života tvrdit, že jejich manželství bylo báječné a život vzrušující, i když všichni kolem nich vědí, že většinu ho prožili tak, že s ubručeným a věčně přiopilým partnerem seděli u televize. Faktem je, že čím je člověk starší, tím častěji ho otázky bilancující život a týkající se smyslu další existence napadají. U hodně starých lidí, kteří jsou třeba osamocení a vážně nemocní, je to přirozené.

Podle psychologů je však důležité naučit se s takovými pocity zacházet tak, aby si člověk neustále uvědomoval, že jsou přirozené. Ano, inteligentní, uvažující člověk přece nemůže být nepřetržitě pozitivně naladěn, i když se na něj ze všech možných médií a příruček nyní valí rady, že by nepřetržitě pozitivně naladěn být měl. Ne, normální, uvažující člověk v životě prochází fázemi, kdy se cítí být silný a schopný i těmi, kdy si připadá úplně zbytečný.

Takže je dobré být připraven na to, že takové fáze prostě přicházejí a odcházejí. Prožít si je, zamyslet se, zabilancovat, ale brát to tak, že bilancování nikdy není konečné. Protože třeba za pár měsíců bude všechno jinak. Jistě, těžko se takto uvažuje, když je člověk ve vysokém věku a trápí ho spousta nemocí. Ale právě v tom je jedno z kouzel, které způsobují, že někdo v tom vysokém věku žije a někdo jen přežívá.

Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Ale Oldřichu, případně Jano K., co taková žena o které jsem psala níže, která postavila tři živoucí "pomníčky", celý život vytvářela trvalé hodnoty a dnes v osmapadesáti , kdy podle zásluh už měla být 4 roky v zaslouženém důchodu, doslova udřená a bolavá, s pláčem natvrdo řekne "Má můj život smysl?" Myslíte, že jí vzletné kecy o vytváření dalších hodnot pomohou? Chtěla bych vás, kteří o takovém životě nemáte ani ponětí, na jejím místě vidět.
Oldřich Čepelka
Ale Jano, mnozí lidi si tu otázku kladou, ale ne těmito slovy. Neptají se "má můju život smysl", ale prostě se snaží ten smysl naplnit. Mnoho lidí rádi něco vytvoří, co je přežije. dobře vychované děti, postavený dům atd. Když třeba dáš fotku na wikimedia commons nebo napíšeš článek pro wikipedii, tak to taqm zlstane napořád (dokud někdo nezruší elektřinu). Tak to jsou takový životní pomníčky, který dávají smysl tomu, co člověk ve stáří dělá.
Zdenka Jírová
Myslím, že mne podobná myšlenka ještě nenapadla. Jsem činorodý člověk, opravdu málokdy se nudím, mám dost zájmů, kterým jsem se vždy snažila přijít na kloub. Hodně jsem pracovala mimo zaměstnání, na zahradě, doma , věnovala se dětem. I když manželství se mi až do konce nepovedlo, nezoufám. Stále mám co dělat a z čeho se radovat.
Zuzana Pivcová
Ta otázka samozřejmě souvisí se samohodnocením. A člověk by si měl sám sebe vážit a být si vědom svého "poslání" zde. Jen tak pak dokáže vysílat podněty mimo sebe, které se někde uchytí nebo zapíší. Je možné, že někdy někoho napadne, že nic světaborného nevytvořil a po smrti a smrti všech, kteří ho znali, už po něm vlastně nic nezůstane. Ale jsme tu a dohromady tvoříme úžasný celek. Někdy stačí, aby se pohnula chybně nepatrná kostička a zbortí se celá stavba. Jsme jako ty buňky, o kterých nedávno napsala Jana, že jsou v pohybu stále, i když spíme a zdánlivě nic neděláme.
Jitka Caklová
Kolikrát v životě jsem si tuto otázku položila a po svých životních kotrmelcích, kdy jen málo chybělo, musím přiznat, že je to velice nebezpečná otázka, na kterou se v zoufalství těžko hledá odpověď. Zrovna nedávno se mi takto svěřila osmapadesatiletá kamarádka, matka tří dětí. Pracuje 15 let jako kuchařka v DD s LDN za 12 000.- Kč. Vaří tam domácí stravu, žádné polotovary, udřená jak pivovarská kobyla, doma podmínky ke spokojenému životu také nic moc, uznání žádné. Tři měsíce v pracovní neschopnosti nikam nevedly a tak po svých zkušenostech, takovouto prací oddělanou páteří jsem se jí ujala. Ne každý je natolik silný, aby si z tak složité situace dokázal pomoci sám.
Dana Puchalská
Ano Jana K. To napsala výborně. Nezbývá mi a jsem tomu ráda, než s ní souhlasit na 100 %.
Věra Ježková
Tuto otázku jsem si snad nikdy nepoložila a nejspíš nepoložím. Ztotožňuji se s vyjádřením Jany K.
Hana Švejnohová
Zase jedna skvělá úvaha s podpisem Vratislava Hofmanová, redakce... A další důvod k radosti, že existuje portál i60! Ač mi to málokdo věří, tuto otázku si kladu snad od oslavy svých čtyřicátin. Neříkám, že denně, ale v různých situacích, různých intervalech, ovšem poměrně často. A čím jsem starší, tím častěji... jak jinak. A tady se dočítám, jak je to přirozené, logické. Nejvíc jsem zajásala při posledním odstavci, k jehož důležitému významu jsem se dopracovala vlastní praxí. Protože bilancování opravdu není nikdy konečné a za nějaký čas je pak téměř s jistotou všechno jinak. Například ještě včera v noci jsem chtěla umřít bolestí, jejíž příčinu dnes odhalil výsledek magnetická rezonance - a po roce trápení a bezvýchodného putování po specialistech všeho druhu aspoň vím, na čem jsem. A to je báječná perspektiva udělat další kroky, aby můj život měl smysl. Pro mé okolí i pro mě samotnou...
Danka Rotyková
Nikdy mě tato otázka nenapadla, ale mého muže ano. Ačkoli jsem se mu snažila vyjmenovat všechno, co se mu povedlo a za co si ho vážíme, neslyšel nebo jen nechtěl slyšet. Každý jsme originál a proto se nikomu nedivím, když svět vidí jinak. Důležité je být tu pro dotyčného, pokud by chtěl naši pomoc.
Jana Šenbergerová
Nebezpečná? Mně připadá jako jedna z nejdůležitějších. Pro mě má takový smysl, jaký mu dám já. Např. v současné době mají pro mě smysl hlavně různé "nesmysly". Moc hezky to napsala Jana K. Všichni přispíváme do kolektivní paměti lidstva každou myšlenkou, každým činem.
Marie Doušová
Každého někdy překvapí myšlenka, zda tu na tom světě nebyl úplně zbytečně.Vždy, když je mi nějak smutno ,tak mi pomůže procházka v přírodě. Stromy,lesy,louky a obloha s několika mraky . Je to krása ,která stojí za to žití a někdy trápení,které člověk zažil. Hned je mi líp a jsem zase ráda na světě a užívám si přírody , vnoučat a jsem ráda ,že ještě dokážu pomáhat potřebnýcm lidem ve svém okolí.
Jana Kollinová
Nechápu, jak si někdo dokáže položit tak osudovou otázku - má můj život smysl? Jsme tu proto, abychom něco vytvořili, k něčemu přispěli, přidali životní zkušenosti a i kdyby to byla jen maličkost, kterou dokáži cítit jako užitečnou, tak jsem na správném místě ve správném čase.