Ikigai
Ilustrační foto: pixabay.com

Ikigai

15. 1. 2019

Před pár lety vyšla knížka s názvem Ikigai, šťastný a dlouhý život. Napsali ji dva Evropané - Gárcia (Kirai) a Miralles. Ty závorky jsou součástí jména, abyste věděli. O tom, co tu napíšu, můžete klidně říkat, že to všechno dávno znáte a že je to pořád to samé. Souhlasím a taky se vám nesnažím radit. Jen píšu, co je v této knize.

Oba autoři se rozhodli žít nějaký čas na japonském ostrově Okinawa (1,5 mil. obyvatel), protože se zjistilo, že tam je největší podíl stoletých lidí na světě. 35 na 100 tisíc obyvatel. Příčin tohoto jevu je víc, ale oba badatelé objevili tu souhrnnou. Je to právě – ikigai.

Není lehké vysvětlit, co to ikigai je. Je to totiž celý způsob života, přístup k životu, životní filozofie, kterou denně praktikují. Ikigai stojí za dlouhověkostí tamních obyvatel. Století lidé autorům říkali: „Ikigai je prostě důvod, proč ráno vstáváme“, je to přesvědčení založené na přání, aby měl každý den smysl.

Dlouhověkost Okinawanů je však výsledkem hned několika důležitých činitelů: stravy, životního stylu bez stresů, laskavé péče ze strany komunity, zmíněné aktivnosti a také spiritualitou (osobním přístupem k životu, ke světu, případně k bohu). 

Na Okinawě – ovšem i všude jinde v Japonsku – je nápadná neutuchající aktivita starých lidí. V japonštině prý ani neexistuje výraz pro „odejít do důchodu“ ve smyslu „odejít do důchodu a zůstat tam“. Bez zbytečného chvatu a nervozity se pořád něčím zabývají, nezůstávají dlouho pasivně sedět nebo ležet.

Lékaři u nich zjistili méně chronických nemocí (srdečních aj.), méně zánětlivých onemocnění, nižší hladinu škodlivých volných radikálů v krvi i nižší výskyt demence. Tady má důležitou úlohu jejich strava: obsahuje málo slaná a málo tučná jídla, tofu, sladké brambory, 3x týdně ryby, 30 dkg zeleniny denně, luštěniny a celé ovoce. Nemusíte to jíst, jen píšu, co jedí ti, kteří jsou v Japonsku dlouho naživu…

Avšak nejen CO, nýbrž také KOLIK jíst. Na Okinawě platí: Nejezte dosyta. Méně znamená více. Měli bychom jíst asi na 80% toho, co bychom bývali mohli sníst. Jde o místní pravidlo hara hači bu: když cítíte že jste skoro plní, avšak že byste mohli ještě něco sníst, jednoduše přestaňte. Dokonce japonské jídlo se nedělí na předkrm (polévku), hlavní chod a desert, nýbrž se vše přinese na malých talířkách, což usnadňuje nepřejídání a rozmanitost stravy. Dlouhé trávení totiž urychluje škodlivou buněčnou oxidaci působením volných radikálů.

Musím také vysvětlit tu péči ze strany komunity: Každý starší člověk je tam členem moai. To je neformální skupina lidí se společnými zájmy, kteří si mezi sebou pomáhají. Něco jako dobré sousedství. Členové platí svému společenství měsíční příspěvek, protože se hradí náklady na  společné setkání, na turnaje v deskových hrách a podobně. Co je zajímavé: když se shromáždí větší částka, získá ji jeden z členů, příště zase další a tak dál. Kdybychom si to představili u nás, tak  třeba do moai platíte 500 Kč měsíčně a po dvou letech dostanete 10000 Kč na ruku. Vlastně jste si v moai spořili (zbývající dva tisíce jste společně utratili za ty večeře apod.). A opět: neříkám, že to právě takhle musíme začít dělat, ale že malá neformální skupina lidí, kteří se mají rádi a vyhoví si, je hrozně moc důležitá pro naše duševní zdraví a pohodu. Člen moai ví, že někam patří, že ho má někdo rád, že se může na někoho spolehnout, že je mu s někým dobře. A to je snad málo?

Pokud jde o tu aktivitu a vůbec pohyb, tak je vysvětlení taky jednoduché: Nedostatek fyzické činnosti znamená ztrátu svalových buněk (ubývání svalové tkáně). Stejně tak duševní nečinnost znamená ztrátu nervových buněk a neuronových spojení. Všichni víme, že pomáhá třeba sudoku a mnoho dalších duševních (mentálních) činností. A možná si ne každý uvědomuje, že nervová spojení v mozku se udržují i tím, že se člověk pohybuje, sportuje, vykonává tělesnou činnost. Tělesný pohyb je bezpochyby spojený s delším životem.

Stejně tak dobře prozkoumaný je negativní vliv přílišného stresu. Nebudu vás unavovat líčením celé stresové reakce od počáteční poplašné zprávy přes práci podvěsku mozkového a jeho kortikotropin, dále přes nadledvinky a jejich adrenalin k dechové a srdeční frekvenci, zvýšení hladiny cukru v krvi a tvorbě dopaminu, protože to byste asi nečetli. Shrnu jen, že dlouhotrvající stres způsobuje degeneraci (stárnutí) buněk, protože postihuje neurony spojené s pamětí, zastavuje tvorbu těch hormonů, jejichž nedostatek způsobuje depresi, volné kyslíkové radikály ničí buňky, vzniká vysoký krevní tlak, podrážděnost, nespavost, úzkost.

Mírný stres je naopak zdraví prospěšný, protože pomáhá trénovat daný orgán a jeho fungování, včetně fungování mozku. I poklus nebo přemýšlení přináší docela maličký, avšak užitečný stresík. Naopak příliš poklidný způsob života, předčasný odchod do důchodu spojený s nicneděláním, převážně sedavý způsob života atd. – vede k předčasnému stárnutí a bohužel často i k předčasné smrti. (Jen tak mimochodem, právě na Okinawě kdysi vymysleli známý bojový sport karate. Ale to do ikigai asi nepatří.)

Jedním z rozhodujících činitelů dlouhověkosti je pozitivní postoj k životu, k ostatním lidem, k vlastní budoucnosti atd. S tím souvisí to, čemu se v odborné literatuře říká plynutí. To je soustředění a potěšení z toho, co právě dělám. Najít si v tom, co dělám, to dobré. Mimochodem, umí to i druhý nejbohatší člověk na světě, Bill Gates, který zbohatl díky počítačům a počítačovým programům. Tento multimiliardář a velký sponzor, který by už nemusel prstem hnout, říká, že každý večer sám umývá nádobí. Těší ho to, soustředí se na to, uvolní se tím, uspořádá si myšlenky a navíc ho baví, jak umyté nádobí pěkně rovná a jak mu pod rukama vzniká pořádek. Já bych se mu nevysmíval, protože právě i o toto v dlouhém životě jde. O to, aby to, co děláme, pokud možno plynulo a nebylo poškozeno spěchem, rozmrzelostí, agresivitou a jinými negativními emocemi. Plynutí se objevuje u lidí, když něco dělají „náruživě“, „naplno“. Náruživí čtenáři, náruživí milenci, třeba i náruživí horolezci. Plynutí nastane, když se ztratí pojem o čase, jak se říká.

Ikigai tedy znamená, že člověk plyne v úkolech, které si sám zvolil, stravuje se vyváženě a vědomě, provádí mírná cvičení a nehroutí se při obtížích. Svět je nedokonalý stejně jako lidé, kteří jej obývají, je však plný možností růstu a seberealizace lidí.

S vysokým věkem, nad 90, ale často i nad 80 let, se u nás často pojí představa těžkých nemocí, nepohyblivosti, nemohoucnosti, demence, trpění. Avšak z popisu života lidí na Okinawě jste už jistě pochopili, že oni nejen že žijí do sta let. Oni si to po celou tu dobu také náležitě užívají!

Každý člověk může následovat své ikigai. „Máte v sobě vášeň, nějaké jedinečné nadání, které dává vašim dnům smysl a nutí vás vydávat ze sebe to nejlepší až do konce.“ Lidé vkládají nadšení do všeho, co dělají. Ikigai podle Okinawanů znamená „umění stárnout stále mladý“.

Při rozhovorech se starými lidmi autoři knihy také zjistili, že tamní senioři dávají důraz na přítomnost. „Přestaňte si stěžovat na minulost a bát se budoucnosti. Všechno, co máte, je dnešní den. Využijte ho co nejlépe, aby stálo za to si ho pamatovat.“

Chtěl jsem skončit japonským příslovím: O tvém štěstí rozhoduje tvé srdce. Ale mně to nedá, abych nepřipojil: I hlava.

Hodnocení:
(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Puchalská
Japonsko a jeho vztah ke starým lidem je něco úžasného. Děkuji za článek.
Oldřich Čepelka
Dobrý, Lubomíre :-) Mimochodem,lákalo by mě psát o některých extrémně úspěšných lidech, protože vidím, že to je vždycky kombinace schopností (tzv. talent), nápadu (tvořivosti), dřiny (řemeslo) a taky štěstí. Bez štěstí, které předem neovlivníš, to taky nejde. Výborné příklady: B. Gates a G. Koukalová.
Lubomír Müller
Oldo, krásně shrnuté a velmi jasně vysvětlené. Šikovný článek, který by měl každý znát zpaměti, aby v jeho hlavě "plynul" . Japonsko je velmi podivná země. Mám tam přítele, který si vzal Japonku, mají dvě děti a píše mi hodně o životě tam. Není vše, jak se zdá tak ideální pro život. Japonsko má jednu z největších mír sebevražd mladých, hned po Jižní Korei tuším. Je tam silný (stresový) tlak na výkon a odpovědnost, společenské postavení a prestiž. Japonci jsou velmi pracovití, dříči a velmi úzkostliví. Všechno se precizně plánuje, naše ležérní lajdáckost a opulentnost tam není. Zdravotní péče nesmírně drahá. Ale co se týče jídla a pestrosti, to ano. To my, Slované křížení s Kelty a Tatary v genech nemáme. Nicméně praktikovat byť jen zlomek z doporučení ikigai (tenhle termín slyším poprvé) může prospět každému. A propos - nádobí myju taky rád, i vysávám a uklízím, i peru a vařím, a přemýšlím u toho jako Bill Gates, ale nějak se pořád nemohu k tomu jeho majetku dopracovat. Že bych dělal něco špatně?
Marcela Pivcová
Zajímavé - když se nad takovým stylem života zamyslím, zjišťuji dokonce, že něco z něho i já dodržuji - hlavně to, co se týká množství stravy. někdy i složení. Také mám stále postaráno o práci - fyzickou i duševní - o setkávání se svými vrstevníky - i s mladými lidmi a dětmi... Jen častějšímu spěchu a stresu se, asi jako hodně dnešních lidí, těžko vyhnu. A jak by bylo ještě za nějakou řádku let, budu-li tady? To si netroufnu odhadnout.
Jitka Hašková
To je pěkný článek, hodně těch věcí jsme slýchávali od dětství (např. jez do polosyta...), ale kdo se tím řídí? Japonci.
ivana kosťunová
Japonci jsou úžasní- umějí se ze všeho radovat, smějí se srdečně jako děti. Vůbec si je nedovedu spojit s těmi krutými Japonci za druhé světové války. jejich způsob života je hodný následování.
Zuzana Pivcová
Myslím, že Japonci se opravdu radují ze života, i když ve velkoměstech je jejich život tvořen z velké části prací. Jsou také viditelně skromní. Jednou jsem viděla pořad o nějakém tanečním souboru velmi starých Japonek, většinou kolem 90 i více, který se svým vystoupením cestoval do Ameriky a sklízel tam obrovský úspěch. Je to opět jen potvrzení toho, že cesta k nemocem a naopak ke zdraví začíná v naší hlavě. A také oceňuji, že tamní staří lidé mají tak nějak sociálně vystaráno. tedy, že jsou si takřka jisti, že se o ně společnost postará, až budou nemohoucí. Takovou jistotu u nás nemám. Díky, Oldo.