Jak se zachovat, když vnoučata zlobí
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak se zachovat, když vnoučata zlobí

14. 1. 2019

Když dříve dítě zlobilo, bylo mu vyhubováno, případně dostalo na zadek. Nyní častěji zazní: Nechte ho, projevuje svou osobnost. Nebo: Půjdeme s ním k psychologovi, má ADHD. Přeloženo, je hyperaktivní. Starší lidé nad tím mnohdy kroutí hlavou. Někteří vyjadřují nesouhlas, jiní mlčí. Ale shodně říkají: Za našeho dětství byla výchova úplně jiná. Jak se zachovat, když dítě zlobí? To je téma, které v mnoha rodinách působí jako výbušná směs.

„Nelez na ten stůl!“
„Pojďte sem a řekněte mu, ať neleze na ten stůl, namlátí si!“
Babička volá z kuchyně, nejprve ve snaze zabránit vnoučkovi vylézt na stůl, jenže vnouček mezitím ze stolu zdárně vyšplhal na kuchyňskou linku. Jeho otec nereaguje, kouká do mobilu. Matka přichází se slovy: Adámku, pojď dolů, miláčku. Po pěti minutách je Adámek znovu na stole.

„Maminka ti říkala, že tam nemáš lézt.“ Adam leze dál.
„Adame, okamžitě pojď dolů!“ Adam už je znovu na kuchyňské lince. Babička ho sundává a říká: „Dám ti na zadek.“
„Babi, to se nesmí, děti se nesmí bít!“

Rodiče se slovům pětiletého kluka smějí. Pět minut a Adam stojí znovu na lince rozbíjí talíře. Balancuje ve střepech v ponožkách, každou chvíli to vypadá, že do nich spadne. Jeho prarodiče pak sedí u večer u čaje, vydechují zážitky z návštěvy a vzpomínají na své dětství. Vyprávějí si o tom, jak lumpačili, ale zároveň měli doma tvrdou výchovu. Jak přišli domů s rozbitými koleny a máma jim dala na zadek. Jak měli domácí vězení za špatné známky. Jak byl pro ně táta autoritou, které se neodporovalo.
„Máš pocit, že by mu nějaké plácnutí na zadek uškodilo?“
„Myslím, že by mu pomohlo. On vyrůstá s pocitem, že se všechno může, což není pro život úplně ideální.“

Ve způsobu výchovy dětí došlo ke změnám přímo obrovským a starší lidé je často nemohou pochopit. A řeší dilema: Říkat mladým své názory týkající se výchovy dětí? Nebo nám do toho nic není a k výchově vnoučat nám nepřísluší se vyjadřovat? Má náš vnouček nějakou poruchu nebo je prostě jen rozmazlený spratek, kterému nikdo neříká, že mlátit příborem do talíře v restauraci se nesluší? Je dobré ptát se pětileté vnučky, co si dá k obědu? Nám přece rodiče dali jídlo a museli jsme být u stolu tak dlouho, dokud jsme ho nesnědli. Bylo to týrání? Měli jsme se špatně? Je dnešní způsob výchovy lepší, pro děti prospěšnější? Nebo je jeho výsledkem, že nemají mantinely a jsou jako rozstřelené do několika stran?

„Dcera vše omlouvá údajnou hyperaktivitou vnuka. Nikdy ho neokřiknou, říkají, že nechávají rozvinout jeho osobnost. Já ho, přiznávám, jednou plácla po zadku. Mladí to nevědí. Kluk vypadal překvapeně, ale ihned zlobit přestal. Nemyslím si, že by mě kvůli tomu přestal mít rád. Jen pochopil, že určité věci se prostě na chalupě u babičky nedělají. Tahal kočku za ocas, kopl do květináče, ten se rozbil. No tak jsem ho plácla a už to nedělá,“ vypráví osmašedesátiletá Kateřina z Beskyd.

„Mělo by platit, že se prarodiče nemíchají do výchovy svých vnoučat. Od výchovy jsou rodiče. Pravda však je, že mnohé současné děti vyrůstají v prostředí, ve kterém nejsou pevně dány mantinely a to je špatně,“ míní psycholožka Jiřina Prekopová.

V poslední době vzniklo několik studií, které se věnují srovnání výchovy dětí dříve a nyní a snaží se zjistit, jaký vliv na děti mají tělesné tresty. Většina lidí se samozřejmě shoduje v tom, že bitím se nic nevyřeší a že společnost je natolik vyspělá, že by v ní fyzické násilí mělo být tabu v jakékoli podobě. Nicméně starší generace byla na nějaké to plácnutí po zadečku zvyklá a mnozí z ní na něm nevidí nic strašného. Jedna z největších studií na toto téma vznikla na Univerzitě v Texasu, kde autoři vyzpovídali a sledovali sto šedesát tisíc dětí během padesáti let. Zaměřili se na to, zda se děti setkaly s výchovným plácnutím po zadku, jaký na ně mělo vliv, co z těch dětí je. To, co zkoumali, pojmenovali přesně: plácání otevřenou dlaní po zadní části těla. V českém překladu, jak by řekli dříve narození: zlobil, dostal na prdel. Závěrem je, že čím více byly děti plácány, tím více rodičům odporovaly a tím více se pak u nich projevovaly poruchy s učením, agresivita a problém uplatnit se ve společnosti. Plácání po zadku prý způsobuje přesný opak toho, co si od něj rodiče či prarodiče slibují. Právě to, zda je účinné dítě občas plácnout po zadečku, je téma, které rozděluje společnost způsobuje, že se mnozí prarodiče téměř obávají hlídat svá vnoučata. Právě tento příklad je ukázkou toho, jak je role prarodiče obtížná.

„Role prarodiče je jedna z nejobtížnějších vůbec,“ říká socioložka Lucie Vidovičová. „Prarodiče často říkají, že mají o svá vnoučata mnohem větší strach, než jaký měli v době, kdy vychovávali své vlastní děti,“ dodala.

Prarodiče chtějí být dobrými prarodiči, udělat pro svá vnoučata to nejlepší, ale velmi často se jejich představy liší od toho, co nyní považují za nejlepší mladší generace. Tak si na závěr dejme ještě jeden příběh z jedné pražské rodiny, který problém docela výstižně ilustruje:

Čtyřletá Anička si občas lehne na zem. V nákupním centru, na ulici, na tramvajové zastávce. Prostě si lehne a když ji chce někdo zvednout, vříská a mrská sebou. „Je to strašná ostuda. Normálně se mi válela na zemi, já ji táhla za ruce nahoru, řvala, lidé koukali. Nějaká paní se ptala, jestli nepotřebuju pomoct. Já měla takovou chuť tu malou potvoru plácnout. Normálně jí dát na zadek. Ale vím, že se to nesmí, že to není vhodné,“ vypráví Aniččina babička.

Když dítě odvlekla do blízkého parku a pokoušela se ho tam uklidnit, slyšela, jak si dva starší pánové říkají:
„Tohle já udělat, tak mě táta zřeže jak žito.“
„Ty jsi něco takového dělal?“
„Myslím, že ne. Je to vůbec normální?“
„Není. Ta holčička je evidentně buďto psychicky nemocná nebo absolutně nevychovaná.“

Aniččina babička o tom vyprávěla své dceři. Ta jí na to řekla: „Přece nebudeš poslouchat názory nějakých dědků v parku. To dítě se ti tím jen snažilo říct, že se necítí komfortně, třeba se jí s tebou vůbec nikam nechtělo jet tramvají. Ptala jsi se jí, jestli chce jet tramvají?“
„No promiň, to se mám ptát čtyřletého děcka, jestli se mu chce jet tramvají?“
„Ano, my rozvíjíme její osobnost. Když se válí na zemi, je třeba zjistit, jak se cítí a co si přeje. Ne jí jen říkat, že je to špatné.“

Hodnocení:
(4.2 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Vránová
Já mám 3 dcery a 4 vnuky. A musím říci, že kolik na zadek ode mě dostal 1 vnuk, to ti ostatní nedostali ani dohromady. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset tuto metodu na nějaké vnouče použít. Ale s ním to prostě nešlo, teď už je větší, tak už si dá domluvit. Většinou mi ruka ulítla, když neposlechl a mohl si něco udělat. Není to vždycky jednoduché. Někdo má vnoučátka, která to to vůbec nepotřebují. Až se divím, že mě vůbec rád, zřejmě ví, že si to zasloužil.
Zuzana Pivcová
Teď jsem zrovna jela metrem a tam byly dvě mladé matky, každá s dítětem, tak 3 - 5 let. Děti šíleně řvaly, dupaly, lítaly po vagonu a pak se začaly pro zábavu válet na špinavé podlaze. Matkám to asi připadalo zábavné, protože se smály a tím je povzbuzovaly, aby blbly ještě víc. Ano, novodobá výchova je, ponechat volný rozvoj osobnosti, ale přece se ty děti musí nějak dovtípit, že jsou veřejné prostory, kde je třeba brát ohled i na jiné.
Růžena Kuželková
Taky přispěchám s troškou do mlýna.Bude to krátké,ale výstižné. V případě,že jsem řekla jednou,dvakrát třikrát něco co se mi nelíbí,tak potom následovala věta - tak to už by stačilo - a přestože,jsou už vnoučata velký,vždy se zasmáli a jejich odpověď zněla - přes to vlak už nejede a bylo "vymalováno".
Zdenka Soukupová
Z příspěvků je vidět, že my, generace prarodičů, máme většinou stejný názor na výchovu dětí, tedy že občasné plácnutí přes zadek dítěti neuškodí. A že generace našich dětí (rodičů našich vnoučat), raději pořád vysvětlují. Já také nejdřív vysvětluji, ale když se po třetím vysvětlení nic neděje, plácám. Dítě přece musí vědět, kde je ta hranice, kterou už nemůže překročit. A pravidla chování z dětství si nese s sebou do dospělosti.
Zdena Proboštová
Podnětný čálnek, a fakt tak to dneska chodí. Dcera měla stejný přístup a strašně se divila, když u mě zůstala i s vnučkou, že to její dítě si sundá botičky, uloží je do botníku, kabátek pověsí na věšák, který ji byl nalepen na její výšku na dveře. Složí si oblečení do skříně a vezme si bez řečí domácí oblečení. Oněměla úžasem a chtěla vědět jak jsem to dokázala. Snadno, dvakrát jsem ji to řekla, a pak jsem ji tu informaci přišpendlila na zadek vařečkou. A takhle fungovalo všechno, stačilo se zamračit a připravit pravici a šlo všechno jako po drátkách. :-)
Danuše Onderková
Vzpomínám si na jeden příklad, když jsem byla malá. 5letý klučina býval u babičky. Doma se určitě už tenkrát pro sprostá slova nechodilo daleko. Jednou vylezl na strom a babička na něj z okna volala: "Jiříčku slez z toho stromu, spadneš a zlomíš si nožičku." Nic. "Jiříčku, slyšíš, slez z toho stromu!" "Ne" To se opakovalo ještě asi 2-3x, a když to nepomohlo, Tak se nakonec ozvalo: "Juro, ty potvoro jedna slezeš z toho stromu!"" Zavři hubu ty krávo a dej mi pokoj!" byla odpověď. Babička zavřela okno a Jiříček si dál lebedil na stromě. Toto mi připomněl začátek článku. Byla jsem na 3 děti sama a nemohu říct, že by občas nebyli plácnutí po zadku. Rozhodně jim to neuškodilo a když mám hlídat vnoučata, tak při loučení se jim ještě připomíná. "A poslouchat, babička má dovoleno vám dát na zadek když budete zlobit." Myslím, že jsem to použila u každého pouze jednou a to už byla míra přes čáru. Jinak jsme vždy všechno zvládli.
Oldřich Čepelka
Taky nechápu, proč se občasnému plácnutí přes zadek říká „bití dětí“. Nebo týrání. To říká ten, kdo neví, co je skutečné bití a týrání dětí, jehož se občas dopouštějí psychopatické matky a otcové. Ani nevím, proč se vždy hned mluví o trestu. Když mě spálí kamna, tak to není jejich záměrný trest, jde o přirozený důsledek mého chybného jednání. Plácnutí přes zadek je signál, že nemám lézt na skříň a rozšlapávat talíře. přístupem matky, jak to je popsané na konci článku, nejde o nic jiného než o ohrožení normálního vývoje dítěte a jeho takzvaného sociálního učení: během dětství se dozvídáme, jak se kdy máme chovat, zda se máme svlékat na ulici do naha a kálet tam, zda můžeme dávat na ulici neznámým lidem přes hubu, zda si mohu jít s železnou tyčí do obchodu pro peníze atd. Kdo není sociálně učen a vyučen, ten ohrožuje nejen společnost, ale i sám sebe. Černá kronika je denně plná takových případů.
Oldřich Čepelka
Že tím rodiče rozvíjejí jeho osobnost? Myslím si skoro opak. Osobnost se rozvíjí tím, že podporujete schopnosti dítěte (ale neschopnost lehnout si na koleji před vlak, aspoň tam by doufám rodiče zasáhli). Osobnost se rozvíjí a do společnosti úspěšně začleňuje i tím, že začne chápat hranice (kdyby puberťák začal mlátit svou matku, tak snad by aspoň otec zasáhl, nebo taky ne?). Já za tím postojem liberálních rodičů vidím spíš totální zmatek v hlavě, který vznikl v současné době zahlcené informacemi správnými i falešnými, ve snaze nedotknout se žádné menšinové odchylky (neříkám hned úchylky) atd. A ano, přibývá dětí s vážnými vývojovými poruchami a v některých případech o chronickou a chorobou nezvladatelnost jde. Jenže my okolo to nedokážeme poznat. Hlavně o každém hned neříkejme, že je jen nevychovaný spratek. Může to být nemocné dítě. A hlavně rodiče by měli mezi tím rozlišovat. –
Jindřiška Sáblíková
Děti zlobí jen když se nudí. Buď je přijatelně zabavit nebo se jim věnovat. Až povyrostou začnou se osamostňovat, samy si hrát a bavit čím dál víc, pak si najdou kamarády a v 15 letech kdy nás už nebudou potřebovat a uvidíme je 2x 3x za rok, budeme litovat, že jsme se jim babičky a dědové nevěnovali víc. Mám dvě děti a 5 odrostlých vnoučat, takže vím o čem píši. Přijedou a když se sejdeme všichni, vzpomínají na to, jak si hráli divadlo a tanečky, které si sami vymysleli, babička jim to natočila, co se najedli hranolek každý týden, doma většinou nesměli poněvadž se mastila kuchyň, Na zahradách měli chatku, dvě odepsaná auta, v jedné bydlely jedny v druhé druzí a v posledním měli třeba školu, knihovnou apod.Jak jsme jezdili často a to již od 3let do marketů, dostaly peníze a samy nakupovaly, natrhaly trávu do košíka a jeli jsme do ZOO, tam krmily kozičky:-)) Když se poškorpily a přišly se rozsoudit, chtěla jsem aby mluvil každý zvlášť a ostatní musí mlčet, tak je to za chvíli přestalo bavit a raděj se usmířily kompromisem. Tajně jsem se pochechtávala. Nikdy jsem je nebila, nezakazovala, "pouze" vysvětlovala. Když jsem byla rozzuřená, něco rozbily apod., běhala jsem po zahradě a zhluboka dýchala. Dnes jsou komunikativní a umí se dohodnout. Jsem ráda když si vzpomenou na něco hezkého. Říkám si, vytvořila jsi jim bezva dětství, babičko, ano nestydím se, mám radost, obě rodiny mých dětí a vnoučata jsou jak jedna rodina...:-)
Hana Rypáčková
S dětmi a vnoučaty jsme neměli problémy, bylo jich víc a nějak se musela srovnat. Horší je mít jedno a zabavit jej. Ale trestat není třeba. Jen ty slovní potyčky udýchat. Mívám dost často Honzíka o prázdninách a po nemoci ho přivezou na týden, dva. Věřím, že se mu stýská.. Taky se nedohodneme . Kdyži řekl: " Řeknu tatínkovi, ať mě sem už nevozí" Odpovím,:" Hlavně mu to nezapomeň říct," Kouká a hned mu to dojde, že to popletl... Doufám, že mu budu ještě nějaký čas dělat parťáka a kamaráda.
Věra Halátová
Mám děcka ráda, ale až tak od tří let, kdy se s nimi dá mluvit a něčím je zaujmout. Nikdy s dítětem nemluvím jako s blbečkem, nexichtím se na něj, nepodlézám mu, nešišlám na něj. Není pro mne "bůh". Dětem se věnuji a dokážu je zaujmout. S dítětem ani nevyjednávám ani mu nic neslibuji. Bude to tak, jak jsem řekla já. A nediskutuji s ním.
Jana Zahradníková
Když jsem snaše řekla, že jsem zastavila ruku těsně u tváře vnučky, protože mě opravdu vytočila, tak se mě zeptala, jestli jsem jí tu facku dala, a že jsem ji měla dát. Když vnukovi vyhrožuju, že mu dám na zadek, tak prý nemám jen vyhrožovat ale opravdu ho plácnout. Odmítám týrání dětí a vůbec jakékoliv týrání, ale rodiče, kteří nechávají růst děti jako dříví v lese, mám obavu, že na to jednou doplatí. A jak je v článku věta, že se děti nesmějí bít, tak plácnutí není bití, to by se děti teprve divily. S vnoučaty vycházím dobře, když mě už opravdu začínají zlobit, řeknu, že vytáčím číslo na mamku, ať řeknou, že si má pro ně přijet a ještě nikdy nezavolaly. Celou rodinu miluji, nevyměnila bych nikoho z nich.
Jana Šenbergerová
Pokud jsme s vnoučaty sami, vždycky se nějak domluvíme. V přítomnosti rodičů se nestačíme divit, co si děti dovedou vymyslet, aby bylo po jejich. Když pětiletá vnučka ohrnovala nos nad polévkou s tím, že ji jíst nebude, protože ji nemá ráda (určitě ji nikdy nejedla), tak jsem jí řekla, že ji jíst nemusí, když nemá hlad. A když nemá hlad, nedostane ani to další, aby jí z toho nebylo špatně. Uraženě si odešla hrát. Nicméně za chvíli přišla a jen koukala, dokud jsem jí neřekla, že jí tu polévku ráda dám, když už hlad má. Nejenže ji snědla, ale dokonce i pochválila, jaká byla dobrá. Je to milá holčička, ale tvrdohlavá. Dnes aby byl člověk psycholog, aby si s dětmi poradil.
Danka Rotyková
Asi se na tu roli babičky budu muset trochu lépe připravit. Jsem sice hodně obětavá, ale můj syn dostával na zadek do svých 4 let. Dnes je z něj bezvadný člověk a ani jeho dospívání nebylo složité. Možná to bylo tím, že od 5 do 17 let měl v hlavě jen sport. Restauraci poznal jen o naší společné dovolené, pokud by tam býval nějak zlobil, ihned bychom bývali odešli. Až doma bych dítěti vysvětlila, proč jsme nemohli zůstat mezi ostatními hosty. Tohle se ale dneska nenosí, bohužel.
ivana kosťunová
Když mi čtyřletá vnučka v parku řekla- vysadí mě někdo na tu klouzačku ? Odpověděla jsem - tak to asi ne, žádnýněkdo tady není. Chvíli to zpracovávala a pak m iřekla-nemám tě ráda. Odpověděla jsem- to mi vůbec nevadí. Tím jí došly argumenty a já jsem si nastavila mantinely. Pokud něco chce, slušně o to požádá, ví, že citově vydírat se nedám. Když se někdy dohadujeme, že doma nemusí jíst, kdy jedí ostatní- odpovídám- doma ne, ale u nás to tak děláme. Jde to, i bez plácání po zadečku pochopí, kdo je zde šéf :))