Jak často chceme vídat příbuzné?
Ilustrační foto: ingimage.com

Jak často chceme vídat příbuzné?

30. 1. 2019

Jednou týdně? Jednou za měsíc? Jednou za rok? Jak často je ideální vídat se s příbuznými? Pravidla samozřejmě neexistují, ale je to téma, které je v mnoha rodinách velmi aktuální.

Vědci z univerzity v americkém Michiganu provedli rozsáhlou studii, která měla za cíl zjistit, jak samota u lidí vyššího věku ovlivňuje jejich psychickou kondici. Do akce se zapojilo jedenáct tisíc lidí starších padesáti let. Autoři práce tvrdí, že ti, kteří se s rodinou a blízkými příteli stýkají aspoň třikrát týdně, jsou v lepší psychické kondici a mají o téměř polovinu nižší riziko, že se u nich rozvine deprese. Podobné téma zkoumali i vědci z Velké Británie. Ti v průzkumu došli k závěru, že většina dříve narozených, kteří žijí sami, považují za ideální, kdyby se měli třikrát do týdně s kým setkat a popovídat si. Není divu, že podobné průzkumy jsou nyní v centru pozornosti. V evropských zemích a ve Spojených státech se mluví přímo o epidemii samoty.

Nejzajímavější otázka, kterou vědci lidem kladli, je tato: Jak často se vídáte s rodinou a jak často byste se s ní vídat chtěli? Výsledek? Čím je člověk starší, tím častěji by rád viděl své příbuzné.

„Internet je v životě seniorů skvělá věc, ale osobní kontakt lidem vyššího věku nikdy úplně nenahradí,“ upozorňuje psychiatrička Tamara Tošnerová. „Mnozí senioři se sice naučili s internetem skvěle zacházet a díky němu se necítí osamělí, ale jsou z generace, která byla zvyklá pěstovat normální osobní vztahy. To znamená chodit na návštěvy, mít společné rituály,“ připomíná.

A vědci z Velké Británie ve své práci potvrzují, že lidem ve věku nad padesát jde v první řadě o setkávání se tváří v tvář. „Časté telefonování s dětmi či kontakt prostřednictvím sociálních sítí není pro seniory dostatečný a riziko depresí nijak nesnižuje,“ bylo uvedeno ve zprávě o výzkumu v deníku Daily Mail.

Čtyřiasedmdesátiletý Ota z Brna vídá svého syna, jeho ženu a dvě dcery jen jednou ročně, týden o prázdninách. Žijí v Praze a jezdit za ním do Brna nemají čas. Tak se pokaždé domluví na týden v létě na chalupě, kterou jim půjčují příbuzní. „Je to fajn, že aspoň tak. Jinak jsme v kontaktu přes mail, přes Skype. Syn i snacha jsou moc hodní, stále se ptají, jestli něco nepotřebuju, přispívají mi i finančně na internet a na telefon. Nikdy bych neprojevil přání vídat se více, protože jim nechci přidělávat starosti. Nechci být dědek, který škemrá o setkání, o pozornost. Ale to, že si pošleme mail, pro mě není kontakt. Tím způsobem si člověk nic pořádného neřekne. Jsem ze staré školy, jsem zvyklý s lidmi mluvit osobně a tak mě dost trápí, že nemám s kým,“ vypráví.

Ve Velké Británii se už dokonce rozjela akce s názvem Campaign to End Loneliness, tedy Kampaň za ukončení osamělosti. Její organizátoři chtějí upozornit především na fakt, že dlouhodobý pocit osamělosti má na zdravotní stav člověka stejně zhoubný vliv jako kouření či dlouhodobé pití alkoholu. Ničí mozkové buňky, vyvolává deprese a degenerativní onemocnění.

Sedmašedesátiletá Eva z Ostravy bývá svými příbuznými často dávána za příklad, jaká je moderní a internetově zdatná babička. Je čilá na sociálních sítích, používá chytrý telefon, takže je i stále na mailu. „Bohužel mám pocit, že čím více s dcerami a vnučkami komunikujeme virtuálně, tím méně se vidíme. Jim to tak asi vyhovuje. Mají pocit, že nejsem osamělá, že jsme v kontaktu, zkrátka, že mají přehled, jestli nestrádám. Chápu to. Ale já bych byla raději, kdybychom si aspoň jednou za měsíc zašli na kafe, na procházku nebo se vzájemně navštívily. Jenže dcery i vnučky na takovou nabídku vždy jen řeknou: My ti napíšeme mail, kdy se nám to bude hodit. A tím to končí. Jednou jsem s nimi na to téma mluvila, ale řekly, že se tímto způsobem stýkají i se svými kamarády. Že dnes už lidé nemají čas vysedávat na návštěvách nebo v kavárnách,“ vypráví.

Samota má hodně podob stejně jako má hodně podob kontakt s blízkými. Na tom, že mnohým v této době chybí právě kontakt osobní, není nic divného. Naopak, vědci to považují za naprosto přirozené lidské chování. Takže, i když žijeme v internetovém světě a naučili jsme se ho využívat, není nic divného na tom, když si myslíme, že jen na posílání mailů by rodinné vztahy stát neměly.

Autor: Redakce Zpět na homepage
Hodnocení:
(5 b. / 3 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dana Nepejchalová
Ano samota má mnoho podob, někdy máte hodně přátel, partnera i rodinu a přesto se cítíte osaměle, nevím čím to je, ale dost lidí to takto vnímá v dnešní době. Ta je uspěchaná a přátelé , rodina, někdy i partneři prostě na sebe nemají čas dost často to slýchám v mém okolí.