Co obnáší obyčejný život? Toť otázka
pixabay.com

Co obnáší obyčejný život? Toť otázka

3. 2. 2019

K napsání tohoto článku jsem se odhodlala po zhlédnutí dokumentárního filmu 13. komnata Václava Noida Bárty.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800002-13-komnata-vaclava-noida-barty/

Při této 13.komnatě se mi vybavila příhoda z vlaku, cestou z Turnova do Pardubic. V Železném Brodě, do poloprázdného vozu, předními dveřmi nastoupili, poměrně hluční, tři studenti, nebo učni, nevím a usadili se na jedné ze „čtyřek“. Dveřmi na opačném konci vozu nastoupil chlapec a na moje souhlasné přikývnutí, zda je místo volné, s poděkováním usedl. Vyndal z batohu knížku a četl si. Byl slušně oblečený a značně nejistý. Tématu v knize, pro hlučné a nejapné narážky, snášející se ze „čtyřky“ na jeho hlavu, se očividně nemohl věnovat. Před zastavením vlaku v Semilech se „povedená“ partička připravovala k výstupu a chlapec stále seděl. Trochu se mi ulevilo, že..., nicméně strach v jeho očích mi na klidu nepřidal. Těsně před rozjezdem vlaku, s letmým pozdravem, rychle vystoupil. Z pomalu se rozjíždějícího vlaku jsem viděla tři vysmáté blbečky, slovy V.N. Bárty, „sráče“. Bylo mi smutno z pomyšlení na to, co onoho chlapce cestou z nádraží asi čeká.

"Mnoho věcí člověk musí prožít, aby pochopil." Ale co s tím, když pochopen okolím není?

Stane se, že potkáte člověka, který o životě který jste prožili nic neví, ale přesně ví, jak máte žít, co je pro vás dobrého, jak se máte chovat, vyjadřovat.....

Na první cestu do školy si nepamatuji, ale všechny další už ano. Byla to venkovská jednotřídka, první až pátý postupný ročník Obecné školy. Všechny děti učil pan řídící. Až do třetí třídy se mi ve škole moc líbilo, učení mě bavilo a měla jsem hezké známky.

Z důvodů nastupujících silných ročníků byla z jednotřídní školy dvoutřídní a do školy pro čtvrtý a pátý postupný ročník přišla nová soudružka učitelka. Na MNV dostala „potřebné informace" o žácích, které si při první příležitosti v převleku za Mikuláše 5.prosince téhož roku ověřila v rodinách. Vzor, kterým mi pan řídící až do třetí třídy byl, se rázem vytratil a postupně jsem si začala zvykat na potupné poznámky soudružky učitelky. I když jsem v učení nikterak nepolevovala, násobilku jsem uměla, jak když bičem mrská, vyňatá slova rovněž, tak přesto z jedniček byly trojky, z dvojek čtyřky.

Po dvou letech, plných ponižování, jsem po „namydlených schodech“ přešla na druhý stupeň ZŠ. Propast mezi „rovnými“, neboli přespolními, a „rovnějšími“ městskými, se prohloubila. Jako každá máma, která má ráda své dítě, si umím představit, co prožívala moje maminka, když viděla, kolik práce doma zastanu, a přitom, co chvíli mi musela čistit hnusné plivance a fleky od bláta na zádech kabátu.

A tak nekonečně dlouhé čtyři roky jsem se těšila, až ze školy vypadnu, v domnění, že ve světě dospělých se toto dít nebude, neboť dospělí přece mají rozum a neubližují ani slovem.

Jako naprostý outsider jsem s „odřenýma ušima“ přešla do učňovského střediska vzdáleného 110 km od domova. Po roce učení a neúspěšném pokusu, na návrh vedení školy, pro výborný prospěch, přestoupit na potravinářskou průmyslovku, jsem pokračovala v učebním oboru, který jsem završila výučním listem s vyznamenáním.

Takto vyzbrojená jsem se vydala na celoživotní dráhu dělnice a byla zařazena, ve svém oboru, jako pomocná pracovní síla ve IV. platové třídě za 750.- Kčs za měsíc.

Pro zlepšení finanční situace jsem během života vystřídala několik zaměstnání. Ať coby řidička motorového vysokozdvižného vozíku (lidově „ještěrka“), zámečnice, brusička skleněných perlí v ŽBS, krmička skotu, nebo brojlerů, OSVČ výroba pekařských a cukrářských výrobků, jsem si s každou prací vždy uměla dobře poradit a byla v ní díky své zručnosti úspěšná.

S plným vědomím, že úspěch se neodpouští ani v této sféře, nebylo vždy jednoduché s nepříznivými vlivy a utrženými šrámy se vyrovnat.

Až o mnoho let později jsem pochopila, jak vše špatné, co jsem v životě prožila, se stalo pro mě dobrým a velice cenným k tomu,  abych dokázala rozeznávat na straně jedné mezi upřímností s dobrými úmysly a na straně druhé neupřímností, někdy až falší.

Často jsem se nechávala vtáhnout do nepříjemných situací, které jsem sice nezapřičinila, přesto se stala "řešičem" s dobrým úmyslem pomoci tahat horké kaštany z ohně a v závěru sklidila i to, co jsem nezasela a ještě k tomu si notně popálila prsty. A tak jsem se naučila chránit si svůj prostor, stala se tak trochu sobcem, avšak bez ztráty zodpovědnosti za své konání.

Tento článek jsem nenapsala proto, aby mě kdokoliv litoval. K politování opravdu nejsem, jen jsem si odžila to, co jsem si odžít měla. Jen pro mé vnímání pokulhává "pravda", že jsem vždy v životě sklízela to, co jsem zasela, neboť mnohé, co jsem zasela, sklidili jiní.

Jsem šťastná, že v sedmdesáti letech, které letos dovrším, mohu žít život spokojené důchodkyně. Krom ČSSZ, coby poskytovatele zaslouženého důchodu, nejsem na nikom závislá a nikdo jiný není závislý na důchodu mém. Jsem strůjcem svého štěstí a konečně sklízím jen plody toho, co jsem ve svém životě zasela.

 

"Život žít, je jako stavět dům. Až ex post, kdy už nelze nic změnit, poznáte, co všechno byste udělali jinak."  

 „Mnoho věcí člověk musí prožít, aby pochopil." A tak, Carpe diem a přitom Memento mori ♥♥♥ 

      

Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Beáta H.
Ještě k tomu odemykání: bez přijetí minulosti nemůžeme žít spokojeně přítomnost. Neotevřít ji znamená nepřijmout, vymazat! Kdo ale nemá minulost, jakoby neměl ani budoucnost.
Beáta H.
Velmi pěkný článek, ve kterém se autorka vypsala (dle mého názoru) ne z jakési osobní ublíženosti, jak se jí tu některé "znalkyně těžkých osudů" snaží podsouvat. Já v něm vidím průřez nejednoduchým, smutkem a neprávem poznamenaným dětstvím, které bylo zajisté složitější než u většiny z nás. Že ji to jako člověka posílilo, o tom není pochyb. Věřím ale, že OSOBNOSTÍ se člověk už rodí a zůstal by ní i bez těžkých životních zkoušek.
Marcela Broumová
Jiřino děkuji. Jitko, se zájmem jsem si přečetla tvoji článek a ještě si rozšiřuji obzory o mantrách.
Jarmila Komberec Jakubcová
Při čtení článku se mi vybavují slova z knihy Arnošta Lustiga ("Dita Saxová)", která byla i námětem stejnojmeného filmu "Život není to co chceme, život je to co máme".Tímto mottem se řídím celý život.
Jiřina Votavová
Z Wikipedie: Óm mani padmé húm je pravděpodobně nejznámější mantra tibetského buddhismu. Tato mantra transformuje negativní emoce. Óm transformuje pýchu a egoismus, ma žárlivost a závist, ni připoutání a egoistická přání, pad nevědomost a zmatek, mé chamtivost a lakotu a konečně húm nenávist a hněv. ☺
Marcela Broumová
Mirku, aha a díky. Překladač rozeznal částečnou vietnamštinu. Mantru se s dovolením naučím.
Mirek Hahn
Marcela: doslovný překlad by asi nic neřekl. Je to buddhistická mantra, která pomáhá zpracovat osobní negativní emoce.
Danka Rotyková
Jitko, zřejmě vás každá útrapa značně posílila. Je to z článku patrné. Také mne příběh V. N.Bárty zaujal, i když mi ty dětské křivdy vždycky rozbolí.
Marcela Broumová
Mirku, prosím o překlad.
Zuzana Pivcová
Naše rodina, jak už jsem se někde zmínila, také v té době zdaleka nežila tak, jak by žít chtěla, a podepsalo se to na zdraví nás všech. Na druhé straně ale bylo mnoho lidí, kteří nás měli rádi a my je. Patří mezi ně i moji bývalí spolužáci, a proto tak ráda jezdím na srazy s nimi.
Naděžda Špásová
Jitko, k politování opravdu nejsi. Každy si ve svém životě neseme něco, co neotvíráme. Už by jsi konečně tu svou ublíženost měla přestat pitvat. Jak můžeš žít spokojeně, když se hrabeš v minulosti?
Dagmar Bartušková
Věro, Jitko, Dano, přesně tak!
Věra Ježková
Napsala bych to, co Jitka H. a Dana.
Mirek Hahn
Óm mani padmé húm .
Jana Šenbergerová
Proto jsme se narodili a rodíme se stále znovu, abychom zakusili všechno. Pády i vzlety, smutky i radosti. Jen skrze své zkušenosti a skutky poznáme a pochopíme, co to je být člověkem. Je dobře, když na té cestě máme nablízku někoho, kdo nám pomůže se vším se srovnat. A může to být kdokoliv skrze osobní kontakt nebo i skrze knihu, či jinak. Ty poslední dvě věty hezky uzavírají tvůj článek o obyčejném životě.
Dana Puchalská
Třináctá komnata je v každém z nás. Proto je to komnata a tu není radno odemykat.
Jitka Hašková
Každému dal život pěkných pár facek, nikdo nemá výjimku.
ivana kosťunová
Každý máme svoji třináctou komnatu. Vzhledem k době, ve které jsme žili, jsou příběhy mnohých z nás neveselé. Souhlasím s tím, že způsob, jakým se s tím vyrovnáváme, utváří náš charakter. Ne každý má potřebnou sílu ustát to, důsledky- říkám tomu jizvy na duši- zůstávají. Jsi odvážná, že dovedeš své prožitky takto zveřejnit. Mnozí naopak se tyhle zážitky snaží ze svého života vytěsnit, nemluvit o nich, a tvářit se, jako by nebyly. Věřím i že jsi natolik silná, že nedopustíš, aby tě ovládaly negativní emoce vůči ostatním a dokážeš správně posoudit, že i názory, které se ti třeba nelíbí, jsou vedeny přátelskou snahou pomoci.
Hana Rypáčková
Možná má každý nějakou 13. komnatu. Záleží, jak se s ní vyrovná. Chudák Noid zdědil notorické záletnictví po svém otci , ale třeba se na jeho nevyrovnanosti podepsala šikana v dětství. Děti umějí být kruté.
Eva Balúchová
Taky jsem se na 13.komnatu Václava Noida Bárty dívala,mám ho ráda a byla jsem ráda,že si tak se svým životem poradil.Tvůj život znám,nebudu ho komentovat,poprala ses s ním.Mě spíš vadí dnešní chování některých mladých popisovaných v článku.Bohužel si myslím,že záleží na inteligenci a početní převaze.Že je to zbabělost,to neřeší.
Soňa Prachfeldová
Jitko Tvůj malý životopis jsem si se zájmem přečetla. Ano neměl to každý lehké, neměl upravenou cestičku. Byla jsem dcera drobného podnikatele, maminka Němka, babička Němka, byl jim zabaven baráček. Od soudružky učitelky ještě i na gymplu - oslovení - naše princezna a jinak se chovali soudruzi k dětem z dělnických rodin a jinak k těm, které patřily do těch nespolehlivých rodin. MNV k nám nastěhoval nájemníky a j. děsné věci. Nevzpomínám ráda na tu dobu, i mé dětství tím bylo poznamenáno. Spíš jen na to hezčí a jsem na sebe hrdá, že se ze mě nestala nikdy patolízalka a jsem, co jsem.