Koleno
ilustrační foto: pixabay.com

Koleno

12. 2. 2019

Hrozně mě bolí, už třetí den. Napřed jsem ho mazala léčivou mastí zvenčí, a když to nepomohlo, přitvrdila jsem ještě práškem zevnitř, a pořád nic. Vyzkoušela jsem také jeden netradiční postup, a sice koupání v tůni horské řeky Úpy; jsem totiž právě na dovolené v Krkonoších. Je strašné sucho, v Úpě je vody tak po kotníky, ale já jsem objevila nedaleko malý jízek z vyrovnaných valounů a za ním tůňku ke koupání. Třeba je léčivá a stane se zázrak, ale je to dneska s tím kolenem ještě horší. Tak nevím, možná se musím vykoupat třikrát, aby to platilo, ale to bych pak taky nemusela chodit vůbec. Mám dojem, že ty součástky v tom soustrojí nejsou poskládané, jak by měly, zařízení dobře nefunguje, protože koleno nejde ani propnout a je oteklé. Celá konstrukce je nějak vyosená, jsem z toho nakřivo, bolí mě v kříži a vůbec všechno. Do té doby jsem chodila po horách a docela to šlo, teď na to nemohu ani pomyslet. Co se s tím kolenem jenom mohlo stát? Kdyby se mi to stalo na tůře v horách, ani bych se nedivila, ale to jsem jen ráno vstala z postele, koleno se mi s lupnutím podlomilo a já se poroučela, naštěstí do měkkého. Od té doby mám problém.

Pátrám v paměti a vzpomínám si, že asi tak před dvěma roky jsem na to koleno upadla bez varování ze schodu na tvrdou betonovou podlahu sklepa, když jsem byla na návštěvě a v tom sklepě jsme něco hledali. Ten pád jsem opravdu nečekala; na zemi jsem byla tak rychle, že jsem nestačila ani mrknout, když se ozvala rána. To je těmi technickými vymoženostmi. Teď už moc dobře vím, že nejdřív se ve tmě vstoupí do neznáma a teprve potom se rozsvítí světlo na fotobuňku. To už mě ale ta fotobuňka našla na zemi. Myslela jsem, že koleno mám „napadrť“, ale po odeznění té strašlivé bolesti jsem dokázala odejít po svých, jen jsem ho měla potom plošně tmavě modré a kolik měsíců na něj nemohla kleknout, přičemž bylo s podivem, že na „jízdní vlastnosti“ to nemělo vliv. Taková teorie příčiny mi nepřipadá dostatečně věrohodná, to by se to už během té dlouhé doby nějak projevilo, ne?

Ta druhá teorie, která mě napadá, je asi „mimo“ ještě víc. Mohla jsem to zakřiknout, když jsem všem volajícím, oběma mým dětem a dvěma kamarádkám, na dotaz, jak se mám, postupně vylíčila, že tak skvěle jsem se ještě neměla, kam moje paměť sahá! Je to pravda (teda byla to pravda) a zaklepala jsem to na dřevo, ale kdo ví? Třeba jsem to přehnala a toho štěstí už bylo moc. Ale nebudu se zatím zneklidňovat, jak to přišlo, tak to zase odejde. Už o tom vím své. Poslední dobou jsem postupně nemohla na levý kyčelní kloub, rozumějte – ten náhradní, totálně téměř před deseti lety vyměněný; než se vzpamatoval a „usadil se“, v důsledku toho oteklo a bolelo levé koleno pod ním, po nějaké době si to také rozmyslelo, ale nejvíc jsem byla „vyklepaná“ z čelistního kloubu, který z čista jasna přestal po těch letech spolupracovat a začal stávkovat. Bolel, vrzal, praskal a křupal nahlas, tvář otekla a všechno bolelo až k uchu, a hlavně odmítal kousat, takže už jsem si představovala, jak budu nejdřív krásně štíhlá, pak anorektická, než bídně zahynu hlady. Nejprve jsem nejedla nic, po čase mu nabízela tekutou stravu a nakonec celá rozčílená, když se mnou v tomto směru žádné zdravotnické zařízení od obvodu po nemocnici nechtělo mít nic společného, jsem ho ignorovala, až tu stávku asi po třech týdnech vzdal, co mu také zbývalo, a umoudřil se. Jenom bych to ještě v zájmu objektivity doplnila, abych té nemocnici nekřivdila. Zatímco na obvodě se „nechytali“ vůbec a odkázali mě na nemocnici, tam už měli propracovaný systém. Po chvíli dohadování se nakonec uvolili, že mě tedy objednají, ale bude to až za rok! Tak to jsem ocenila. Pokud pacient do roka neumře a nemoc si během té doby sama neporadí a nevyléčí se, není hodna pozornosti kapacit nemocnice, a je to! Byla jsem asi dost neodbytná, tak mi ještě dali kontakt na soukromníka, který by mi s tím za tisícovku třeba poradil dřív. Tak to jsem zavrhla rovnou nebo spíš nechala jako možnost v nouzi nejvyšší. Musím říct, že moje nemoc byla ještě šikovná, když si sama poradila dřív než za rok. Já jsem tak ušetřila tisícovku a specialistům v nemocnici starost, co by si se mnou za rok počali, kdybych do té doby neumřela a ta nemoc se sama nevstřebala. Od té doby je naštěstí klid, tak jsem ten čelistní kloub vzala zase na milost. Jenom přemýšlím, kolik těch kloubů, na které se v poslední době zatím nedostalo, v těle ještě mám.

Tak to jsem poznala jednoho, takový opelichaný, asi něco přes padesát, a ten si to vyloženě užíval! Belhal se o francouzských holích a prý koleno. To mě tehdy známí na venkově vzali s sebou na masopustní rej do sousední vesnice, že něco uvidím. To jsem tedy viděla! V té chalupě nás přivítala jeho žena a pozvala mě dál. Byla docela hezká, tak kolem pětatřiceti let. Viděla mě poprvé, ale asi jsem jí byla nějak sympatická. Měla celkem čtyři děti. S nejstarším chlapcem, který teď končil základní školu, si ji vzal současný muž (ten kulhavec). S ním má dvojčata školního věku a teď nově miminko, chlapečka, kterého právě uspala. Dětskou postýlku neměli, položila ho na jakousi duchnu na společné posteli v malém tmavém zatuchlém pokojíku, průchozím na jedné straně do druhého podobného pokojíku starších dětí a na opačné straně do malé kuchyně. To bylo vše, co tato šestičlenná rodina obývala; neuměla jsem si představit, kde se ty děti mohou učit a hrát si. Ještě poznamenala, že v chalupě další prostory jsou, ale na jejich rekonstrukci k bydlení nedošlo. To mi říkala, aniž by si stěžovala, jenom to konstatovala, jako by si celou situaci vůbec neuvědomovala. Jak jsem viděla jejího muže, k rekonstrukci už ani nedojde. Přivedli ho právě, z každé strany ho podpíral jeden. Jak byl ten masopust, tak byl „namol“, upadl s těmi berlemi a rozsekl si nos, obličej celý zakrvácený. Žena mu jen zranění beze slova ošetřila. A kdyby ten masopust nebyl, nebylo by to nejspíš o nic lepší. Dále jsem se dozvěděla, že na druhé straně neutěšeného dvora v  podobně zchátralé chalupě žijí manželovi velmi staří rodiče, kteří usedlost vlastní, už dávno nepracují, nemají potřebu a nepřejí si něco měnit. Bylo mi z toho všeho smutno a dlouho jsem ten pocit ze sebe nemohla setřást. Pochopila jsem, proč ten muž kulhá. Copak nebylo jednodušší kulhat a ještě pít, takové neprůstřelné dvojité alibi, doslova dvě berle, než se postarat o čtyři děti, když už je měl, ženu na mateřské a vytvořit pro ně vyhovující životní podmínky? Společně se pak postarat o staré rodiče a nastavit jim hranice pro přijatelné soužití? Vždyť to byli jeho rodiče a jejich usedlost, bylo to tedy hlavně na něm. To by ovšem znamenalo práci a značné úsilí. Takto nemusel dělat vůbec nic, kulhal přece. A když v podnapilém stavu upadne, ona ho ještě ošetří. To má všechny výhody! Bylo mi jí líto a těch dětí taky. Asi jí bude trvat ještě dlouho, než svoji situaci pochopí, možná až do dospělosti dětí, pokud ji vůbec pochopí a nebude chtít toho líného otrapu táhnout celý život a ještě mu lízat rány vlastní neschopností způsobené. Najde svoji sebeúctu, sebelásku, pozná svou cenu, zjistí, že si od života zaslouží víc, a začne podle toho jednat? Tím novým miminkem s takovým člověkem svoji možnost vzchopit se k důstojnému životu pro sebe a svoje děti ještě oddálila. Nemohla jsem v té věci dělat nic, viděla jsem to, ale byla bezmocná. Kdybych se pokusila nějak jí otevřít oči, nesetkalo by se to v tu dobu s porozuměním, to jsem vycítila. Nebyla na to připravená a v té situaci, ve které vězela až po krk, ani moc možností neměla. Tak jsem s ní jen vlídně mluvila a chlapečka v zavinovačce, kterého mi ukazovala, jsem jí pochválila a přála štěstí. Každý musí ke svému poznání dospět sám a cestu hledat, pak je možné podat mu pomocnou ruku, pokud o to stojí. Nikdo nemůže žít za druhého, odpovědní jsme každý sám za sebe.

A co moje koleno? Dám mu ještě trochu času, aby se vzpamatovalo. A pokud ne? Udělám s ním krátký proces! Když vyzkouším všechny možnosti a nezlepší se to, v nouzi nejvyšší se obrátím na odborníky, aby ho opravili. Snad s tím kolenem nedopadnu jako s čelistním kloubem, se kterým si nikdo nevěděl rady.

Životem kulhat nebudu, ani náhodou!

Hodnocení:
(4.4 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Článek vnímám jako povídkový film o třech povídkách, naprosto rozdílných, přesto mají jedno nosné téma, kterým je bolest. Na autorce je obdivuhodné, pro mě docela blízké, že se umí zbavit bolesti bez lékařské pomoci. Mně se bolest rodí v hlavě a když "lámu přes koleno" záležitosti, které mi řešit nepřísluší, rozbolí mě koleno. Bolestivé praskání čelistního kloubu má důvod odlišný, ale jen zdánlivě. Co se týká třetí povídky, někomu se může zdát, že k tomuto článku nepatří, přesto má naprosto stejné nosné téma, kterým je bolest, jen pojatá jinak, z jiné strany a to z vyčůranosti. Co já vím, co vedlo dvacetiletou maminku malého dítěte, že se uchýlila právě k touto muži.........., ale být autorkou článku, netrápila bych se tím, zbytečně by ji znovu rozbolelo koleno a věřím, že dostojí toho, co napsala v posledních dvou větách předposledního odstavce.
Marie Doušová
Moc dlouhé,ale chápu,někdy je nutné se vypovídat a Anna toho měla asi hodně na srdci a tak to napsala všechno do jednoho článku. Někdy míň, znamená víc.
Danuše Onderková
Pořád jsem čekala, že se dočtu k něčemu důležitému a ono nic. Asi jako když koukám na nezáživný film a čekám na něco zajímavého. Po jeho skončení prohlásím: To zas byla jednou kravina.a z nuděně odcházím spát. Tento příběh mi připadal podobný. Všichni už máme klouby v lepším či horším stavu, a z článku jsem se nedověděla celkem nic nového. O mně lékaři tvrdí už od mých 30 let, že jsem jak kostlivec. Ne váhou, ale mými klouby. Ať se podívají na kterýkoli včetně čelisti, všechny vržou a namazat se nedají.
Soňa Prachfeldová
Ano, je to na dva příběhy, jeden o vlastním koleni a ostatních kloubech. Najednou člověka překvapí omezenost pohybu a jen si přeje ,aby se vrátil jako dříve. Je to zbožné přání,pozoruji i na sobě. 2. Příběh je smutný, mladá žena hodně dětí a manžel na nic, je hodně smutných životních příběhů.
Elena Valeriánová
Ta část o kolenu a jiných kloubech má v sobě trochu nadsázky a tak to mělo zůstat. Příhoda o kulhajícím opilci je z jiného rance a je tam tak nějak navíc. Každý máme jiný styl vyjadřování no a někdy to trochu drhne a čtenář se v nic neříkajících slovech ztratí. A to se stalo i mně. Třeba příště nám padnete více do noty.
Hana Rypáčková
Je to o kloubech a kulhání. Kdo nikdy nekulhal, jakoby nežil....A dokonce kulhání nebrání dětí dělání...
Jarmila Komberec Jakubcová
Nadi to máš pravdu - článek jsem bohužel nepochopila.Nepřečetla jsem ani první odstavec a to fakt tady s chutí čtu všechno.
Anna Potůčková
Méně je někdy více. Článek nedočtený a tak i zůstane. Zkrátka článek vůbec nezaujal!
Jana Šenbergerová
Tak to já vím moc dobře, o čem to je. Přece o koleně! Také jedno takové mám a k tomu další klouby, které se čas od času na mně nepěkně vyřádí. O čelistním bych mohla napsat povídku, ty ostatní by vydaly na román. Jinak souhlasím se Zuzanou.
Zuzana Pivcová
Já myslím, že paní Anna s velkou nadsázkou zhodnotila své zdravotní problémy, raději, než aby pouze zcela vážně lamentovala. Jen ten vesnický příběh patří podle mne tematicky někam zvlášť.
Věra Ježková
Na mne moc písmen. Nedokážu se začíst.
Jitka Hašková
Moc dlouhé. Raději bych si dala vařené koleno s křenem.
Eva Mužíková
Téměř vždy přečtu článek až do konce. Tentokrát jsem to vzdala, nezaujal mne.
Jitka Chodorová
I já jsem v rozpacích, nevím totiž, o čem vlastně autorka píše, mám s ní dost společného, teda, co se kloubů týče, problémy letité, řešené i neřešené. A také mám velice nemocného muže, který už také nedodělá rekonstrukci našeho bytu, ale starat se jen sama o sebe, to bych nedokázala. Manžel to velice potřebuje, a já si klidně i neklidně kulhám životem, je fakt, že rodina nám pomáhá, ale na to nejdůležitější jsme jen my dva, a ten, který jen trochu může, pomáhá tomu druhému. Paní Anno, omlouvám se, ale já Vám prostě nerozumím.
Dana Puchalská
Ano, Naďa to napsala dřív než já. Taky jsem se nedopátrala ničeho o koleni, jak bylo v titulu článku. A to jsem četla skutečně důsledně. Tak teď nevím.
Naděžda Špásová
Ani bych neřekla, že se toho o koleně dá tolik napsat a ničeho se nedobrat. Třeba je to na pokračování. V těle máme ještě hodně kloubů.