Prstýnek
Ilustrační foto: pixabay.com

Prstýnek

18. 2. 2019

Po drahých klenotech ani kožešinách jsem nikdy netoužila.„Počkej, až budeš starší, pak se to změní,“ říkávala mi naše rodinná známá.

Paní Naďu i jejího muže Rudolfa jsem jako dítě milovala. Byli to přátelé mých rodičů a já jsem k nim oběma vzhlížela jako k zosobnění harmonie a luxusu v tehdejší uniformitě socialistického způsobu života. Měli velký dům v brněnské Jiráskově čtvrti, krásné auto, oblečení, kosmetiku a spoustu jídla z Tuzexu nebo ze Západu. Dokonce jsem si tehdy občas tajně přála – odpusť, mami – aby byla paní Naďa mojí maminkou. Právě pro tu noblesu a půvab, který v sobě měla. Dáma v pravém slova smyslu, vždy dokonale sladěná. Nejčastěji v decentních odstínech béžové, hnědé nebo olivově zelené. Pravé perly, brilianty a kožichy uměla nosit. Byla vždycky vlídná, milá a štědrá. A pořád se usmívala. Podvědomě jsem cítila, jakoby nás něco tajemného spojovalo.

Nejkrásnější na ní však byly její oči. Velké hnědé oči s výrazem plaché laně. Měla zvláštní sametový pohled v barvě čokolády. Bože, jak se ten pohled odráží od bílého polštáře nemocničního lůžka…

Sedím u ní a pozoruji její tvář. Ta laň je teď hodně poraněná, vyplašená a smutná. Ale statečná. A pohled, který na mě upírá, je najednou mnohem širší a bohatší. Je v něm nový rozměr. Poznání bolesti, osamění, vnitřního smíření, ale i radosti, když bolest a samota na chvíli pominou…

Díky, mami, že jsi u toho a nic nevyčítáš. Naopak. Pečuješ o ni sama denně jako o sestru a jsi šťastná, když za ní na chvíli přijdu i já.

Sedím u ní a povídáme si o věcech, které nejsou veselé.

Naďa má rakovinu a ví, že její dny jsou sečteny. Je sama. Její muž Rudolf je dávno po smrti a děti spolu neměli.

Najednou mi vtiskne do ruky malou krabičku. Je potažená černou kůží a na hranách zlatě zdobená. Trošinku odřená, ale pořád elegantní. Vyzařuje z ní zvláštní kouzlo, které naznačuje prožitá léta i cennost obsahu.

Tenkrát měla pravdu.

Možná jsem opravdu dospěla natolik, aby mi dělaly radost i jiné šperky než drobné řetízky a pozlacená srdíčka, co jsem vždycky dostávala k narozeninám. Snad jsem s přibývajícím věkem tu a tam skutečně zatoužila po nějakém na první pohled hodnotném dárku… Mělo to být ale od mužů, kteří mě právě v tu chvíli milovali. A teď, za pohnutých okolností, dostávám nejcennější šperk ve svém životě od přítelkyně mojí maminky.

Vracím se nocí domů a přemýšlím o Nadě. O jejím životě, o jejích názorech, o všem, co jsme si povídaly v nemocnici. Cítím strašnou lítost.

Jsem v kuchyni a oplachuji hrnek od kávy. Najednou mi přes záplavu slz začne nerezový dřez splývat v třpytivě kmitající, nekonečnou plochu. A ten rozmazaný třpyt mi evokuje zvláštní obraz.

Stojím na veliké zelené louce, vedle mě moje maminka a opodál ještě pár lidí ze seznamu na papírku, který nosí pořád u sebe. Všichni máme zakloněnou hlavu a díváme se na nebe, které je dokořán. Krásná paní s laníma očima stoupá vzhůru a usmívá se. Mává nám dolů na zem a volá:

„Čekají tu na mě, už je vidím! Na shledanou!!!!!!“

My dole taky máváme, někteří pláčou. A já běžím mezi ně a chytám jejich slzy do dlaní. Ty nejupřímnější mi uvíznou mezi prsty a spojí se v jednu velikou kulatou slzu, která září, až oči přecházejí. Cítím, jak se mi otáčí kolem prsteníčku pravé ruky. A uvězněna do kroužku z bílého zlata, zůstane tak ve své třpytivé kráse starodávně broušeného diamantu až do našeho shledání.

Paní Naďa už tam nahoře čeká patnáct let…

 

S přáním hezkých vztahů a vděčnou vzpomínkou

Hodnocení:
(5.1 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lubomír Müller
♥ noblesně napsané, Hanko, a živé i ve vzpomínce
Zdenka Jírová
Moc hezký článek plný krásných vzpomínek.
Soňa Prachfeldová
Až, když přijdou těžké chvíle, člověk pocítí velkou pokoru, ten odcházející i ten, který je s ním hodně v kontaktu. Tolik literatury bylo napsáno, přesto je vše zahaleno velkým tajemstvím. Moudrý člověk ví, že všechno nemusí odhalovat ani vědět. Ve má svůj čas. Moc hezké paní Hano.
Danka Rotyková
Vzpomínka smutná a zároveň moc krásná.
Marie Doušová
Vzpomínka je nejhezčí dar ,která nám zůstává po člověku ,který za to stál. To je ten drahokam ,který nám byl dán.
Anna Potůčková
Moc krásný článek, nádherná vzpomínka! Šperky a drahokamy nemusí být vždy jen za peníze, ty nejcennější šperky a drahokamy máme každý v sobě, jen vědět kdy je vytáhnout, ukázat a případně darovat těm, které milujeme, máme rádi a něco pro nás znamenají.
Eva Krausová
Noblesa, půvab dámy v tom dobrém slova smyslu jde i bez luxusu, kožešin ap. Ne každá žena to v sobě má. Má maminka toužila mít před mnoha lety prsten ze zlata s větším kamenem. Ten si také dopřála. Ode mne dostala keltský zlatý křížek, který měla moc ráda, přilnula k němu až do konce života. Ne proto zlato, ale cítila v něm jakousi ochranu, což umocňovalo, že jej dostala ode mne. Maminka už tu není. Křížek je u její fotografie a já si jej beru (stejně jako prsten po mamince) jen ve vzácných, či pro mne důležitých okamžicích. Luxus pro maminku i pro mne by byl, kdyby tu byla ještě se mnou... Žádné brilianty, než to být se svými blízkými nic nenahradí. To se lépe cítím v přírodě obklopená stromy, modrým nebem nad hlavou. Mám často pocit, že lidé žijící v luxusu ani to obyčejné štěstí být součástí vesmíru necítí...
Dana Puchalská
Mám ráda tenhle druh vzpomínek. Děkuji.
Zuzana Pivcová
Moc hezké a dojemné. Myslím, že člověk na sklonku života dobře ví, že takové věci, byť sebedražší, už pro něj nemají smysl, tak na nich nelpí. Pamatuji si, že i kdysi nám v Týně darovala jedna stará paní nečekaně několik starožitných předmětů - flakony na parfémy, hřebeny, zrcátko, už si nevzpomínám, co všechno. Sice jsme to jako mladé dívky nepoužívaly, ale hezky se na to dívalo.
Hana Nováková
Krásná vzpomínka...