Vyprávění nádražní II

Vyprávění nádražní II

21. 2. 2019

Asi v polovině osmdesátých let jsem jela s přítelem vlakem na podnikový zájezd do Sovětského svazu. Cesta byla dlouhá, proto jsme si udělali co největší pohodlí. V Užhorodu přepřahali lokomotivu. Bylo nám řečeno, že můžeme asi na půl hodiny vystoupit z vlaku. Což jsme s radostí učinili. Ovšem zcela lehkovážně a bez přemýšlení jsme vlak opustili pouze v teplákách, bez jakýchkoli dokladů, bez peněz. Sešli jsme jen kousek pod nádraží, abychom měli pocit, že jsme byli ve městě.

Když jsme se vraceli a podívali se k vlakům, krve by se v nás nedořezal. Viděli jsme už jen konec toho našeho, mizícího kamsi do neznáma. Šok, zděšení, panika. Otázka, co teď. Pak jsme se podívali doleva a viděli vedoucího naší výpravy spolu s dalšími známými, jak poklidně stojí na nástupišti. Ten kámen, který nám spadl ze srdce, vážil snad tunu. Přidali jsme se k nim a vyčkali, až se náš vlak zase vrátí s novou lokomotivou. Ještě dlouho jsme si pak ale říkali, jak strašně pitomí jsme byli. Myslím, že v té situaci by nám bývala moc nepomohla ani moje dobrá znalost ruštiny.

A pak jsme jeli přes Ukrajinu, sledovali nekonečná pole a malé vesničky s typickými kostelíky. První část zájezdu jsme strávili v Pobaltí. Po několika dnech jsme jeli ještě do Leningradu. Odkud jsme se vraceli letadlem. Ale to už je jiný příběh.

Foto: Vlakové nádraží Užhorod (2005); https://www.dusekarpat.cz/ukrajina/uzhorod/

Hodnocení:
(5.1 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
To musel být infarktový moment, nechci ani domyslet ,kdyby vám skutečně ujel vlak.
Věra Ježková
Děkuji vám. Chybami se člověk učí. :-)
Alena Tollarová
Taky jsem se i po letech lekla doma v obýváku :) a to jsem tam ani nebyla.
Eva Mužíková
Věrko, zahrnulo mi, než jsem se posunula dál ke šťastnému konci.
Eliška Murasová
Věrko, no to bych se taky vyvředila, fajn příběh.
Naděžda Špásová
Občas člověk dělá blbiny, hlavně, že to dobře dopadlo. Ještě by vás považovali za agenty kapitalistické mocnosti a na Sibiři by vám jen v teplákách byla asi zima. :-)
Hana Rypáčková
Bez dokladů bych tedy nevylezla, ale na vlakovém zájezdu k moři nám taky ujel náš vlak, ale měli jsme doklady a dihnali jsme ho rychlíkem v jiné stanici. Ten rekreační všechny vlaky pouštěl. Ta domluva v němčině a ty bobky, jak to dopadne. Ten "Mesešvár" městi z červených cihel mám před očima, ten název si ale nepamatuji..
Zuzana Pivcová
No, to bych asi v tu chvíli začala panikařit. Mně stačilo, když jsem jednou jela v Německu a jedna část vlaku jela na Mnichov a druhá, ta zadní, byla někde cestou odpojena, což jsem předem nevěděla. To byl ale fofr s přesedáním. A změna lokomotivy? To mi připomnělo, jak vždy za mých mladých let měnili lokomotivu ve Vršovicích před tunelem. Díky za hezké vyprávění. Pobavila mě i Jitka se svou vzpomínkou.
Jitka Hašková
Mám trochu jiný zážitek a to z roku 1974, kdy jsme s kamarádkou jeli na zájezd s CKM po Ukrajině. Přepřahání lokomotiv probíhalo v Čierné pri Čope, ale tenkrát nám nedovolili vyjít z vlaku, museli jsme zůstat ve vlaku, všechno bylo zamčené, okna, dveře od vagonu i dveře od záchodu. Celé přepřahání trvalo 6 hodin a pro mě byl problém vydržet najít na záchod. Někomu se podařilo okrást průvodčímu kličku od záchodu, tak jsem se dostala na malou. Za chvíli dorazil někdo z dělníků a strašně nadával, že jim to nateklo na hlavu. Možná proto později to změnili a nechávají lidi vyjít ven.
Mirek Hahn
No...., tak by si vás tam nechali.... :-)
Dana Puchalská
Perfektní jako vždy a tu ránu museli slyšet hodně daleko, viď? :-) :-)