Zázraky se (ne)dějí
Ilustrační foto: pixabay.com

Zázraky se (ne)dějí

22. 2. 2019

Hanko, Zuzko, Dano, Evo, Anno, Marie…děkuji vám. Všechny jste se vyjádřily k mojí předchozí vzpomínce na starožitný prstýnek, který jsem před patnácti lety dostala na památku od maminčiny přítelkyně, která umírala. Nedá mi to, abych se k této události ještě trochu nevrátila…

Samozřejmě, že noblesa a půvab nejsou podmíněny luxusem a bohatstvím. V polovině šedesátých let minulého století (takhle napsané to zní příšerně!) jsem byla desetiletá holka s hlavou plnou snů a představ, které jsem byla schopná konfrontovat se skutečnými hodnotami až mnohem později.

Manžele, o nichž jsem psala, znal můj tatínek ještě před mým narozením. Potom s nimi seznámil i maminku, a později jsme do jejich života přibyli i my dva s mým bratrem jako jediné děti, se kterými se stýkali. Místo nich měli francouzského buldočka Maxe…

Rudolf Zukal vydělával na tehdejší dobu neuvěřitelné peníze fotografováním akvarijních rybiček. Jeho specializací byly fotoseriály tření, které prodával do celé Evropy i do Ameriky. Možná máte doma některou z jeho publikací… Můj tatínek byl invalidní, velmi silně kulhal v důsledku neléčené vrozené vysoké luxace kyčelních kloubů, a k životu nezbytně potřeboval auto. Začínal velorexem, a když mu pak jeho první opravdové auto naboural opilý řidič, Rudolf koupil tatínkovi nové. Takoví kamarádi se už nerodí.

Když jsme byli s bratrem malí, těšili jsme se na občasné nedělní výlety se Zukalovými a rádi jsme k nim chodili na návštěvu. Všechno u nich bylo jiné než u nás. A každé Vánoce jsme byli nejvíc zvědaví na dárky od nich, protože nám vždycky přinesli něco „ze Západu“, co bylo úplně jinak zabalené a taky to úplně jinak vonělo.  Dnešní děti by to asi jen těžko chápaly a pro mě už je to taky jen hodně vzdálená vzpomínka.

Čas plynul a Rudolf nečekaně zemřel. Dostal infarkt. Nepomohlo žádné bohatství ani nejlepší lékaři. Jeho žena Naďa musela prodat dům a odstěhovat se do malého bytu.

Krátce na to odešel i můj tatínek. Zemřel mamince v náručí na zástavu srdce. Nedalo se vůbec nic dělat. Mamince bylo devětačtyřicet a s Naďou je kromě osudu předčasných vdov spojovalo krásné přátelství.

Když Naďa onemocněla, byla to moje maminka, která o ni s velkou trpělivostí a láskou pečovala. Pokud jsem byla v Brně, chodila jsem za ní i já. Ale o tom jsem už psala… A můj bratr jí pomáhal s vyřizováním věcí posledních, protože už byla upoutaná na lůžko.

Moje maminka za ní den co den jezdila do nemocnice a snažila se všemi způsoby zmírnit její utrpení. Denně jí připravovala čerstvé dobroty, aby aspoň něco snědla. Vzpomínám si, jak pečlivě rovnala maličké porce jídla do misek a kelímků jako pro panenku. Meruňkový koláč, jahody, vymačkanou šťávu z grepů a pomerančů, tenké krajíčky s Nadinou oblíbenou drožďovou pomazánkou, koprovku s vejcem nebo kuřecí kousky na houbách.

Přesto se Naďa ztrácela před očima a její čas se neúprosně krátil. Diagnóza se změnit nedala. Zbývala jen naděje na zázrak. Tu a tam se přece nějaký stane, dokonce i v medicíně…

Tady se však bohužel nestal. Maminka držela Naďu za ruku do poslední chvilky jejího života. Stejně jako se zázrak nekonal, když v jejím náručí vydechl naposledy tatínek.

A co je nejhorší, žádný zázrak bohužel neuchránil ani mého mladšího bratra, aby si nesáhl na život vlastní rukou. Jsou to přesně dva roky... Moje maminka samozřejmě nemá tušení. Její Alzheimer je v tomto směru milosrdná diagnóza. Má v útulném domově svůj veselý svět zapomnění a já si v něm hraji spolu s ní. Každý den několikrát. Prožíváme spolu jen to hezké v daném okamžiku a smutním si jen občas, sama, v tajnosti. Zvykla jsem si na to a jsem šťastná, že ji mám. A že je pořád v tak dobré kondici, často v mnohem lepší než já…

Však už jsem o ní psala mnohokrát.

Ostatně – není snad zázrak mít takovou maminku?

 

Hezké vztahy a sem tam zázrak vám přeje

Hodnocení:
(5.2 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Krausová
Hani, děkuji. Máte velké štěstí být s maminkou. A i kdybyste jen mlčely, je to ten největší dar života být v lásce spolu. Já už před 6 lety tento dar ztratila. Vzpomínky ale zůstávají.
Hana Švejnohová
Milá Elen, že se mi občas podaří svými vzpomínkami vyvolat v mysli čtenářů jejich vlastní - to je moje největší ambice... Udělala jste mi tím velkou radost, díky...
Elena Valeriánová
Tiše sedím a čtu vás článek. Každý si v sobě neseme kousek radosti, kousek bolesti a hlavně vzpomínky. Někdy jsou radostné, někdy bolestné. Vy máte v sobě dar, podělit se krásně i s těmi smutnými vzpomínkami. A vyvolat v mysli čtenáře jeho vlastní a ta to vám děkuji. A přeji hodně hezkých chvil s maminkou. Já to štěstí už bohužel nemám 32 let.
Eliška Murasová
Paní Hanko, velmi jste mě tímto krásným článkem i předešlou vzpomínkou na prstýnek oslovila a dojala. Děkuji.
Soňa Prachfeldová
Však také láska v životě je to nejdůležitější a je to největší lidská hodnota. Kdo toto postrádá i kdyby byl miliardář, je vlastně chudák. Člověk často s láskou oceňuje své nejbližší ,když je ztratí. Ale děkuji Bohu že jsem s nimi mohla být a vlastně tak pořád jsem. Děkuji Hanko .
Hana Švejnohová
Děkuji vám všem za krásné komentáře... moc mi pomáhají. Nemám zrovna dobré období a pocit sounáležitosti je pro mě dost důležitý. Díky moc...
Jana Šenbergerová
Hezky jste to napsala. Všechno je, jak má být a až pochopíme, že všechny zázraky jsou tak trochu v naší kompetenci, bude jich stále víc. Přesto nezastavíš toho, kdo má splněno a musí/chce odejít. Lidé, kteří se v tomto světě "ztratí", potřebují naši lásku a pomoc víc než kdokoliv jiný. O tom by mělo být lidství. A vám určitě není cizí. Díky za sdílení.
Marie Novotná
Ano, zázraky se(ne) dějí. I ja o tom vim své. Pred 6lety maminka, která posledni roky byla,, ve svem''světě. A v loni manžel. Nikdy nikdo neví, kdy se zázrak (ne) stane.
Danka Rotyková
Hanko, i já Vám děkuji, prožívala jsem při čtení článku příjemné vzpomínky ze svého života. Bohužel, tatínka i manžela jsem ztratila velmi brzy, ale maminku mám. Chtěla bych se těšit z každé společné chvilky, ale moc mi to nejde. Moje maminka je jiná než ta Vaše, ač jí v 89 letech neslouží nohy, myšlení je stále zapnuto na maximum. Ale má to háček, maminka vzpomíná jen na to špatné, každý den ...
Blanka Bílá
Vaše maminka má tohleštěstí zapomnění reálna, duše vnímá Vaši lásku, je to krásné.Bolestivější je, když lásku dáváte, chcete jí dávat a ti nejbližší ze svých důvodů, přání, bez vysvětlení, nechtějí dál.
Alena Vávrová
Děkuji za krásné vzpomínky a slova. Ano, mít maminku v tomto věku je štěstí a zázrak. Já už ji hodně dlouho nemám a moc mi stále chybí. Jednou jsem někde vyčetla citát, že "zázraky se dějí, ale jen tomu, kdo na ně věří..." a z vlastní zkušenosti vím, že je to pravda...
Jana Kollinová
Četla jsem pomalu, pečlivě každé slovo, abych pocítila onu sílu lásky, přátelství a utvrdila se v přesvědčení, že zázraky se dějí. Je to objetí milované bytosti, pohlazení ruky přátel, chvilka strávená třeba mlčky vedle někoho z rodiny. Zázrak je každý nový den.
Dana Puchalská
Moc hezké a dojemné. Ano život si s námi někdy pěkně prohraje. O téhle smutné životní etapě vím svoje. Už dlouho, letos to bude 20 let. Děkuju.
Lubomír Müller
♥ velké srdce pochopení a obdivu, a napsáno krásně, Hanko
Zuzana Pivcová
Hanko, je to zázrak, mít maminku ještě v tomhle věku. Prožívám to se všemi, kteří nyní o někoho blízkého přicházejí. Je to smutné, a přitom je to štěstí. Ale vím, že jsou i tací, kteří přišli o své blízké velmi brzy jako já. To je život. Není nespravedlivý, je jen různý. Děkuji.
Hana Rypáčková
Vzpomínky na tomto webu ve mně asociují vzpomínky na své dětství. Hned se mi vybavila spřízněná rodina , která měla taky nelehký osud. Vnímala jsem noblesu, laskavost, krásu a bohatství u sousedů. V padesátých letech to bylo těžké...Přeji hodně štěstí v dalším životě , mít maminku je a držet ji za ruku, pohladit po vlasech je štěstí.
Alena Tollarová
Není lehké psát o osobních věcech a já vám se slzami v očích děkuji za Vaše slova. O tom, že zázraky se (ne)dějí, vím také své. Přeji Vám, abyste s maminkou prožila ještě hodně šťastných chvil.