Ztraceni v pustině aneb Jak jsme málem zdemolovali auto z půjčovny
Foto: autorka

Ztraceni v pustině aneb Jak jsme málem zdemolovali auto z půjčovny

7. 3. 2019

Když jedeme na dovolenou, prošmejdíme v daném místě a okolí, co se dá, zkrátka jsme ty typy „jedním zadkem na deseti místech“, protože se tam už obvykle nevracíme a příště jedeme zas jinam, abychom poznali další kraje. V reálu to znamená, že jedeme-li na ostrov, přeplavíme se zároveň i na ten vedlejší, pokud možno. V minulosti si z nás dělaly děti legraci, že si vlastně hrajeme na Kristiány (podle filmu s Oldřichem Novým) – přes rok nenápadní úředníci a o prázdninách roztočíme skoro všechno, co jsme za rok vydělali, na nějaké té zahraniční cestě. S cestovkou na místní výlety pak nejezdíme, všechno si chceme „očuchat“ sami a jít kolikrát tam, kam cestovky s výletníky nejezdí. Předem děláme itineráře cesty, co všechno chceme vidět, a vezeme tašku map.

Asi vás zklamu, nevyrazili jsme  do Gobi ani na Kalahari, jeli jsme s obyčejnou cestovkou jen na „obyčejné Kanáry“.

Na cestu objevů jsme si půjčili malé auto z půjčovny a hurá na západní pobřeží, ta bývají vždycky nejzajímavější. Přejeli jsme půlku ostrova a na západě se kochali vysokými útesy a rozbouřeným mořem pod nimi. Nazpátek pojedeme jinudy, vracet se nebudeme, to je naše heslo. V půlce cesty zpět jsme konstatovali, že jedeme pořád stejnou, nehostinnou krajinou a že vlastně pořádně nevíme, kde jsme. Podle map jsme to jen matně tušili, nebylo tam totiž nic zakreslené.

No, konečně se objevila nějaká cesta! Sice trochu kamenitá, ale co se dá dělat. Vydali jsme se po ní. Kamenů přibývalo čím dál víc a taky byly čím dál větší a naše malé, nové autíčko po nich skákalo jak blecha. Náhle se mi rozsvítilo: vždyť to je vádí – vyschlé řečiště! My tady to auto zničíme, něco se nám vespod urve a budeme namydlení, vrať se, žádala jsem manžela. Kam se mám asi tak vrátit? Jedu dál, přece to musí někde končit! A tak jsme skákali přes kameny asi dvě hodiny hlemýždím tempem. A najednou opravdu konec!

Zůstali jsme trčet před zdí z velikých kamenů vysokou asi 3 metry. Před námi zeď a za námi dvě hodiny cesty přes šutry zpět…vlevo ani vpravo nic, pustina a z hlubokého vádí se nedalo po žádné straně vyjet…ale co to, přece něco vidím – nedaleko stojí dům, jestli to není fata morgána! Půjdu se zeptat na cestu, rozhodla jsem se. No, to ať tě ani nenapadne, zařval manžel. Znám ho, než by se zeptal na cestu, radši si nechá zaživa uříznout nohu. Už už jsem otvírala dveře, ale pak mi zatrnulo. Co když je to nějaký Batesův motel, kdo může bydlet v takové pustině než blázen? A ta zeď tady – no jasně, postavil to, aby už nikdo nemohl dál. Za chvíli se vyřítí s lopatou a ubije nás !!! Udělalo se mi špatně – dcery patrně napadlo něco podobného, byly bledé a začaly taky požadovat obrácení auta a cestu zpátky.

Z vádí jsme se vykodrcali skoro za tmy. Neustále jsem se ohlížela, jestli za námi neběží Bates s lopatou. Možná byl někde v supermarketu nakoupit, měli jsme štěstí. Jsme na ostrově, tak nemůžeme nic zkazit, když pojedeme pořád po pobřeží, a to by bylo, abychom nedorazili nakonec do civilizace - rozhodl muž. Měli jsme hlad, žízeň a pořád se nám zdálo, že nadskakujeme, ačkoliv jsme už jeli po rovině. Šťastně jsme se vrátili, auto to taky přežilo a dovezlo nás, ale mou hlavou se táhly chmurné myšlenky: co kdyby auto vypovědělo službu, mobily tenkrát nebyly…viděla jsem titulky v  novinách: Ve vádí na Kanárských ostrovech se našly vysušené ostatky čtyř ztracených českých turistů!

Tak tohle tedy už nikdy víc, radši se usmažím příště někde na pláži!

Hodnocení:
(5.3 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Libor Ptáček
Je to již skoro dvacet let. Vracely jsme se z Itálie přes Rakousko a odmítali jsme dálnice, tak že po okreskách. Panička i pes si potřebovali občas odskočit a já na cigárko, tak že nucené zastávky. Jeli jsme podle kompasu a mapy co měla ta moje na kolenou. Tak že pořád na sever kudy se přes hranice trefíme domů bylo celkem jedno. Projeli jsme tak několik zemí, občas to trochu drhlo, ale vždy jsme dojeli. Už jsme byly skoro u našich hranic a pořád na sever. Tak jak se cesta začala zužovat, dostával jsem pochybnosti, ale jeli jsme dále, také se nerad vracím. Napřed asfaltka, potom cesta, cestička, polní cesta a nakonec skoro pěšina. A nakonec konec, pole a hromada hnoje, dál nic. Tak jsme dali pauzu, kafe cigárko a za tím hnojištěm a kopečkem slyšíme auta, ano jeli jsme dobře, byla tam dálnice.
Soňa Prachfeldová
Byli jste a možná ještě jste odvážní dobrodruzi Jano :-)
Jana Hošková
Paní Jakubcová, hezky si to užijte na Gran Canarii a hlavně nejezděte žádným vádí ! :-))
Jana Hošková
Bylo to na Fuerteventuře. paní Votavová mne teď trochu zmátla vilou Winter - mně utkvělo v paměti Miler (psáno německy) snad proto, že místní vyprávěli, že v té vile (která vypadala teda spíš z dálky jako bouda), čekal na ponorku nějaký nacista s tímto jménem...dozvěděla jsem se pak, že to klidně mohla být pravda, protože prý to spousta z nich takhle měla domluvené při své cestě do Argentiny.
Jarmila Komberec Jakubcová
Článek mi moc zaujal, létám na Kanáry již 30 let ale z kterého ostrova je reportáž?Typovala jsem na Lanzarote. Byla jsem jsem na všech velkých ostrovech, ale pravidelně dávám přednost Gran Canarii. Také jsem ji autem projela dokola. letos tam opět letím asi na týden.
Eva Mužíková
Zajímavý příběh, hlavně že vaše auto vše zvládlo. Vzpomínky zůstanou.
Hana Rypáčková
Dobře, že se nehuntovalo vaše auto..Dovolenou si budete dobře pamatovat..
Dana Puchalská
Tak na tuhle dovolenou se určitě nezapomene. Moc hezky se to čte. Děkuju.
Jana Kollinová
Co by to bylo za dovolenou bez pořádného dobrodružství! Odvážným vždy štěstí přeje.
Jiřina Votavová
Fotky jste přidala z Fuerteventury i Lanzarote. Předpokládám, že příběh se vztahuje k Fuerteventuře, kterou jsme také navštívili a projeli i prochodili. Na západě vím jen o vile Winter, na kterou jsme se dívali z nejvyššího vrcholu ostrova Pico de la Zarza. Na profilu i60 i v blogu na iDnes mám také pár příspěvků z našich oblíbených Kanárských ostrovů. Ostrovů je sedm a my jich sami projeli i prochodili už pět. V zimě tam je krásně. Všem doporučuji.
Jana Šenbergerová
Takové šílené situace si občas připravím v naší republice, kde to "dobře" znám, jen zapomínám, že občas se něco změní. :-)
Hana Nováková
Někdy není radno přeceňovat síly.Ale jistě si dovolenou užili.
Zuzana Pivcová
Sice jsem se při čtení bavila, ale v podobné situaci bych být rozhodně nechtěla, a to ani ve dvojici. Vzdáleně mi to připomíná (ale to nebylo přece jen tak dramatické), jak jsme kdysi jely se sestrou s Trabantem branný závod Svazarmu. Podle itineráře jsme někde zabloudily, jely polní a pak lesní úzkou kamenitou cestou, až se před námi objevila hromada štěrku a kamení. Stavěli tam novou silnici. Také jsme kus couvaly, nebylo kde se otočit.