Já přece nejsem stará aneb rozdílné vnímání věku
Ilustrační foto: ingimage.com

Já přece nejsem stará aneb rozdílné vnímání věku

7. 3. 2019

Když je člověku dvacet, každý ve věku nad třicet let mu připadá ukrutně starý. A že by si někdo ve třiceti představil, že se třeba v šedesáti zamiluje a znovu ožení? Nesmysl. V každém období života vnímá člověk věk jinak, ale stejné je jedno: obvykle se cítíme být stále stejní a máme dojem, že stárnou jen ti kolem nás.

Zeptejte se dvacetiletého kluka, od kdy mu lidé připadají staří. Od čtyřiceti? Od padesáti, šedesáti? „Jasně, čtyřicátníci jsou staří,“ řekne. Zeptejte se osmdesátileté dámy. „Ve čtyřiceti? To jsem byla mladá fešanda, to byly moje nejlepší roky. Každý mužský se za mnou otočil, nosila jsem takové červené šaty s širokou sukní, pas musel být úzký, tak jsem měla široký černý opasek.  A tancovat jsme s manželem chodili každou sobotu. A víte, co je nejhorší? Že se cítím stále stejně. Tancovat už nemůžu ani nemám s kým, ale kdyby to šlo, hned bych tancovala. Nezdá se mi, že mám osmdesát, zdá se mi to vlastně nemožné,“ vypráví.

Právě v souvislosti s vnímáním stáří je ovšem vidět, jak hodně se svět změnil. Psychologové mluví o tom, že mladí lidé jsou mnohem déle nezralí, v podstatě puberťáci. Zatímco dříve měly ženy v pětadvaceti rodiny a zodpovědnost, nyní se chovají tak, jako se dříve chovaly dívky v patnácti. Ve Spojených státech se dokonce objevilo několik odborných prací, ve kterých psychologové navrhují, aby se jako teenageři posuzovali lidé až do věku třiceti let. Dnešní generace mladých lidí je prý nezralá, zranitelná a nemá zkušenost s běžným životem, to vše prý získává až po třicítce, na rozdíl od svých předků, kteří už třicítku považovali za střední věk.

„Mluvit o stárnutí je nyní velmi obtížné, protože se jeho vnímání mění. Jedno však platí stále. A to, že označení za mladého či starého je subjektivní a z velké části závisí na věku pozorovatele. Takže když ukážete stejného člověka dvěma lidem, jeden klidně řekne, že je starý, zatímco druhý řekne, že je mladý,“ uvedl psycholog Dominic Abrams, který se tématem stárnutí zabývá.

„Kategorizování je obtížné. Čím je člověk starší, tím větší roli hraje v jakém žije prostředí, jaký má životní styl, vzdělání, čím se stravuje, jaký je jeho zdravotní stav. Někdo je v sedmdesáti v lepší kondici než někdo v padesáti, takže logicky ten sedmdesátník může působit mladší,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová.

Vnímání věku velmi záleží nejen na tom, kolik je nám let, ale také na tom, jací lidé jsou v našem okolí, v jaké společnosti se pohybujeme. Jestliže je někomu třicet, mezi přáteli či kolegy žádné lidi vyššího věku nemá, logicky si pod označením senior představí nemocné lidi zavřené v domově důchodců odkázané na pomoc druhých. Jestliže má ale nějaký třicátník za kolegyně v práci veselé, vtipné, dobře oblečené šedesátnice, nepřipadají mu jako staré báby, ale jako ženské, se kterými je zábava a vlastně ani nepřemýšlí nad tím, kolik jim je let. Jsou to prostě kolegyně, holky, se kterými jde občas na oběd a povídá si s nimi o všem možném. Takže je docela možné, že kdyby měl říct, kdy mu člověk připadá starý, zamyslel by se v tomto smyslu: „No, vždycky jsem si myslel, že v šedesáti už má člověk život za sebou. Ale kolegyně Jarka právě oslavila šedesátku a žije stejně jako já. Jezdí ráda k moři, s manželem nás nedávno pozvali na grilování, má moderně zařízený domek. Jezdí na kole, na lyžích, vypadá skvěle. To rozhodně není stará paní, naopak mi přijde, že si s ní povídám lépe a zajímavěji, než s mnohými mladými lidmi.“

Zatímco v roce 2007 byli nejpočetnější skupinou obyvatel Česka lidé ve věku třiatřicet let, v roce 2030 mají být nejpočetnější věkovou skupinou čtyřiapadesátníci. Možná, že když budou mít puberťáci kolem sebe hodně čtyřiapadesátníků žijících aktivním životem, bude jim věk kolem padesátky připadat celkem snesitelný. Jinými slovy, nebudou si už přestavovat, že v padesáti má člověk akorát tak nazout  bačkory a koukat na seriál.

„Když si uvědomím, že mi ve dvaceti moje čtyřicetiletá teta připadala stará, nafackovala bych si. Ona se tehdy rozvedla a našla si nového muže. V rodině se říkalo, že se to nehodí, že v takovém věku přece nemůže randit s novým chlapem. Přesně si vybavuju, jak se to v rodině pořád řešilo. Připadala mi stará, přišlo mi divné, že má přítele,“ vzpomíná padesátiletá Jana, která nedávno prožila totéž, co před lety její teta. „Teta už tady není a mi je velmi líto, že jsme si o tom nestihly promluvit. Byla jsem pitomá a byla jsem pod vlivem mé rodiny, která pořád dokola omílala, že ženská nad čtyřicet je trapná, když se zamiluje a podobně. Mně tehdy připadalo, že čtyřicet je strašně moc vysoký věk, že to už je člověk starý, že snad nežije,“ dodává.

Ale zmiňuje ještě jednu zajímavou věc: „Připadám si stejná, jako když mi bylo třeba čtyřicet. Život  s novým mužem mi přinesl spoustu dobrého, nového. Cítím se fit, dokonce se sobě víc líbím, než třeba před deseti lety. Jenže se často porovnávám s jinými ženami. Připadají mi starší, unavenější a říkám si, že jsou staré. Pak zjistím, že jsou stejně staré jako já. A říkám si: co když si jen namlouvám, že vypadám lépe, že žije lépe? Prostě si připadám mladší než moji vrstevníci, ale možná to je sebeklam. Připadám si stále stejná,“ přemítá.

Nicméně je celkem jisté, že jestliže se Jana dožije třeba osmdesátky, bude vzpomínat na to, jak si v padesáti připadala mladá a v kondici. A na to, jak jí ve dvaceti přišlo nepochopitelné, že si někdo v padesáti mladý a v kondici může připadat.

Protože rozdílné vnímání věku svého a věku těch druhých tady bylo, je a bude.

Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Karel Janovský
Rok je jen jednou z veličin času. A pan Jan Werich říkal:"Co je to čas? Viděl někdo čas? Potkal někdo v lese čas? Ne, čas si vymysleli lidi, aby věděli od kdy do kdy a co za to!"
Jana Zahradníková
Když mi bylo asi 17, měl o mě zájem 19letý chlapec , ale mě se zdál moc starý. V 62 letech jsem si udělala řidičák na auto, byla jsem možná nejstarší žákyně, o autě jsem nevěděla ale vůbec nic a dnes jezdím ráda. Jen když se mě někdo zeptá, kolik mi je, tak se musím zamyslet, protože se to každý rok mění a kdo si to má pamatovat! Jen si občas uvědomím, jak to hrozně utíká a že už se nestihnu naučit všechno , co bych chtěla,nezažiju všechno, prostě to už není v mých možnostech. Jinak nepoznám,kolik může být komu roků, většinou se mi zdají starší než já, občas se zkusím podívat do zrcadla a snažit se vidět se očima druhých, ale protože se občas vídám, tak mi to moc nejde. Prostě jsem taková jaká jsem .
Marcela Černocká
Včerejší rozhovor. Vnučka: ,,Babičko děda je už starý. "Babička: ,,No děda je stejně starý jako já. ,,Vnučka : ,,Ne,ne ty nejsi stará ,ty jsi hezká jako já. " :-)) Optikou lásky je každý krásný i kdyby měl 100 let.Moje prababička mi taky vždycky připadala krásná a to už měla přes 70.
Marcela Pivcová
Naprosto souhlasím s posledními třemi větami Zuzčina příspěvku. Když zpíváme při kytaře s dětmi, že … v řadě za sebou tři čuníci jdou... rozhodně pro ně nejsem v roli staré babičky. V dospělé společnosti samozřejmě svůj projev musím přizpůsobit. Ale přiznám, že se ráda bavím s lidmi, třeba vrstevníky, kteří mají projev mladších a mají smysl pro humor.
Soňa Prachfeldová
Jací jsme my věkem pokročilí? Taci , jakou máme letoru, co nám bylo dáno do vínku, jak si ještě můžeme vychutnávat život a podle toho se můžeme cítit na to, kolik nám je let. Paní Halátová mě baví a nad odpovědi Danky jsem se upřímně rozesmála a hned mi bylo míň.
Dana Žiláková
Pracuji v Domově pro seniory,jednou si povídám s paní,93 let,bavíme se spolu co která čte,paní je velká čtenářka,ptá se,jestli taky čte někdo z rodiny,odpovím,ano,sestra a maminka,ptá se kolik je mamince,78 let,pff..taková mladice...věk je relativní,mamky věk už se zdá vyšší,pro paní je mladice :)
ivana kosťunová
Paní Halátová mě dnes pobavila :)) :))
ivana kosťunová
Ono taky záleží na tom, v jakém prostředí se člověk pohybuje. Pokud i jako senior stále pracuje a pohybuje se mezi stejnými lidmi, mozek opravdu nestárne- není to jenom póza, ale mnou ověřený fakt. Ovšem stav různých tělesných orgánů vám tu realitu občas připomene.
Zuzana Pivcová
To, jak se na nás dívají mladí nebo naopak ti ještě starší, to se probírá často. Ale jak se vnímáme my sami? Před 10 lety zemřela má dlouholetá kamarádka, spolužačka ze střední školy. Její nemoc byla zvláštní, jako Alzheimer, jenže udeřila naráz, dali ji na přístroje a po 3 týdnech měla vymazaná některá mozková centra. Především paměť. Někdy jsem ji v léčebně navštěvovala, její muž tam byl denně. Zvykla jsem si na její podobu žvatlající holčičky, která reaguje na to, co se právě povídá, ale fabuluje. Když jsem v jedné chvíli řekla, že je mi 58, nevěřícně na mě hleděla a pak řekla, že jí je 18. Někomu se to, co řeknu, bude zdát nesmyslné, ale já jsem jí to nějak věřila. Žila ve světě, v němž se zbavila mnoha starostí, které ji asi už dost sužovaly. Duše zůstala mladá a ona to i tak vnímala. Nebyla to od ní žádná přetvářka ani vychloubání, protože navenek vypadala nemocně. Hodně jsem se tím poučila. Můžeme sami v sobě zůstat mladí a nebýt sešněrováni různými společenskými i věkovými normami. Mimochodem, ve snech se nabeton vnímám a vystupuji jako mladší, aniž bych si v každodenním životě hrála na mladou. Tam asi jen trochu záleží na tom, v jaké společnosti nebo s jakým člověkem jednám.
Marie Doušová
Hezky napsaný článek. Opravdu se každý cítí jinak a to je dobře.
Hana Rypáčková
Jak starší (abych neurazila) chlapi stále pokukovali po mladých holkách a vybavovali se , natřásali a holedbali, říkali jsme: " Ten má dvacetiletou hlavu". Někdy mi taky nedojde, kolik mi je..
Oldřich Čepelka
Tak já snad jen tolik, že odborníci začali seniory dělit do tří skupin: asi 10-20% jsou ti aktivní (v rodině, ve společnosti), dalších 10-20% jsou pasivní (kanape, co nejmíň se pohybovat, „vlezte mě se vším na záda“), největší skupina 40-60% jsou ti, kteří se přizpůsobí, buď tomu pasivnímu, nebo se nechají vyhecovat reklamou na turistiku v Tatrách apod. a jsou v tom aktivní. Smutný vtip je v tom, že ti pasivní údajně umírají dříve. A ještě k tomu to bývají děsně protivní „důchodci“.
Věra Ježková
Bezva článek. Traduje se, že J. Vrchlického oslovovali v jeho 50 letech „ctihodný kmete“. Ale možná tomu napomohl i jeho plnovous.
Jana Šenbergerová
Kdo není v mé kůži, může si o mně myslet, co chce, dokonce i říkat co si myslí, ale jen na mně záleží, jak já se cítím a jak s tím naložím, ať už se cítím mladší, nebo naopak stará. Své mládí i stáří nosíme v sobě stále, jen se v různých obdobích projevuje jinak.
Dana Puchalská
Paní Halátová, závěr vašeho příspěvku je síla. Mohla byste klidně nastoupit do rehabilitace v márnici.
Dana Puchalská
Moje přítelkyně měla jedno heslo a to říkám s oblibou i já. VĚK JE POUZE ČÍSLO.
Věra Halátová
Stáří je přirozený proces a netřeba o tom nijak "špekulovat". Dobré je, mít děti, protože ti jsou kritikové. Nenechají nás dělat nesmysly. Když mi bylo 40, tak můj 12 letý syn, mi popřál, pak se na mne zamyšleně podíval a řekl: Mamí, a teď teda budeš to, o čem mluvil Krampol - něco mezi čtyřicítkou a smrtí? Kdy jsem ovdověla a po kurčšitých letech pak jsem si našla přítele, který mne chodil navštěvovat, bylo mému mladšímu synovi 12. A ptal se, co ten pán u nás pohledává. Tak jsem mu říkala, že i starší člověk, já nebo on, si potřebuje s někým popovídat, třeba trochu pomazlit. On se na mne podíval a řekl: Mami, z takových věcí jsou děcka. Nejseš na to, fakt, trošku stará? No a když byly mému vnukovi 4 roky, a mně bylo 51, tak se mne zeptal: A babičko, ty si určitě pamatuješ, jak tady v lese chodili dinosauři, že? Z toho je vidět, že věk, je pojem relativní, nikoliv absolutní. Na druhé straně, když mi bylo 19 a po zkouškách v autoškole jsme si udělali večírek, tak jeden pán, který také složil ty zkoušky, takový snad 40-50 let - tak jsem ho viděla já, takový plešatý, silnější, ten se trochu opil, vyzýval k tanci nás, mladé holky a křičel: Já, že su staré, já su mladé, každé je staré tak, jak se cítí. A během večera ho "trefil šlak", měl mozkovou mrtvici.
Zdenka Soukupová
Moc hezký článek. Vyplývá z něj, že všechno je relativní, i ty "věkové" pocity. Vzpomínám si, že když jsme s kamarádkami začaly chodit po základce (bylo nám 15 let) na taneční zábavy, nechtěly jsme tancovat s kluky, kteří měli po vojně (bylo jim 21 let), protože se nám zdáli staří! Věřili byste tomu?
Jana Hošková
Opět výborný a pravdivý článek ! Nejvíc mne pobavilo, jak ve státech údajně někteří psychologové navrhují, aby se jako teenageři posuzovali lidé až do věku třiceti let ! Protože u spousty lidí by se to dalo posunout ještě dál... :-)) Dnes mě fascinuje, co mladých žije údajně jako "singles". To je nějaký novodobý fenomén či co. Na první pohled se zdá, jakoby se jim skutečně nechtělo dospět a převzít na svá bedra nějakou tu zodpovědnost,ale kdo ví, asi v tom bude ještě něco víc.