Jak jsem pomáhala rodit morčata

Jak jsem pomáhala rodit morčata

12. 3. 2019

Jak už to tak bývá, nastane v  období rodičovském  doba, kdy děti začnou požadovat dalšího domácího živého tvora, protože tatínek s maminkou už jim nestačí.

Při představě, že se pak o všechno budete starat vy, marně vysvětlujete, že do paneláku se žádné zvíře nehodí. No, samozřejmě jsem podlehla, jak jinak! Donesli jsme ze Zverimexu morče. Jenže druhá dcera spustila náramný ryk, že ONA NEMÁ NIC, takže jsme tam klusali podruhé a přinesli ještě jedno.

Požadovala jsem rezolutně aspoň stejná pohlaví – samice. Ve Zverimexu mi přísahali na své děti a děti jejich dětí, že to samice jsou. Měli pravdu, ukázalo se časem, že to jsou opravdu dvě samice, ale podle chování jsem tu jednu odhalila jako homosexuálku. No, budiž, hlavně, že se nerozmnoží. Morčata se stala právoplatnými členy rodiny. Zřejmě rozeznávala jednotlivé členy, protože kdykoliv někdo z nás byl ještě venku ve výtahu, už se v bedně strhl povyk, morčata stála v pozoru a vykukovala ven. Pištěla a vítala nás. Postupně jsem si zvykla na denní vyměňování promočených pilin a kila bobků.  Morčata s námi právoplatně žila, nebyla odkázána jen na svou bednu. Vzdělávali jsme je i kulturně. Jezdila s námi na výlety a v obýváku měla svou židličku s polštářkem, odkud se dívala s námi večer na televizi. Nejlepší bylo, že je televize tak konsternovala, že obě ležela na břiše vedle sebe na polštářku, sledovala i zprávy, zadní nožky rozverně natažené a dokonce se jim na tu dobu zastavil i  jejich bobkovací proces!

Ale jak to provedeme s dovolenou ? Kam se Zrzundou ? Tou dobou totiž už Černoušek zvaný Černouš nebyl (já tenkrát volala zvěrolékaři, že nám umírá morče a co máme dělat, a on mne utěšoval, že každý tam jednou musíme, i morče, a mluvil se mnou takovým tím tónem, jakým se mluví s blázny nebo dětmi…)

Se Zrzundou tehdy pomohla dceřina spolužačka, ale netušili jsme, že si ji nenechá doma, ale vezme ji na chalupu a tam dojde k nějakým orgiím v králíkárně, kde měli všechno možné.

My se vrátili a po čase mi začalo být divné, že Zrzunda nějak tloustne. A jednou v noci jsem zaslechla jakýsi hluk z morčecí krabice, jdu to zkontrolovat a co nevidím – v bedně začalo rozmnožování! Celá rozespalá zírám do krabice, leží tam nějaký malý pytlíček v matném obalu! Strčila jsem do něj prstem a nic…nehýbá se. Chvíli jsem dumala, co s tím mám dělat, a pak jsem ho prstem roztrhla, ale bylo už pozdě, morčecí miminko se mezitím udusilo…matka byla nezkušená a vystresovaná (jako já) a zřejmě nevěděla, co dělat. Tak jsem čekala, a když vypadl pytlíček další, zase jsem ho rychle roztrhla a morčátko přistrčila k matce. Nakonec tam bylo pět kousků morčátek! Velice rychle začala čile rejdit a ráno měla naše děvčata přichystané pěkné překvapení !

Morčecí děti rostly tempem - no jako myši, a pak začaly matku obtěžovat, ta je kousala a z krabice se neustále ozývalo ječení a dusot a piliny lítaly po celé kuchyni, takže jsem rozhodla, že musí pryč. Nikdo ze známých je nechtěl, tak jak jinak – byla jsem to opět já, kdo je musel za nepřítomnosti dětí odnést do Zverimexu.

Jak to provedu,  mi bylo záhadou, pořád pištěla, přece s nimi nepojedu autobusem – měla jsem je v tašce a z té mi pořád vylézala, vhodnou krabici jsem nesehnala a musela jsem to provést, dokud byly děti ve škole. A tak jsem se s nimi vydala pěšky a celou cestu jsem je pořád musela zastrkávat a shazovat do té tašky na dno, protože urputně vylézala a koukala mi z té tašky ven.

Ve Zverimexu jsem zapůsobila jako osoba duševně  narušená, protože jsem na nich vyžadovala slib, že je prodají dětem a ne nějakému chlapovi jako potravu pro hady. Dostala jsem za ně směšný peníz a domů jsem se vracela s těžkým srdcem, jako kdybych prodala své vlastní děti! I kdyby mi dali za každé pět stovek, měla bych výčitky.

Když potom umřela i Zrzunda, odvezli jsme ji v rubášku ze starého froté ručníku na chatu, tam jí vytvořili v rohu extra hrobeček vedle Černouše, s náhrobním kamenem a navrch přidali okrasný keř, kytičku a samozřejmě svíčku. Celá naše rodina byla v rozkladu, nestáli jsme za nic, jako kdyby nám zemřeli příbuzní ! No, vidíte, řekla jsem, a teď si představte, že jste chtěly, holky, psa ! Když tady tak vyvádíme s morčetem, tak jeho smrt bychom zřejmě nepřežili ani my.

Za plot přišla sousedka,  aby zjistila, co to tam provádíme, a vyjevila se: No, nekecejte, VY JSTE TU POHŘBILI BABIČKU, jo ???

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 13. týden

Na Zelený čtvrtek začíná na státních hradech a zámcích turistická sezona. Tak si vyzkoušíme vaše znalosti na téma "České hrady a zámky."

AKTUÁLNÍ ANKETA

Provedli jste nějaké úpravy svého bytu či domu na stáří? (sprchový kout místo vany, bezpečnostní madla, bezbariérové prahy apod.)

Ano, úpravy bytu jsem (jsme provedli)

29%

Ano, ale zatím jen částečně

15%

Nevím, jaké úpravy by to měly být

11%

Ne, ale zvažujeme to

13%

Ne, o žádných úpravách neuvažuji

17%

Ne, protože na to nemám peníze

14%