Nenávidí sport. Přesto jsou v pohodě
Ilustrační foto: pixabay.com

Nenávidí sport. Přesto jsou v pohodě

21. 3. 2019

Neběhají, nejezdí na kole, z představy, že by cvičili po boku desítek dalších lidí ve fitcentru, se jim dělá mdlo. Nehrají žádné míčové hry, nelyžují. Pohyb je pro ně utrpením, ne radostí.

Takových lidí není málo a v této době se jim nežije příliš snadno. Pokud se ke svému odporu ke sportu veřejně hlásí, jsou považování za podivíny.

Doba přeje lidem akčním. Běhajícím, lyžujícím, posilujícím, protahujícím se, bez ohledu na to, jestli je jim třicet nebo šedesát. Všichni to dělají ve víře, že takto činí to nejlepší pro své zdraví fyzické i psychické a také pro svou dlouhověkost. Jenže zároveň tady žije početná skupina lidí, kteří prostě nesportují. Jsou líní, nebaví je to, prostě sport k jejich životu nepatří.

„Když jsem řekla v práci, že jsem nikdy nebyla ve fitku, že neumím lyžovat ani jezdit na kole, vzbudilo to obrovský údiv. Pak jsem od kolegů pořád slyšela, že mám zkusit to či ono, že mě to či ono naučí. Velmi často říkali, že něco musím zkusit, že musím sportovat. Nechápu, proč bych  musela,“ říká dvaapadesátiletá Simona. Je štíhlá, jí zdravě, takže by do ní nikdo neřekl, že se žádnému sportu nevěnuje. „Občas mě pobolívají záda. Možná bych nějaké protahovací cviky měla začít dělat, ale mě to prostě ukrutně nebaví. Jediný pohyb, který mám jsou procházky se psem, ale je to mops, tedy plemeno spíše líné, tak toho spolu moc nenachodíme,“ dodává.

Podobnou zkušenost má jednašedesátiletý Martin, historik a novinář. „Trpěl jsem ve škole v tělocviku, trpěl jsem na vojně. Když na mě někdo hodil míč, instinktivně jsem uhnul. Pokus sjet na lyžích kopec skončil zlomenou rukou, podruhé jsem to nezkoušel. Nejspokojenější jsem, když si můžu doma číst a už to nemíním měnit. Je mi úplně jedno, že si moji vrstevníci pořizují horská kola a s funěním se drápou do kopců, aby světu předvedli, že nestárnou. Já stárnu a vůbec mi to nevadí,“ říká.

Dělají tito lidé dobře, že se nepřemáhají a žijí si po svém? Nebo si ničí zdraví a zadělávají si do budoucna na velký problém? Nebo naopak činí dobře, protože podstatná je psychická pohoda a tu oni mají, protože si jasně dovedou říct, co jim je příjemné a co ne? Lékař Deepak Chopra, který je považován za jednoho z největších světových odborníků na vše, co se týká stárnutí, tvrdí: „Všichni lidé, kteří se dožívají opravdu mimořádně vysokého věku mají společné to, že nebyli aktivními sportovci. Nedosahovali žádných mimořádných výkonů, ani se o to nesnažili. Měli pohyb, ale naprosto přirozený, to znamená, že chodili často pěšky, pracovali na zahradách, na polích. Ale nepřemýšleli nad tím, jak často a jakým způsobem se hýbou.“

V jedné ostravské rodině si nyní potají dělají legraci z dědečka, který si po šedesátce zakoupil různé přístroje, kterými si pečlivě měří svou pohybovou aktivitu a to, jak působí na jeho kondici. „Děda má něco na ruce, na krku, pípá, stále si něco ověřuje na displeji. Na jedné straně je sympatické, že ho baví moderní technologie, na straně druhé to trochu přehání a nemluví o ničem jiném, než kolik ušel, uběhl a podobně,“ říká vnuk onoho sportovce.

Zkrátka, žijeme v době extrémů a ty se projevují i v této oblasti. Lidé buďto sportují urputně, hodně, přepínají své síly nebo se nehýbou vůbec.

Společnost Eurobarometr zveřejnila výsledky průzkumu, z něhož vyplývá, že čtyřicet procent Evropanů provozuje alespoň jednou týdně nějakou fyzickou aktivitu. V České republice je to jen třiadvacet procent lidí a pouhých pět procent uvedlo, že sportuje pravidelně. Z tohoto průzkumu však vyplývá, že více než šedesát procent Čechů se vůbec nevěnuje pohybu a když, tak jen velmi zřídka. Nejméně se podle něj hýbou děti a mladí lidé do dvaceti čtyř let a pak lidé vyššího věku. Sedmdesát procent lidí ve věku nad padesát pět let podle těchto údajů vůbec nesportuje. Zdá se tedy, že odpůrců sportu je víc, než si myslíme, protože se o nich nemluví. Nejsou vidět. Všude se píše o lidech aktivních, rekordy lámajících, úspěšných. Ideálem současnosti je šedesátnice v perfektní kondici, která si každý víkend vyjede s partičkou přátel na cyklovýlet. O jejich obézních vrstevnicích, které si každý víkend upečou bábovku, koupí bonboniéru a pak to vše spořádají u televize, se nemluví, nejsou takzvaně mediálně zajímavé.

„Výsledky průzkumu Eurobarometru jsou skutečně pro Čechy alarmující. Celkově se množství pravidelné fyzické aktivity snižuje se stoupajícím věkem a nižším finančním zázemím respondentů,“ uvedla Jana Havrdová, prezidentka Českého svazu aerobiku.

Je celkem logické, že senioři, kteří tak tak vystačí z penze zaplatit náklady na bydlení a běžný život, si nekoupí permanentku do fitcentra ani horské kolo ani cvičení aerobiku na horách. Jenže kdo sport k životu potřebuje, dopřeje si ho zpravidla, i když penězi neoplývá. Mnoho aktivit je nyní dostupných zdarma a zaběhat nebo se rychle projít v parku také nic nestojí. O penězích to není, je to jen a jen o tom, jak je člověk v tomto směru nastavený.

„Nyní sice slyšíme o tom, že by měl člověk sportovat a žít takzvaně zdravě, ale nepředstavujme si pod tím, že je ideální ve vyšším věku razantně změnit životní styl. Když někdo začne po šedesátce se sportem, který nikdy nedělala a jde o náročnou aktivitu, může si i víc ublížit než pomoci, pokud se předtím neporadí se svým lékařem, nenechá si zjistit, v jaké je kondici“ upozorňuje lékařka Kateřina Cajthamlová.

I ve sportu, jako ve všech dalších oblastech života platí, že by člověk – amatér měl volit zlatou střední cestu. U lidí ve vyšším věku to platí zvlášť. Ale zároveň je dobré  vzít na vědomí, že některým lidem prostě sport do jejich životů nepatří. Nemají ho rádi, nebaví je, nepřináší jim radost, nýbrž stres.

Je jen na nich, zda to chtějí nebo nechtějí změnit. Mnohdy je však paní, která okolí připadá obtloustlá a nudná, ve skutečnosti spokojenější a veselejší, tudíž i psychicky vyrovnanější, než její vrstevnice, která si každý den přesně odvažuje dávky jídla, měří tep, každé odpoledne tráví při jiném druhu sportu a pak se prohlíží před zrcadlem a ujišťuje se, že na svých šedesát opravdu nevypadá. Protože podstatné je, aby každý žil tak, jak mu to vyhovuje  a nikdo nemá právo někomu říkat:
„Babi, proč nejezdíš na tom rotopedu, který jsme ti koupili?“
„Já ho nechtěla. Mně to nebaví. Klidně si ho vezměte, vy ho využijete…“
„Ale on je pro tebe. Musíš na něm jezdit.“
„Nemusím.“
„Musíš. Podívej, lidé ve tvém věku teď všichni sportují.“
„Jenže já jsme ráda, že ve svém věku konečně nic nemusím. To pochopíte, až budete staří. Celou dobu jsem ve škole měla trauma, že mě nutili tělocvikáři sportovat a dávali mi najevo, že jsem nemotorná. Pak jsem měla v práci mindráky z toho, že jsem oplácaná, protože ráda peču a vařím, místo toho abych skákala s kolegyněmi na lekcích aerobiku. A víte co? Konečně je mi to jedno. Konečně si dělám co chci, to znamená nic. Tak to vezměte na vědomí a do ničeho mě nenuťte.“

Hodnocení:
(4.8 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
judita lišková
Přesně tak...vždy jsem si říkala, že naši předci necvičili, hýbali se, pracovali a přesto se dožívali vyššího věku. Na pohled sice vypadali starší, někteří sedření, špatně se pohybující, ale zdravotně na tom jinak nebyli zle. Já tělocvik nenáviděla odjakživa, ne kvůli lenosti, či pohodlnosti, ale měla jsem k němu odpor...jediná věc, která mě baví dosud, je pouze chůze....přiznávám, že jsem jako ten pán v článku, mám taky krokoměr, ale už ho nepoužívám, jen jsem si chtěla svou trasu, v trochu složitějším terénu, změřit. Už ji znám, tak nic nepočítám. Často se mě lékaři ptali...např. při prohmatávání břicha...že jsem musela asi celý život cvičit, jelikož je ploché. Ale v tom to určitě není, prostě jsem měla asi jen štěstí. Stejně tak s váhou. Četla jsem knihu...k navázání na to, co říká D.Chopra.. autorku bohužel nevzpomínám, která tvrdila, že nejdéle žijí ti, kteří se buď mnoho nepohybují, anebo je jejich pohyb POMALÝ. Žádné fitnesy, rychlá cvičení. Jak píše paní Šenbergrová...radost z pohybu v nejhezčím životním období - dětství - je nezapomenutelná a k nezaplacení. Tudíž pokud přiměřeně jíme, hýbeme se, lenošíme a snažíme se méně rozčilovat, nemělo by nás nikde příliš bolet, bude nám přiměřeně našemu věku.
Alžběta Kusá
Po přečtení článku se mi vybavil Winston Churchill, který zemřel ve svých 91 letech, a jeho heslem bylo (nikoliv přesná citace) "tělocvik, pro Bůh, Ne!"Hýbal se málo a pil alkohol!!Přesto byl velkým státníkem a dožil se velmi vysokého věku!Za sebe mohu říci, že jsem začala chodit do fitka ve svých 45 letech. Do 50.let to byla má nejkrásnější doba života. Nabrala jsem svalovou hmotu, ze které čerpám dodnes. Jsem "molet", přesto nemám bolesti zad, kloubů a v poměrně vysokém věku se relativně dobře pohybuji. Každý tedy musí zvážit, co mu nejlépe vyhovuje!
Jana Šenbergerová
Nikdy jsem cíleně nesportovala, kolektivním sportům jsem se naopak cíleně vyhýbala. V tělocviku jsem byla dobrá v běhu, přestože nerada běhám, ve skoku vysokém, i když si teď moc nevyskakuji. Jako dítě jsem prolezla kdejaké roští, vylezla na nejeden strom či kopec a neminula žádný posed jen tak. Vždycky jsem měla ráda sladkosti. Teď hlavně chodím, do kopce funím, a jezdím na kole. Pro radost, ne kvůli výkonům. A přibírám na objemu. Konečně nemusím poslouchat, že jsem hubená jak lunt. :-)
Hana Rypáčková
Poslední odstavec je šitý na mou kamarádku, ale někdy mám pocit, že to vzdává. Je nemocná, ožije jen na rodné chalupě a tam tolik nesedí u televize, má rozlehlou zahradu.. Jen nebyla nemotorná a není taková kuchařka. Ale mlsá ráda. Společné cvičení začínám vynechávat, šoupli ho už od čtyř a to jsem raději venku...Až si každý dělá co chce.
Eliška Houšková
Ještě bych chtěla připomenout těm, kteří si myslí, že ke zhubnutí je nutný pohyb, že to tak není,. Stačí upravit jídelníček a člověk zhubne jedna dvě i bez pohybu.Mám to vyzkoušeno.
Eliška Houšková
Také mne sport nebaví, ještě tak rekreačně jezdit na kole, ale to bych měla mít s kým. Celý život jsem tvrdě makala, ve stájí či na poli. Taková práce ve stáji je lepší než fitko, člověk tam shodí nadbytečná kila během čtrnácti dny a ještě dostává zaplaceno.Takže dnes, kdy je mi sedmdesát, mně úplně stačí práce na zahrádce a procházky se psem, i když ty procházky v naší kopcovité krajině taky dají jednomu do těla. Na lidi v mém věku, kteří se div neusportují se dívám s pobavením, stáří stejně nezaženou, věk je věk a ten nikdo neoblafne, nakonec ani nevím, proč strašit tak dlouho na světě.Lidé kolem mne odcházejí, doba se neuvěřitelně mění a ne právě k lepšímu, tak proč se týrat s představou, že se dožiji stovky, když o to nestojím?
Marie Faldynová
Patřím mezi ty, kdo při tělocviku pokazili co se dalo, ale bez pohybu být nemůžu. Mám ráda procházky, umím plavat a jezdit na kole a celkem s tím vystačím. Vařit, péct a mlsat umím taky, jde jen o to, aby člověk nepřeháněl ani mlsání ani sportovní výkony. Krásné jaro všem!
Danka Rotyková
Já mám pohyb ráda od dětství. A jak to tak bývá, nebylo a není mi dopřáno ze sportu vše, co zatěžuje kyčle. Nejraději jsem měla brusle, koloběžku - právě toho jsem se musela vzdát ihned a natrvalo. Zůstala mi chůze a některé cviky jógy. Jsem šťastná, že mě to drží pohromadě a prozatím můžu odsouvat operaci na další roky. Nedělám ale to, co mě nebaví, toho jsem si užila (jako mnozí z nás) v životě až dost. ???
Milena Znamenáčková
Taky jsem se bez organizovaného sportu celý život obešla, v práci jsem se naběhala dost, teď se občas projdu a bohatě mi to stačí, jen občas musím cvičit kvůli zádům - moje koníčky /paličkování, pletení a pod./ mě čas od času k protažení donutí.
Zuzana Pivcová
Osobně jsem podle několika známých nabyla dojmu, že nejhorší je, když je dotyčný aktivní sportovec a pak toho z nějakého důvodu náhle nechá.
Jana Hošková
Děkuji, Mirku, za vaši reakci, zasmála jsem se ! Jinak platí, jak píšete všichni, všeho s mírou a nejlepší je přirozený pohyb. Pokud sportovat, tak to moc nepřehánět. Bývalá spolužačka se na našem srazu chlubila, kolik kilometrů s manželem denně ujedou a že to mají už jako drogu. To může být. Jezdili po práci, v sobotu, v neděli a ty jejich najeté kilometry se mi zdály přehnané i vzhledem k jejich věku. Na dalším srazu jsme se dozvěděli, že je vdova. Její muž dostal infarkt z těch jejich šílených jízd (vášniví sportovci nechť prominou !)
Jarmila Komberec Jakubcová
Vždy jsem ráda cvičila, dokonce na skoro všech spartakiádách, dodnes si denně zacvičím, chodím na procházky a při svém sedavém zaměstnání - pracuji u PC se musím pohybovat.Jinak jsem i ráda chodila do "fitka", do Sokola na aerobik a vůbec si to nevyčítám. Dodnes nemám problémy ani s klouby, záda mi nebolí a cítím se po každém pohynu fit.každý to máme jinak. Moje jedna kamarádka chodí jen do kavárny a tím její aktivita končí a je také zdravá.
Věra Halátová
Každý ať si dělá, co chce. Sport nahrazuje těžkou fyzickou práci. Aktivní sportovci mají dost často zdraví poškozené. Basketbalisté/ky mají přetížené kyčle a kolena, bývalé gymnastky mívají potíže s páteří.Můj známý, který házel kladivem, ten byl celý pokřivený - páteř a jednu nohu kratší. Ráno cvičím, denně ujdu 10 km pěšky, v létě 20 km na kole, chodím plavat na bazén. Kolektivní sporty nemám ráda, cvičení ve "fitku" - proč bych platila za jakýsi zvláštní pohyb na nějakých přístrojích? Svaly nechávám Pepkovi námořníkovi. Bydlím v horách. Každý rok v létě sem přijede spousta lidí, i starších, s novými drahými horskými koly, funí do kopce a uprostřed kopce mnohokrát zkolabují. Všeho s mírou.
Věra Ježková
Ve škole v hodinách tělocviku jsem trpěla, měla mindráky z toho, že neudělám roznožku přes kozu, kotrmelec dopředu na hrazdě či „svíčku“ na kruhách. Pohyb ale potřebuji. Je jím chůze, dříve i kolo. V dětství jsem bruslila a lyžovala. Chodit někam cvičit – ani omylem.
Karel Boháček
Je mi až líto kolik zbytečně energie spálí a kolik peněz vyhodí mladí lidi ve fitkách. Kdyby raději něco udělali pro druhé, něco opravili, postavili, zasázeli či jen uklidili / i po sobě/.
Marcela Školová
Když jsem si přečetla poslední odstavec, tak jsem se až lekla, že mne odposlouchává tajná služba. Pokud někdo chce sportovat, tak ať sportuje a nevnucuje mi to, prostě sport nesnáším a rekordy staříků a stařenek jsou mi ukradené. Taky nemyslím pozitivně! Myslím totiž třeba na jídlo, čtení, návštěvu galerie a to zase rekordmani nepochopí. No a nejsem tlustá a pohybu mám kolem baráku a zahrady dost, asi mi dá víc zabrat proházení chodníku v půlmetru sněhu než marš s hůlkama.
Margita Melegova
Nechodim, ani jsem nechodila nikam cvicit, leta jsem byla pruzna a ohebna, mela jsem pocetnou rodinu, zahradu a dum, to mne udrzovalo v neustalem pohybu, dnes mi staci prochazka pokud to muj zdravotni stav dovoli a jestli ma nekdo potrebu fitka je to jeho rozhodnuti.
olga skopanova
Teda to jsem nevěděla jaké trauma je pro nesportovce soužití s námi sportovci jeden má až výčitky svědomí.
Zdenka Soukupová
Je to tak. Nic se nemá přehánět a každý ať se věnuje tomu, co mu vyhovuje. Ale občas nechápu ty nehýbající se seniorky (a tím pádem trochu při těle), že si pořád stěžují, že jsou silné a ne a ne zhubnout. Asi samy nevědí, co chtějí...
Mirek Hahn
Jana: když budete mít pocit, že už je to moc dlouhé, tak vždycky můžete začít sportovat a pokazit si to.... :-)
Jana Hošková
Chtěla jsem dát 10 hvězdiček a vyšla mi z toho omylem jen jedna...takže se omlouvám, článek se mi moc líbí. Opravdu mne nejvíc blaží, že nejvyššího věku se dožívají ti, kteří nebyli aktivními sportovci. :-)) Takže mám šanci...jen nevím, jestli se mám těšit, nebo bát :-(