Samaritánský syndrom. Vada, s níž se špatně žije
Ilustrační foto: ingimage.com

Samaritánský syndrom. Vada, s níž se špatně žije

22. 3. 2019

Obětovala jsem vám celý život a vy se ke mně za to chováte tak ošklivě. To mám za to, že jsem po tvém boku zestárla, co teď z toho mám? Život je nespravedlivý. Pořád se starám o druhé a nikdo mi to nevrací.

Lidé, kteří říkají nebo si myslí něco takového, velmi často mají problém, kterému se říká samaritánský syndrom. Snaží se pro všechny okolo sebe dělat to nejlepší, jenže očekávaný vděk nepřichází.

Některé ženy žijí celý život s alkoholiky, násilníky či budižkničemy. Zatímco okolí nechápe proč, ony jsou přesvědčeny, že kdyby dotyčného opustily, spadl by na ještě větší dno. „Beze mě by si neporadil a není to tak hrozné, jak se zdá,“ říkají. Léta plynou a ty stejné ženy pak v padesáti či šedesáti začnou říkat: „Tak já mu obětovala celý život a on si to vůbec neuvědomuje, vůbec si toho neváží.“

Podobných typů žen je hodně, často se projevují například tak, že celý život dřou, sami si nic nekupují, nedělají si radosti a veškeré peníze, city a sílu investují do svých potomků, partnerů či jiných příbuzných. „Co by si beze mě počal, chudáček, pořád je na pracáku, nikdo mu není schopný zajistit dobrou práci, od toho je matka, aby dítěti celý život pomáhala,“ říkají.

Takové celoživotní obětování se a pocit, že člověk je na světě výhradně proto, aby neustále někomu pomáhal, se podle psychologů častěji vyskytuje u žen než u mužů, ale neznamená to, že jde o výhradně ženskou záležitost.

„Jde o to, že nežijete život svůj, ale jiných. Ženy pak na stará kolena vzpomínají na léta, kdy byly krásné a žádoucí, než se obětovaly pro manžela a rodinu. Stěžují si přitom, jak je to nespravedlivé. Muži zase mluví o tom, jaké to bylo, když byli na vrcholu svých sil. S tím souvisí mesiášský komplex. Jako kdyby vaší povinností bylo nedovolit jiným zažívat špatné životní zkušenosti a za každou cenu je uchránit utrpení. Jenže takové sebeobětování neprospívá ani vám, ani tomu, komu pomáháte. Nenaučí se totiž, aby si sám pomohl,“ uvádí kouč Ivo Toman, který se tomuto problému  věnuje na svých přednáškách i ve své knize s názvem Zprimitivněte k úspěchu.

Čím je člověk starší, tím více se samaritánský syndrom ukazuje být problémem. „Naše babička se celý život starala o všechny kolem sebe. Měla doma svého starého nemocného tátu, vychovala čtyři děti, starala se o pět vnoučat. Pořád někomu vnucovala jídlo, peníze, jakoukoli pomoc. Na jedné straně ji obdivuji, na straně druhé mě tím svým pocitem, že neustále všichni potřebujeme péči a pomoc, štvala. Teď s ní však už vůbec není k vydržení, protože nám stále vyčítá, co všechno pro nás udělala a prý se nedočkala vděku,“ vypráví vnučka jednaosmdesátileté Jaroslavy. „Babička se totiž s přibývajícími roky stala poněkud nevrlá a hádavá. Například mi vyčítá, že hodně cestuju a říká, že ona si to dovolit nemohla. Nevím, co jí na to říct. A ona: No jo, já na cestování neměla, já vás všechny pořád podporovala na studiu a co teď z toho mám. Přitom jsme jí dříve několikrát nabízeli, že ji vezmeme k moři, protože u něj nikdy nebyla. Vždy odmítla,“ vypráví vnučka.

Samaritánský syndrom se projevuje různě, ale velmi často o sobě silně dává vědět právě ve vyšším věku. Je to logické, lidé s přibývajícími roky totiž bilancují. Lidé mnohdy docházejí k závěru, že svůj život strávili péčí o druhé, jenže zároveň zjišťují, že je to neuspokojilo. Očekávali obdiv, chválu. A ono to nepřišlo. Problém je v tom, že okolí si na jejich chování zvyklo. Rodina jela v modelu: Babička nic nepotřebuje, nic nechce, stejně všechno rozdá, jí prostě dělá dobře, když nám může pomáhat.

Jsou lidé, kteří obětují život pomoci druhým a opravdu za to žádné uznání či vděk nečekají. Často se jedná o řádové sestry či ženy a muže, kteří pracují s postiženými, s invalidy, s těžce nemocnými. Mnozí tito lidé berou svou práci jako poslání a nějaký obdiv či díky by je spíše přivedl do rozpaků. Ale mnohé ženy, které vyvařují svým příbuzným a zahrnují je dárky, ve skrytu duše obdiv očekávají. „Slyšela jsem, jak můj syn říká o své tchyni, že je skvělá. Málem mě trefil šlak. V životě jim nic pořádného nedala, nepomáhá jim, děcko jim nehlídá. Prý je s ní ale legrace. Zatímco já bych pro ně dýchala, peníze jim dávám při každé příležitosti, drahé dárky jim kupuju, jsem zjevně babička méně oblíbená. Čím víc pro ně dělám, tím víc to považují za samozřejmost a neváží si toho,“ vypráví devětašedesátiletá Irena. Její kamarádka jí na takové nářky samozřejmě pokaždé odpovídá větou: „Tak to nedělej, kašli na ně.“

Irena: „To nejde, je to můj syn a já se o něj musím starat a pomáhat mu.“

Mimochodem, dotyčný syn je úspěšný čtyřicetiletý manažer, který má peněz dostatek. Jenže Irena mu stále tajně spoří a při každé příležitosti ho zahrnuje drahými dárky, přestože sama na sobě šetří. „Mně to tak vyhovuje, já nic nepotřebuju. Však on si jednou uvědomí, co jsem pro něj v životě udělala,“ říká.

Největší problém všech, kteří samaritánským syndromem trpí, je to, že si jej neuvědomují. Mají pocit, že se chovají naprosto normálně, jen všichni okolo nich jsou potvory jedny nevděčné. Jenže s takovým pocitem se nežije dobře a ve stáří to platí dvojnásobně.

Hodnocení:
(4.9 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Faldynová
Bůh Bible doporučuje: Miluj bližního svého jako sama sebe. Kdo je na sebe moc přísný, může mít sklony vyčítat druhým rozmařilost. Já se třeba obejdu bez kadeřníka, stačí když mě ostříhá kamarádka - ale pokud mne to povede k tomu, že kdo nechá u kadeřníka tisícovku je nezodpovědný hýřil - bude tu něco špatně. Naše děti se mají dobře a škudlit jim z mého důchodu a pak jim vyčítat, že jsem si kvůli nim nekoupila ani hašlerku - no to mě ani nenapadne.
Jitka Caklová
On je totiž velký rozdíl mezi, BÝT nepostradatelným a pečovat o nemocného, tomu se říká samaritánství, nebo SE CÍTIT nepostradatelným a čekat, že mu pomoc a péči někdo někdy vrátí. Vrátí, v každém případě. Otázkou ovšem je, zda odplata bude taková, jakou dotyčný/á očekávali.
Jitka Caklová
"Samaritánský syndrom", už samo slovní spojení silně kulhá. Pokud je dle autorky článku samaritánství nemoc, neboli soubor příznaků, který charakterizuje určitou nemoc, nebo označení dosud neobjasněné nemoci, tak jsem asi hodně "nemocná". Naštěstí jsem se s touto "nemocí" sžila, je mi vlastní a není pro mě "vadou, s níž se špatně žije".
Eva Mužíková
Samaritánským syndromem netrpím a snad ani nebudu ???
Zuzana Pivcová
Pokud něco pro někoho dělám, tak nezištně, čímž myslím nejen finanční stránku, ale i vnitřní pocit. Něco dělat a čekat za to vděk, a hlavně to dotyčnému při každé příležitosti předhazovat, zavání vydíráním, a to ne, ne.
judita lišková
Pokud někdo pro někoho něco dělá proto, aby se mu za to dostávalo nekonečného vděku, musí být pochopitelně zklamán. Pomáhat můžete jen tomu, kdo o to požádá...ne pořád něco vyžaduje... a nečekáme na to, že druhý vás bude chválit a bude nadosmrti vděčen. I rady...ty jsou dobré jen tehdy, jsou-li vyžádané. Takový problém má bohužel náš syn, je hodně emotivní, citlivý...hlavně na různé nespravedlnosti. Jeho známosti a vztahy často končily na to, že se snažil vyhovět, dělat věci navíc, div by se nerozdal...nedovedl bohužel pochopit, že dělá občas něco, o co druhý ani nestojí. Tak se vždy nechal tak trochu zotročovat a využívat, dokud mu nedošlo, že tudy cesta nevede. Pracuje ve zdravotnictví, tam svůj samaritánský syndrom může účelně uplatnit a je spokojený...za pomoc, pozornost a empatický přístup mu nikdo nevynadá...
Ellen Z. Matějová
Pokud se někdo "obětuje" dobrovolně, měl by z toho, že něco dělá pro druhé, mít především radost, měla by ho tato činnost naplňovat. Ale v tom případě se zase nedá mluvit o "obětování se" v pravém slova smyslu, neboť takový člověk pomáhá nezištně a nikdy by nikomu nevyčítal, že pro něho něco udělal, natož aby od něho čekal nějakou vděčnost nebo si stěžoval, kolik má práce navíc. Ale když někdo pomáhá jen "z musu" nebo proto, že počítá už dopředu s vděčností a oplátkou, případně vyčítá těm, co jim pomáhá, že nejsou dost vděční, je to jen obyčejný citový vyděrač. Platí sice pořád, že co člověk pro druhé udělá, to se mu obratem znásobeno vrátí, ale jen když to udělá s láskou a bez podmínek. Jinak se mu vrátí zase jen podmínky a výčitky. A stejné je to s vděčností, ani ta se nedá vynutit, buď je, nebo není... Tak v životě funguje zákon rezonance, a ten nikdo neošidí.
Zdenka Hillová
Je smutné ,že si některé děti neuvědomí co pro ně rodiče dělají (přehánět by se ,ale nemělo )
Věra Ježková
Je absurdní očekávat od někoho vděk za to, že jsem se pro něj obětovala, pokud o moji oběť nestál. Nešťastné jsou obě strany.
Eva Marečková
Dovolím si svoji úvahu. Ve +/- společné domácnosti žijeme s manželem s moji maminkou/vdovou 35 let. Jako vdova a mladá důchodkyně (v 53 letech) obětovávala přirozeně (podle ní) celé roky naší rodině a domu, my přijímali její starost, péči a oplátkou nežili svůj styl života mladé rodiny. Většinu rozhodování o způsobu výchovy, zaměstnání, domu, ... bylo podmíněno informováním a souhlasem maminky. Snažili jsme se jí dělat po ty roky "šťastnější", spokojenější ve spolužití, sdílení volného času, zábavy, rekreace. Synové jsou se svými partnerkami mimo naše město. Sláva - dali jsme jim svobodu, nezávislost, dobrou výchovu. Maminka/babička samaritánka onemocněla rakovinou a demencí. Mám vštípeno, že se tak nějak od ženy/dcery počítá s tím, že se postará o rodiče. Společnost manipuluje směrem k citovému vydírání nás "starých dětí", abychom dopřáli kvalitní život rodičům. A ejhle, maminka odmítá jakoukoli pomoc, podporu, pomáhání ve všech úkonech či činnostech. Je šťastná, když dáme kávu, hrajeme společenské hry, dennodenní procházky. Podvědomě to stále od nás očekává, "má na to právo, když je jí 88 let", jak sama říká. V nemoci mne vytěsnila, nevybavuje si, že by kdy měla dceru, neví, kde jsme se tu a kdy vzali. Pokračuje tak druhá generace "nuceného" samaritánského obětování žen. Výchova, svědomí, společenský tlak vs. jedinečnost osobnosti, sobectví, inteligentní žena.
ivana kosťunová
Lépe bych to taky nevystihla. :))
jitka schildhabelová
p.Věro-to jsem se po dlouhé době pobavila-vtip je opravdu velice vtipný a je vyčerpávající odpovědí.
Zdenka Soukupová
Paní Věro,☺☺☺! To je úplně přesné. Pomáhat se samozřejmě má, ale jak říkala moje babička: vocuď až pocuď, (volně přeloženo: všechno má své meze, pokud toto rčení někdo nezná).
Věra Halátová
Co k tomu říct. Je to určitá nemoc psychiky. Říkal se takový vtip: Přijde žena do nebe, Svatý Petr ji vyslýchá, jako, kam přijde, a ona říká: Celý život jsem oběžovala manželovi, nikdy jsem mu nebyla nevěrná, splnila jsem mu každé přání, věnovala jsem se jen rodině, svým dětem, nikam jsem nechodila, nejezdila, žila jsem jen pro svou rodinu. Svatý Petr řekl: dostaneš křídla. Á, to budu anděl? Né, HUSA.
Jana Kollinová
Samaritánským syndromem netrpím.
Jitka Caklová
Při čtení o "samaritánském syndromu" si vždy vzpomenu na slova "čarodějnice" Marcely Košanové, když odpovídá na otázky maminkám třicetiletých mamánků, kdy a zda vůbec budou babičkami: "Víte milé maminky, každá z vás byste chtěla mít po svém boku chlapa, o kterého byste se mohly opřít, spolehnout se na něho a pro potencionální nevěstu vychováváte "bábovku", která není schopná postarat se ani sama o sebe, natož o případnou budoucí rodinu.". Co dodat?