Magnetická anomálie aneb Kde auta sama jezdí do kopce
FOTO: autorka

Magnetická anomálie aneb Kde auta sama jezdí do kopce

25. 3. 2019

Na našich cestách po Řecku jsme navštívili kromě jiných míst i poměrně rozlehlé starobylé zříceniny metropole Dion, bývalého náboženského a kulturního centra makedonských králů, které na celá staletí pohltily bažiny. Město bylo  vystavěno na skutečně nádherném místě a mělo všechno, co dřív města mívala. Byly tam zbytky všech staveb a zároveň krásná, romantická zákoutí. Místo to bylo opravdu doslova kouzelné a mělo svůj, jak se říká, „genius loci“  až na to, že bylo celé kdysi zničeno zemětřesením. A jako by příroda snad chtěla trochu napravit, co způsobila, bylo to místo poseté koberci růžovobílofialkových kvítků, kam oko dohlédlo. Tedy vypadaly trochu jako malé bramboříky, ale ty kvetou přece na jaře a teď byl už skoro podzim. Květy neměly listy. Vyprávím to proto, že mi ty koberce kvítků způsobily menší duševní muka – ale to vylíčím až později.

Další den jsme vyrazili dle doporučení naší průvodkyně autem, abychom na vlastní oči spatřili magnetický kopec Livithra, kde auta sama jezdí do kopce. Cestu nám popsala jen ústně a zřejmě to byl úmysl, neboť jak jsme se později dozvěděli, místní jsou už nerudní z turistů neustále hledajících onen kopec a jezdících přes jejich vesničky často i v narvaných autobusech. Do kopce tam jezdí samy i autobusy a jiná těžká vozidla!

Vyjeli jsme na pohoří Olymp, v dálce viděli nejvyšší horu Mytikas, místní jí prý říkají Nos a věří se, že je to sídlo bohů. V našem případě na nás bohové skutečně  dlouhý nos dělali a nechali nás bloudit. Šplhali jsme autem třikrát nahoru na Olymp a třikrát se vraceli zpátky, protože jsme vždycky skončili na nějaké krkolomné stezce, která nikam nevedla.

A zatímco muž řídil a sakroval, já s obavou hleděla na medy koupené poblíž Dionu, kde kvetly ty nádherné koberce sice krásných, ale jedovatých podzimních ocúnů, jak jsem je identifikovala. Hlavou mi táhly truchlivé myšlenky:  byly ty úly postaveny dál než tři kilometry od těch ocúnů, což je údajně dolet včel? Věděly včely, že tam nemají sbírat nektar na ten svůj med ? Obávala jsem se, že to včelám bylo šuma fuk. Takhle se přece otrávilo celé vojsko jedovatým medem z oleandrů, který nechali ve velkých kádích kdesi místní svým nepřátelům!

Hledala jsem a našla popisek týkající se ocúnu a článek začínal:

Pozor, prudký jed!

O jedovatosti ocúnu věděli již staří Řekové. Vysloužil si u nich proto přezdívku ephemeron (řecky εφήμερος = jediný den trvající). Řekové se domnívali, že ten, kdo požil ocúnové hlízy, zemře ještě téhož dne. Proto dřív než si ocún do zahrady vysadíte, zvažte případná možná nebezpečí. Zvlášť obezřetní buďte, pokud se na zahradě často pohybují malé děti.

Celá rostlina je prudce jedovatá - obsahuje prudce toxické alkaloidy. Nejvýznamnější z nich je kolchicin. Nejvíce ho je přítomno v semenech (1,3%), o něco méně v květech (0,8 %) a v hlízách (0,4 %). Nejméně jej obsahují listy, které se neobjevují na podzim, ale až na jaře dalšího roku. Otrava ocúnem je velmi zákeřná tím, že se projevuje až po několika hodinách (pálení v krku, dávení). K otravě může dojít také přes mléko ovcí a koz, které ocún zkonzumovaly (na louce se mu dovedou vyhnout, ale pokud by se jim dostal do sena, tak tam už ho sežerou).

Vyjádřila jsem nahlas své obavy, ale manžel neměl pochopení, protože jsme zrovna potřetí táhli serpentinami nahoru a útočili na Olymp. Prohlásil, že on se teda obětuje a ten med ochutná první a uvidí se. Jestli přežije, budu ho moct dát dětem a ať už s tím medem dám pokoj.

V hádce o med a po dalším bloudění vesnicemi, kde nám nechtěli nic říct, jsme se nakonec jako zázrakem strefili a kopec objevili.

Kupodivu jsme tam byli jen my a nějací Rumuni, kteří, vylezlí s auta, sledovali  s vytřeštěnýma očima, jak jejich odbržděné auto jede samo pomalu do pořádně strmého kopce, místo aby jelo pozadu dolů.

Podotýkám, že i u nás a na Slovensku a v jiných zemích byla tato „anomálie“ objevena, nemuseli jsme jezdit zrovna sem – měli bychom to blíž třeba k obci Svatá na Berounsku. Ale tady to bylo něco jiného. Byli jsme v poměrně vysokých horách a dostali jsme se sem do té výšky pořádnými serpentinami. A jelo se neustále do kopce. Pozdější řeči, že jde o optický klam, jsme nechtěli za nic připustit. Manžel - inženýr a kutil - trpce litoval, že s sebou nemá vodováhu, vycmrndal nám skoro všechny zásoby vody z lahve – a skutečně, i voda tekla do toho strmého kopce, i flaška se sama kutálela nahoru! Na silnici jsme si i lehli a rozhodně tedy necítili, že ležíme hlavou dolů, ale naopak.

Bylo tam vyznačeno, odkud kam anomálie sahá. A úplně nahoře u další zatáčky byl vztyčen veliký dřevěný kříž. Místní se toho místa báli, údajně prý mělo vliv i na lidskou psychiku. Byli jsme tam už víc než dvě hodiny, protože manžel chtěl za každou cenu přijít záhadě na kloub a odmítal odjet. Rumuni nás už dávno opustili a my tam osaměli. Sešla jsem sama dolů pod ostrou zatáčku, abych se ujistila, že silnice vede skutečně do prudkého kopce. A vedla! Litovala jsem později, že jsem si to zezdola nevyfotila pro ty nevěřící.

Pak jsem si potřebovala odskočit, a tak jsem v zatáčce vlítla do škarpy. A náhle se na mne zničehožnic spustil docela prudký déšť, jako by shora na mě někdo vylil konev! Obloha  byla modrá bez jediného mráčku, sluníčko svítilo na plné pecky. Déšť  pršel přímo na mne a jen a jen do té škarpy! Všude okolo bylo sucho, silnice taky. No, budiž, hlavně že na mě nepršely žáby…Pomalu se začalo stmívat a já začala pomalu pociťovat ty avizované psychické potíže. Manžel pořád poskakoval po silnici a zkoumal kutálející se flašku. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Máme dost benzínu, abychom odtud vůbec odjeli? Co když ne ? V tom případě já strávím pro jistotu noc ovinuta kolem kříže – do škarpy ani nikam jinam mě nikdo nedostane!

Ale odjeli jsme a šťastně se vrátili. Anomálii – auto jedoucí do kopce – máme natočenu na videu na tabletu. Doma jsme se pak všichni pohádali, protože každý měl svou teorii. Říkám vám, že bych byla ochotna uvěřit, že je to optický klam a jedná se vlastně o cestu z kopce, pokud by se jednalo o mírný sklon silnice, ale pořád mám před očima pohled zezdola - ten strmý svah a silnici stoupající příkře nahoru!

P.S.: Med jsme snědli a jsme ještě všichni tady, takže to

 a) ocúny nebyly (ale co potom ?)

 b) med sesbíraly včely v létě, když ocúny ještě nekvetly

 c) v Řecku mají vycvičené včely, které vědí, co se nesbírá

 

Hodnocení:
(5 b. / 9 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
No, pár zájezdů "normálních" bylo, Soňo. Ale je fakt, že nás nebaví válet se celý den u bazénu nebo moře.Když už někam vyrazíme, chceme toho vidět co nejvíc a předem si uděláme itinerář. Ale úkazy zvláštní jsme, dost často se něco vyvrbí...asi je nám to souzeno :-))
Soňa Prachfeldová
Tak to je zvláštní úkaz. Jano , kam jedete, vždy je to jedno velké dobrodružství, Vás by snad ani běžné zájezdy nemohly bavit. Anebo určitě by se něco přihodilo ? :-)
Zuzana Pivcová
Souhlasím. A to jsem se večer před tím výletem bavila s řeckým průvodcem a vyprávěla mu, že mám špatnou orientační schopnost a i v cizině se ztrácím, ale pak "se zase najdu". Když měl autobus druhý den pokračovat v cestě, hlásili cestující, že jedna paní chybí. Průvodce se prý zeptal, jak vypadá, a když vyslechl popis, ůdajně řekl: Jedeme dál, ta se vrátí sama. :-D
Jana Hošková
Jsem moc ráda, že jste se ozvaly a potvrdily, že si nic nevymýšlím :-)) Ještě že tam za nás nebyla ta smečka toulavých psů ! Anomálie mi úplně stačila...Zuzko, nějak se mi zdá, že jste mi podobná...teda v tom ztrácení. Já jsem totiž schopna bloudit všude a kdybych s sebou neměla svého "statného opečovávatele", tak jsem nějakou Livithru vůbec nenašla. :-))
Marie Novotná
Děkuji za připomenutí.Vnučky jedním prstem tlačily auto do kopce-aby se dalo natočit jejich sílu.Moc hezky se čtou tokové příhody.
Hana Rypáčková
Byli jsme tam s manželem , dobře si to pamatuji, prostě záhada. A bylo mi z toho úzko..Trochu to bylo umocněno smečkou toulavých psů, když jsme svačili, byli agresivní, všechno jsme jim naházeli a byli ten den hlady...Vodu jsme jen nechali kutálet ve flašce, tak jsme neumřeli žízní... V Leptokárii jsme pobývali často, jezdilo se tam vlakem.. Taky mne takové cestování sólo a šmejdění moc bavilo. Díky za sdílení.
Zuzana Pivcová
Jano, Vaše články čtu ráda a baví mě se vším všudy. K tomu magnetismu následující: Asi před 13 lety jsem byla na dovolené na tzv. Olympské riviéře a měli jsme fakultativní výlet na Olymp a průvodce nám sliboval ten zvláštní úkaz. Samozřejmě jsem se těšila, ovšem cestou jsme měli zastávku, myslím v té Leptokárii, šli jsme do nějaké soutěsky a také na trh, byly tam dlouhé ulice a desítky zaparkovaných autobusů. A já jsem se tam ztratila. Když už jsem usoudila, že mi ujeli, šla jsem na policejní stanici a informovala se, jak a čím se vrátit "domů". Pak jsem jela s přestupováním linkovými autobusy asi 60 km. A tím pádem jsem magnetickou záhadu neviděla. Ale lidé z výpravy ano. :-D